Jak jste se vůbec dostala ke skoku o tyči?
Už od mala jsem byla hodně sportovně všestranně zaměřená. Začínala jsem jako dítě ve čtyřech letech s gymnastikou a postupně se k tomu přidávaly i další sporty. Vždy jsem byla dost nebojácná a hyperaktivní. S atletikou jsem začala na základní škole v Kadani. V Praze, kam jsme se s rodinou přestěhovali, jsem se zprvu zaměřovala na víceboje a později jsem poprvé na tréninku zkusila tyč. Můj tehdejší trenér mi řekl, že by mi to mohlo jít. A tak se i stalo.
Vaše sestra skáče taky, začaly jste s atletikou společně?
Ano, má sestra již také začala skákat o tyči a myslím si, že jde správnou cestou. Je o 6 let mladší než já, tudíž s atletikou začínala později. Předtím se na vrcholové úrovni věnovala skokům na trampolíně, kde se jí též dařilo.
Měla jste na škole nějakou sportovní přezdívku?
Co si tak vzpomínám, tak jsem vyloženě žádnou přezdívku neměla. Všichni mě vždy oslovovali jménem, Amálie nebo Amálko.
Co vás na skocích nejvíc baví?
Baví mě na tom hlavně to, že oproti jiným atletickým disciplínám je to něco zcela jiného, je to adrenalin! Navíc váš výkon ovlivňuje i další věc, jako je skokanská tyč, se kterou je potřeba umět pracovat.
Doma má arzenál skokanských tyčí
Kolik tyčí vlastníte? A běžeckých bot? Jak dlouho vám vůbec boty při takové zátěži vydrží?
Tyčí vlastním spousty, respektive mám kolem 15 závodních tyčí, na kterých skáču pouze já a které si vozím na závody. Pak využívám spousty dalších, které patří mému klubu (USK Praha) a na kterých skáčou i jiní skokani a skokanky. A běžeckých bot mám také spousty. Díky tomu, že už mě dlouhou dobu sponzoruje Puma, tak mi každý půlrok chodí nové a nové boty, tudíž je mohu často měnit, a právě proto mi i dlouho vydrží.
Máte raději venkovní nebo halové tréninky a turnaje?
Venku ovlivňují váš výkon přírodní podmínky (vítr, déšť, zima), se správnou výbavou se to ale dá zvládnout. Mám boty vhodné do nejrůznějšího počasí, právě v tom mi také velmi pomáhá partnerství s Pumou. Do nedávné halové sezony jsem se spíše těšila na trénování a závodění venku. Uvidíme, jak tomu bude po skončení této venkovní sezony.
Co se vám honilo hlavou, když jste vyhrála juniorský šampionát v roce 2018?
Na tento závod si vzpomínám velmi dobře a ráda. Do Tampere jsem neodjížděla jako favoritka na zlatou medaili, ale nacházela jsem se v pozici, že bych mohla zabojovat o nějaký cenný kov. V té době jsem měla na juniorku velmi dobrý a vysoký osobní rekord, ale to měly i další 4 holky. Celý průběh závodu jsem se snažila být v klidu a koncentrovaná a jen po očku jsem sledovala, jak se daří atletkám přede mnou. V momentě, kdy jsem překonala 440 cm na první pokus a věděla, že získám některou z medailí, se ve mně strhly emoce a začaly se mi řinout slzy do očí. Když jsem zjistila, že ostatní holky neskočily a já vyhrála, tak se strhly úplně všem, a hlavně mé rodině. K tomu všemu jsem se ještě dokázala zkoncentrovat a skočit nový český juniorský rekord. Byla jsem tak moc vděčná, ale nebyla jsem tomu dlouhou chvíli schopná uvěřit. Byl to nával emocí, který ve mně zůstane navždy.
Jak vypadají vaše běžné tréninky?
Mé tréninky se odvíjí podle toho, v jakém se nacházím období. Pokud je přípravná sezona, trénuji šestkrát týdně, většinou dvoufázově, trénink trvá 2,5 až 3 hodiny. V závodní sezoně trénuji jednofázově také šestkrát do týdne. Jde především o kvalitu než o kvantitu. Pokud mě během týdne nečeká nějaký závod, tak se můj týdenní mikrocyklus skládá z 1–2 silových tréninků, ze 2 technických tréninků, z 1 tréninku rychlosti a z 1 tréninku speciálních tyčkařských průprav.
Řídíte se nějakým mottem, citátem, který vám pomáhá k motivaci a lepším výkonům?
Nevím, zda to nazvat mottem či citátem, ale velmi často si říkám a opakuji: „Přej a bude ti přáno.“
Fastfood si dá s chutí, váhu moc neřeší
Dodržujete nějak výrazně zdravou stravu? Musíte si hlídat váhu?
Vůbec. Nikdy jsem se v jídle nijak neomezovala, ale samozřejmě na druhou stranu vím, co už je hraniční a co bych neměla – zejména večer. Jím vyváženě, na co mám zrovna chuť a co mám ráda. Zdravá jídla mi chutnají, ale stejně tak mi chutná i fast food a proto si ho občas dopřeju. A to bez výčitek. Samozřejmě, co se týče váhy, záleží, v jakém období se nacházím. Pokud se cítím těžší, tak se některé věci snažím omezit.
Určitě je zapotřebí mít sílu v rukou, jak posilujete?
