Zdroj: VLM

Co je těžší: péče o dvouleté dítě, nebo vrcholový sport?

Vrcholový sport je sice velmi náročný, ale je v něm prostor na trénink i na odpočinek. S dítětem moc prostoru na odpočinek nemám. Jednoznačně náročnější je tedy pečovat o dceru a k tomu se věnovat práci. Pryč jsou doby, kdy mi připadalo, že vydržím vše, že jsem nesmrtelná. Podle mě by měla každá maminka dostat olympijskou medaili, mít děti je neuvěřitelná dřina. Smekám klobouk před každým rodičem, který má doma více dětí, zvládá se věnovat nejen jim, ale i práci. Na tu já jsem ostatně dost zaměřená. Od tří let jsem v zápřahu, neumím vysadit a nedělat nic. Neumím práci na čas přerušit, byla bych nešťastná. Dcera bude vždy mou prioritou, ale abych byla dobrou maminkou, potřebuju prostor sama pro sebe a zajímavou práci.

Čemu se teď pracovně věnujete?

Už více než rok a půl se aktivně věnuju natáčení dokumentárního filmu s týmem filmového producenta Petra Větrovského, námětem dokumentu je můj životní příběh. Díky natáčení si můžu zavzpomínat na spoustu krásných okamžiků a věřím, že dodám motivaci divákům. Premiéra bude na jaře příštího roku. Vytvářím také obsahy na sociální sítě a mám několik komerčních partnerů, se kterými dlouhodobě spolupracuju. Vybírám si produkty od značek, které používám a jsou mi sympatické. Také jsem si před pěti lety otevřela Nadační fond Gabi, pomáháme lidem s poruchami příjmu potravy. Máme malý tým skládající se z psychologů, psychiatrů a výživových poradců. Zatím pracujeme s menším množstvím klientů, kterým se ale snažíme nadstandardně věnovat, někdy i několik hodin týdně.

To asi není jednoduché…

No, někdy se stane, že moc nespím, měla bych víc odpočívat. Někdy se stane, že pracuju do dvou tří hodin ráno. Ráno a dopoledne většinou pracuju, to hlídá přítel nebo naše maminky, odpoledne a večer se věnuju Izabelce. Pak mi začne třetí pracovní směna, dodělávám, co jsem nestihla. Málokdy mám volný víkend.

Na druhou stranu mi přijde, že snad poprvé žijete normální život….

Je to tak. Ta normálnost mě moc baví. Vlastně můžu říct, že mě život po kariéře baví víc, než ten závodní. Cítím se šťastnější, svobodnější, tehdy jsem byla také šťastná, ale nebyla jsem tak naplněná vnitřním štěstím. Za což asi může nejvíc Izabelka a přítel. Když jsem závodila, neměla jsem prostor se realizovat. Trénovat začnete v půl sedmé ráno a skončíte večer. Každý den je jako přes kopírák. Je to o tréninku a odpočinku. Teď hodně cestujeme, potkávám spoustu lidí z různých oborů, poslouchám podcasty, chodím na zajímavé přednášky. A po dvanácti letech mám chuť tvořit. Aktuálně pracuju na soše stojící ženy, která drží v rukou svoje vytržené srdce. Bude z kovu. Je to vyobrazení mého příběhu, symbolizuje to uvědomění ženy, aby se jen nerozdávala všem okolo sebe, ale dala lásku a péči nejdřív sama sobě.

Co myslíte, získala Izabela sportovní vlohy po vás?

Zatím nevím, vidím u ní touhu něco vyrábět a tvořit, ať už z modelíny nebo s pastelkami. Minulý týden si ale vyžádala odrážedlo, které půl roku stálo doma. Byli jsme z toho nadšení, uvědomila jsem si, jak moc dokáže být rodič pyšný na své dítě.

Kdyby se pro sport rozhodla, asi byste s ní hodně mluvila o tom, co to obnáší….

Nevím, jestli bych po své zkušenosti chtěla, aby se věnovala vrcholovému sportu, ale moc si přeju, aby měla sport jako dobrého přítele na celý život. Ta lehkost bytí mi v dětství trochu chyběla, protože jsem od tří let závodila. Chtěla jsem být jen tak s dětmi, hrát si nebo sportovat pro radost. Nesnášela jsem startovní čáru, protože jsem nechápala, proč nemůžeme všichni dojet do cíle spolu za ruce a proč mám být před ostatními. Kdyby ale závodit chtěla, podpořím ji v tom. Ale podpořím ji v čemkoliv. Hlavně v ní chci podporovat tu dětskou touhu objevovat nové věci, zkoušet a tím pádem objevovat sama sebe.

