„Přístí rok nejedu! Připomeň mi to!“ říkám na startu největšího amatérského cyklopodniku L´Etape Czech Republic kamarádovi. V závodě startuji potřetí, letos jsem si vybrala střední trasu dlouhou 102 km s převýšením 1 200 metrů.
Každý rok trénuji, každý rok se těším (na setkání s přáteli i nepřekonatelnou atmosféru připomínající opravdovou Tour de France) a každý rok odcházím z domu s obrovskou nervozitou.
Na Strahově se sešlo 2 944 závodníků, kteří vybírali ze tří tras – krátké 65 km, střední 103 km a dlouhé 142 kilometrů. Vedly Křivoklátskem, malebným krajem hned u Prahy, který proslavily právě okruhy pro silniční kola.
Tři, dva, jedna, teď…
Dlouhý had závodníků střední trasy se dává do pohybu. Trvá to pár minut, než se protáhneme startovní bránou, dalších osm kilometrů, než dojedeme na ostrý start.
Ani jsem si nevšimla, že už jsme ho projeli. Všechno ze mě spadlo a jedu. Hostivice, Jeneč… vnímám silnici, tady někde se dostanu do skupiny kluků, se kterými strávím velkou část závodu. Neznám jejich jména, ale pamatuji si tři černé dresy, jeden bílý s nápisy, oranžový, červený a taky jedno kolo Basso… Několikrát se roztrháme, několikrát se zase sjedeme, představit se nestihneme.
Občas prohodíme vtípek, občas na někoho houkneme, když udělá chybu, z vedlejšího kola dokonce „přiletí“ pozvání na pozávodní rande.
Užívám si každý kilometr, skandování fanoušků, na které nadšeně odpovídám: „Ahoooj! Pojeďte s námi!“ nebo „A co holky?“ To když volají: „Kluci zaberte“. Občas potkám někoho známého, čas od času na tachometru kontroluji ujeté kilometry. Čtvrtina závodu, třetina, půlka, už jen třicet do cíle… Sakra ještě deset do cíle? Honí se mi hlavou.
Ty kopce tu byly?
Křivoklátsko na kole znám, trasu závodu mám projetou. Uleví se mi, když máme za sebou první úskalí – vracečku v Bratronicích. Následující sjezd si užívám. Stejně jako všechny ostatní. Protože je to závod bez aut, většinou beru levou stopu a svištím chvílemi i šedesátkou.
V Žilině, kde jsou davy fanoušků a pekelný rachot, jako každý rok zapomenu na sprinterský segment, což zjistím, až když všichni kolem mě zrychlí.
Těším se na část vedoucí kolem Lánské obory. „Žehlím“ asfalt, který je tu hladký jako hedvábí a schovávám se do balíku, chvíli jedu špici… Zpětně se mi to všechno slévá v jednu velkou hmotu, ale asi jsem jela pěkně, usuzuji, protože na mě jeden z kluků později mává zdviženým palcem.
Následující kopečky mě překvapí, opravdu tu byly, když jsem si trať před 14 dny projížděla? To už ale sjíždíme dolů k Berounce do Zbečna. Následuje první velká prověrka na trase – obávaný Sýkořičák. Znám ho dobře, ale málokdy ho jezdím na jeden zátah. Kamarád totiž v půlce provozuje cyklistické bistro Khulna Kaava. Nezapomněl mi nachystat bidon na výměnu? přemýšlím, když mi zrak padne na asfalt a oči vypadnou z důlků. Velkým žlutým písmem je tam napsané. „Míšo, ty to dáš! Makej, makej!“
Tak proto vyzvídal, jestli mám nějakou přezdívku. Následují další vzkazy kamarádům: Sobinovi, Filipovi, favoritce závodu Zuzce Boháčové, která sem bohužel nedojede a skončí s natrženými vazy v rameni v hromadném pádu v Pustovětech.
Vzkaz na asfaltru pro autorku článku.
„Míšo, dávej,“ čtu o pár set metrů dál. A tak dávám, dávám. Rozjedu to, co se dá. U bistra to burácí. Jsou tu desítky fanoušků, dým, z repráků řve AC/DC. Zrychlím tak, že minu kluka, který měl pro mě bidon na výměnu, čehož pak dost lituji.
Občerstvovačky totiž považuji za ztrátu času, mám s sebou gel, tyčinku a oblíbené energetické želé, které se dnes rozteklo tak, že ho zuby dostávám z obalu a pak lepkavé ruce zběsile utírám do kalhot.
Za Bělčí se uhýbá doprava, tady už se sjíždějí všechny tři trasy. Chytám se kluka z dlouhé trasy a ožiju. Jako by mě někdo nadopoval. Později mi aplikace Garmin oznámí nový rekrod: 40 km/h na pětikilometrovém úseku. Ten den už druhý.
Přichází obávaný sjezd do Podkozí. Před čtrnácti dny jsem si v zatáčce nevšimla díry v silnici a jela ve smyku po předním kole, ustála to jen tak tak. Držím se proto u levé krajnice a vedle sebe vidím, jak někdo proletěl stejnou dírou a balancuje.
Sjíždíme na úzký mostek vydlážděný kostkami a začíná další lahůdka, 1,5 km dlouhý kopec. Tady to ještě jde, ale nohy mi definitivně „odpadnou“ před Svárovem. „Míšo, jeď, jeď, jeď,“ slyším a hned poznám hlas kamarádky, se kterou jsem strávila čtyři roky na gymplu v lavici a která tu bydlí. Před měsícem jsem se jí zmínila, že pojedu a ona tu teď stojí.
„Na pyžamový vršek jsem hodila mikču a běžela fandit, když jsem slyšela, že jedete,“ rozesměje mě druhý den její SMS.
Nohy tuhnou, balík se trhá, zase fouká. Buď se kolem mě přeženou borci z dlouhé trasy, anebo míjím ty, kterým už definitivně došlo a plouží se do cíle. Dlouho jedu sólo. Došla mi voda v bidonu, ve druhém je ionťák, do kterého jsem omylem během ranních příprav přilila bezovou šťávu. To se nedá pít! Potěší mě až sjezd Zličínem (to je krása mít silnici jen pro sebe). Motolský kopec a následující stoupání na Strahov protrpím. Probere mě burácející stadion. V cílovém kolečku závodím naplno, strhnu tím pár lidí kolem sebe.
Cíl znamená úlevu, nadšení, nepřekonatelnou radost.
Čeká zde parta kamarádek, které mi z cílového spurtu sice stihly natočit jen rameno, ale jásají se mnou a podávají mi vytouženou láhev vody! Hodinky blikají jako zběsilé: nový rekord!! Nevěřícně na ně koukám. Trasu dlouhou 103 kilometrů jsem „přežehlila“ za 3 hodin 26 min a jela průměrnou rychlostí 30 km/h. Je to jasné: příští rok pojedu zase. A abych nevyšla z tréninku, možná zvládnu i pokračování seriálu v Bratislavě nebo ve Slovinsku.
Zdroj:
Autorský text