Silné ruce, především silná ramena, jsou pro skok o tyči velmi potřebné. Ruce nejčastěji posiluji pomocí pulloverů, jednoruček a bench-pressu. A pak také na strojích určených na posílení horní oblasti. Silné ruce mám ale také díky gymnastické průpravě.
Jaký je váš dosavadní největší úspěch, na který jste pyšná?
Toto je pro mě osobně velmi těžká otázka, na kterou si ani sama nedokážu pořádně odpovědět. Obrovský a zároveň první veliký úspěch pro mě bylo vítězství na MS juniorů, které je pro mě velmi cenné. O trochu cennější je pro mě asi ten aktuálnější úspěch, bronzová medaile z Halového mistrovství Evropy, ale taktéž překonání českého halové rekordu. Nejsem schopná říct, na který z těchto dvou úspěchů jsem pyšnější, protože každý je v něčem jiný.
Myslíte si, že se vám jednou podaří překonat světový rekord?
Upřímně? Takhle daleko jsem nikdy nepohlížela. Stojím nohama na zemi a vím moc dobře jak je světový rekord daleko. Samozřejmě jsem si na to jako dítě myslela, ale na druhou stranu teď vím, že je to pro mě něco nepředstavitelného a nejspíš nedosažitelného.
A co zranění? K jakým úrazům ve vaší disciplíně nejčastěji dochází?
Musím „zaklepat“, že se mi naštěstí při skocích nikdy nic vážnějšího nestalo. Co si tak vzpomínám, tak jsem jen jednou jako mladistvá na tréninku spadla do šuplíku a narazila jsem si kostrč, ale za chvíli to bylo pryč. Nicméně, skok o tyči je disciplína, která sebou nese určitá rizika. Může se stát, že vám praskne tyč během skoku, že nedojdete a vrátíte se zpátky na rozběh nebo spadnete do šuplíku, což s sebou může přinést různá podvrknutí a naraženiny atd. Ale stává se to zřídka kdy.
Vás přítel je také talentovaný sportovec – sedmibojař. Jak společně trávíte volný čas? Povídáte si hodně o vaší práci - tedy atletice?
Pokud zrovna netrénujeme, tak nejčastěji trávíme čas s našimi rodinami. S Ondrou často své volné dny vyplňujeme aktivním odpočinkem spojeným s nějakou prací doma či na chalupě na zahradě. Každopádně si ale také rádi zajdeme do kina, na dobré jídlo nebo prostě jen tak doma odpočíváme, koukáme na filmy a společně vaříme. Pokud máme příležitost, tak si spolu i rádi zasportujeme jinde než jen na atletickém ovále, ale spíše raději odpočíváme, než že bychom náš volný čas vyplňovali další sportovní aktivitou. A o atletice si povídáme velmi často, mnohdy častěji, než bychom asi oba chtěli. Je součástí našeho každodenního života, tudíž je to pochopitelné, ale dokážeme si také říct, že „pro dnešek už stačilo“.
Jaké tři věci si jako žena-sportovkyně neumíte odepřít?
Jako žena-sportovkyně si neumím odepřít dobré jídlo a pití, třeba právě z McDonald’s. Ráda si zajdu na pedikúru a ke kadeřnici, ale není to pravidlem. A nic dalšího mě teď nenapadá.
Z vašeho Instagramu vím, že ráda lezete po horách. Nelákají vás třeba i nějaké sedmitisícovky?
Na hory jezdím ráda, ale jsou spíše součástí tréninkového soustředění. Na horách jsem vlastně vyrostla, proto když můžu, tak jedu spíše za lyžováním, než že bych někde lezla. Na druhou stranu mě už dlouhou dobu láká podívat se do italských Dolomit či švýcarských Alp a celé si to tam prochodit, tudíž takové tří až čtyř tisícovky by mi stačily.
Chci, abych se zapsala do historie české atletiky
Ráda také cestujete. Jaké jsou vaše cestovatelské sny?
Mám spoustu míst, kam bych se jednou chtěla podívat. Jediná možnost, kdy můžeme s Ondrou vycestovat a někam se podívat, je ale vždy maximálně na 14 dní v září/říjnu. Vždy se to ale snažíme udělat tak, abychom poznali co nejvíce nových míst a zároveň si odpočinuli. Samozřejmě jsme díky atletice navštívili spousty zemí, ale prostor pro cestování a objevování je minimální. Mé cestovatelské sny jsou veliké, určitě bych chtěla více projezdit celou Evropu, především sever a podívat se znovu do Ameriky. Nebo se vrátit na Nový Zéland a podívat se do Austrálie. Pokud bych ale měla říct svoje úplně nejvíce vysněná místa, tak by to bylo Bali, Havaji a Peru.
A co vaše sportovní cíle a přání – chtěla byste se příští rok dostat na letní Olympijské hry?
Můj dlouhodobý sportovní cíl a sen byly vždy olympijské hry. Takže ano, chtěla bych se příští rok dostat do Paříže. Olympiáda je mým hnacím motorem společně s tím něco pro svoji zemi dokázat, aby možná jednou někdo věděl, že Amálie Švábíková byla česká tyčkařka. Mé současné cíle jsou pak zůstat zdravá, stabilizovat svou výkonnost kolem 470 cm a pokusit se splnit ostrý limit pro Olympijské hry v Paříži.
Zdroj:
- Autorský rozhovor
- Redaktorka Eva Fraňková
- Respondetka Amálie Švábíková