Kdybychom to měli shrnout: co vám sport dal a co naopak vzal?

Dal mi vytrvalost a odolnost. Jdu si za svým, nebojím se překonávat překážky. Lidé se někdy bojí dělat chyby, vystoupit ze své komfortní zóny. Zní to jako klišé, ale chybami se člověk učí. Když jsem závodila, udělala jsem miliony chyb abych se toho z nich mohla hodně naučit a jednou mohl přijít čas, kdy jsem dokázala vítězit. Naučila jsem se překonávat překážky a posouvat se dál. Doba ve sportu mě naučila i to, že si nemám vytvářet očekávání. Většina sportovců hraje fair play a já vyšla do běžného života s očekáváním, že to tak funguje i za tou sportovní zdí. To byl velký omyl (smích), brzy jsem zjistila, jaká je to venku džungle. A co mi sport vzal? Kromě opotřebení těla, kloubů mě asi nic nenapadá, vidím spíš pozitivní věci. Nevadí mi, že jsem nebyla každý víkend se spolužáky na zábavě. Jednou za čas jsem někam vyrazila, a to mi stačilo. Sport je fantastický, věřím, že lidi zocelí a naučí se užitečným věcem, vlastnostem, které můžou později využít v běžném životě.

Jdete dneska jen tak pro radost na běžky?

Moc ráda. Těší mě, že se nemusím s nikým nahánět a s radostí lidem dopřeju možnost předjet Gábinu Soukalovou.

Když se podíváte na běžkaře, co vás předjíždějí, co byste jim vytkla? Jaké nejčastější chyby děláme?

Podle mě je nejtěžší naučit se správně přenášet váhu. Hned poznám, jestli někdo jezdí na běžkách od malička nebo začal v patnácti letech či později. Problematická může pro hobíky být i správná technika soupaže, v tom jsem empatická, protože mi dělala problém i během závodních let. Zároveň lidé mají často zbytečně krátké nebo dlouhé hůlky nebo lyže. Hůlky na klasiku by měly být zhruba ve stejné výšce, jako vám končí podpaží, a ty na bruslení zase přibližně k hranici horního rtu.

Jak se udržujete fit? Jaký další sport jste si nechala?

Nejradši mám běh, ale 26 let ve vrcholovém sportu se podepsalo na mém zdraví. Nemohu běžet déle než 45 minut, bolí mě z toho klouby a achilovky. Pak se několik dní dávám dohromady. Proto jsem udělala kompromis - čas, který potřebuju k tomu, abych se cítila dobře, si vyplním jógou nebo pilates a pak se jdu na 20 až 30 minut proběhnou. Baví mě spousta sportů, které jsem neměla čas během kariéry vyzkoušet. Ale jestli je něco, kvůli čemu bych vstala i hodně brzy ráno, je to tenis. Sice se musím skoro celá oblepit tejpovací páskou, beru si ortézy, nemám moc odhad na vzdálenosti, ani rychlost blížícího se míčku, ale hraju ho ráda.

A co kolo?

Kolo mě taky moc baví. Nemám na něj tolik času, kolik bych chtěla, ale o to víc si vážím každého výletu. Bydlíme v blízkosti Brdských lesů a Berounky, tak často vyrážím na horském kole tam. Oproti Jizerkám, kde také trávím dost času, potkám minimum lidí… Užívám si přírodu, čerpám energii a cítím se svobodná. A taky jsem si zamilovala skialpy.


Vím, že jídlo je pro vás důležité, a to v dobrém i ve zlém. Jak to máte dnes se zdravou stravou? Stíháte? Dodržujete ji?

Dnes je tolik nových poznatků, co se výživy týká, že mě mrzí, že jsem o nich velkou část kariéry neměla povědomí. Jsem z generace, která jídlu nepřisuzovala takovou důležitost. Pamatuju si, že jsem si v dětství kolikrát dala svíčkovou a pak šla na trénink (smích). Dnes si vybírám převážně zdravou stravou. Ale stává se, jako asi každému, že si občas ráno nestihnu udělat jídlo na celý den s sebou, pak se snažím najít nějaké alternativy v průběhu doby, kdy jsem v práci. U Izabelky s přítelem dbáme, aby měla správné návyky i pravidelnosti v jídle. Zatím je to snadné, protože jí chutná skoro vše. Miluje zeleninu a ovoce. Doufám, že jí to vydrží.

Co je pro vás ve zdravé stravě klíčové?

Už pár let nejím maso a převážně se vyhýbám laktóze, cítím se díky tomu líp. Mám víc energie, zlepšily se mi kožní problémy. Sázím na pestrou stravu, založenou na zelenině, ovoci a rostlinných bílkovinách. Omezila jsem dost i cukry ve stravě, i když jednou za čas si dopřeju něco dobrého a neřeším to. Pravidelně na nákupech koukám na obaly, a když nějakou látku neznám, tak si ji nastuduju. Největší slabost mám pro sladké. Dneska už si ale většinou kupuju věci, které mají zdravé složení, vybírám si kvalitní čokolády a bio produkty. Jednou za čas si ale umím dopřát i v cukrárně.

Dlouho jste bojovala s poruchami příjmu potravy. Máte to úplně uzavřené? Říká se, že je to onemocnění na celý život...

Podařilo se mi za tím udělat tlustou čáru. I když jsem měla o šest nebo osm kilo víc, byla jsem v pohodě, protože vzhled pro mě není takovou prioritou jako dřív. Myslím, že mám teď optimální váhu a stabilnější nálady. Je to super, když má člověk jídlo jako přítele. Nedržím žádné diety a jsem v klidu s tím, že se moje váha pohybuje o plus mínus čtyři kila. Přestat řešit váhu pro mě bylo vysvobození. Dnes se totiž poměrně dost řeší u každého vytrvalostního sportu v návaznosti na to, že se neustále posouvají hranice výkonnosti. Během závodního života jsem držela nesčetně diet. Věděla jsem, že se musím před sezónou dostat na závodní váhu. A tak se postupem času stalo, že jsem spadla do kolotoče problémů s poruchami příjmu potravy.

Co byste poradila lidem, kteří mají někoho s poruchou příjmu potravy v blízkém okolí?

Domnívám se, že všechno začíná už dětství. Líbí se mi, když rodiče dávají dětem bezpodmínečnou lásku, a tím mu pomáhají nastavit si sebevědomí. Nechci svým rodičům nic vyčítat, protože máme krásný vztah a jsem si jistá, že pro mě vždy dělali to nejvíc, co uměli. Maminka je bývalá reprezentantka v běhu na lyžích, držitelka stříbrné olympijské medaile ze Sarajeva, taťka trenér. Oni sami byli vychovávaní podobným způsobem, kdy si lásku a přijetí museli zasloužit. Ale když vám někdo jako malému dítěti řekne, že když nebudete v životě úspěšní, nikdo si o vás neopře ani kolo, podle mě to není úplně dobře. Když jsou děti rodiči přijímané hlavně, když vyhrají závod nebo mají vyznamenání ve škole. Jsem si jistá, že moji rodiče v tom neviděli nic špatného a rozhodně by nikdy vědomě neudělali nic, čím by mi mohli ublížit. Tehdy jsem si ale myslela, že přijetí si musím zasloužit tvrdou prací a tím, že budu nejlepší. Spoustu let jsem o sobě pochybovala. V období dospívání, kdy jsem přibrala asi šest kilo, si mě trenér začal dobírat před ostatními a už to jelo. Spousty let jsem hledala svoji hodnotu. Takže ve zkratce - dejte dětem lásku bez podmínek, pěstujte v nich lásku ke sportu, nebo k činnosti, kterou dělají, nehodnoťte jejich vzhled a ani vzhled ostatních.


Pár slov o Gábině Soukalové
Klidná, rozvážná, milá a taky unavená po celonoční péči o nemocnou dceru, taková byla biatlonistka Gábina Koukalová na focení a během rozhovoru pro časopis Kondice. Hned na začátku nás rozesmála příhodou, jak ji parta dětí poprosila o fotku. Začala si upravovat vlasy, že se s nimi ráda vyfotí, ale děti jí vrazily telefon do ruky a poprosily o záběr, kde budou oni a „taky ten most v pozadí“. Třiatřicetiletá bývalá reprezentantka má na kontě celou řadu úspěchů: je dvojnásobnou stříbrnou olympijskou medailistkou z her 2014, bronzovou medailistkou z týchž her, dvojnásobná mistryně světa, stříbrná z vytrvalostního závodu a bronzová ve stíhacím závodu. Ve Světovém poháru dokázala individuálně vyhrát sedmnáct závodů, šestkrát v týmových závodech. Pochází ze sportovní rodiny. Její matka je bývalá reprezentantka v běhu na lyžích, držitelka stříbrné olympijské medaile ze Sarajeva, otec je trenér a bývalý ředitel základní školy.

Zdroj:

Gábina Soukalová

Autorský článek