Na okno bubnuje vytrvalý déšť. Než se obleču na snídani, vidím, že stráně nad městečkem Corvara v Alta Badii pokryl sníh. Jako zmoklé slepice se scházíme nad míchanými vajíčky a croissanty. „Kašlu na to, jedu do muzea ladinské kultury, kam nikdy nemám čas se podívat,“ hlásím všem u snídaně. V dešti už jsem totiž Sella Rondu jednou objela a za moc to nestálo. Proto jsem se sem tak těšila: po druhé si přece Černého Petra nevytáhnu.

Sella Ronda Bike Day je jihotyrolský svátek cyklistiky. Dvakrát do roka – v červnu a září – se uzavřou silnice a horské průsmyky kolem masívu Sella pro auta a na trať s dechberoucími výhledy na Dolomity, které jsou na seznamu UNESCO, vyrážejí tisícovky nadšených cyklistů. „Rekord je dvacet tisíc lidí. Obvykle ale jezdí sedm až deset tisíc lidí,“ říkají místní.

Vyjížďka je vlastně takovou výkladní skříní cyklistiky. Na trati potkáváte cyklisty všech úrovní – natěšené rafany na závodních kolech prestižních značek (ti trasu prolítnou v rekordním čase), zapálené hobíky, kteří zastavují na každém pěkném výhledu, lidi na elektrokolech v péřovce a s termoskou koukající z batohu, kluka v riflích na starém horském kole i tatínka, který za sebou ve vozíku táhne dítě. Nadšence na silničních kolech, gravelech, horských kolech, e-kolech i veteránech vyhrabaných někde z rohu garáže. Italové, Němci, Britové, Japonci a spousta Čechů.

Kondici, vybavení a cyklistickému nadšení se meze nekladou.

Cestou to Itálie nám volal několikanásobný paralympijský vítěz Jiří Ježek, kterému neradostně sdělujeme předpověď počasí. „Jezdit v pětadvaceti za sluníčka v krátkém dresu umí každej. Ale dělník cyklistiky počasí neřeší,“ rozesměje nás a termín "dělníci cyklistiky" se stává naším mottem.


Nejsme v tom sami

U snídaně sedíme dvě hodiny, koukáme z okna, kde chodí lidé s deštníky a v péřovkách, zabalení do šál. Studujeme webkamery umístěné v horských průsmycích a pomalu se vzdáváme naděje na lepší počasí. Po desáté hodině najednou pršet přestane a radary hlásí, že už asi ani nezačne. „Jedeme,“ rozhoduje Zuzka Boháčová, třetí z prestižního závodu L’Etape Czech Republic a vítězka stejné akce na Slovensku. Jako robot dojdu do pokoje, obleču se do cyklistického a tiše si broukám něco o tom, že takové kamarády mi byl čert dlužen. „Pojedu do prvního horského průsmyku, tam se vyfotím se sněhem a jedu do muzea!“ zdůrazňuji.
„Já tě znám, dojedeš to celé,“ odpovídá mi se smíchem kamarád Radek, když vytahujeme kola.

Na sjezdu od hotelu k první křižovatce vysvitne sluníčko. Šlapeme do průsmyku Gardena a vidíme, že podobný nápad mělo mnoho dalších nadšenců. Nahoře je mlha, fouká a sněží. Ale ten nejhorší devítikilometrový kopec s 600metrovým převýšením na trase mám za sebou a je mi líto se vrátit. „Neboj, jedu s tebou,“ hlásí mi kamarádka Bára, nadšená cyklistka a amatérská závodnice, kterou jsme potkali cestou.

A tak si v obchůdku se suvenýry kupuji ještě jedny ponožky, natahuji zimní cyklistickou bundu a vydáváme se na první sjezd. Silnice je namrzlá, poletuje sníh, je mi trochu zima, ale není to tak hrozné, jak to zní.

Horské sjezdy mám ráda, ale tentokrát se těším, až zase začnu stoupat a zahřeji se. Na křižovatce do Val Gardeny mávnu na Báru, která na mě statečně čeká, a začínáme ukrajovat metry druhého stoupání.

Prvních 700 metrů z celkových pěti kilometrů ještě šlapu v zimní bundě, až pak ji sundávám a dalších pět kilometrů (a 366 výškových metrů) do průsmyku Sella vyjíždím v lehké bundě.

Nahoře se odměňujeme čajem a Snickerskou, děláme si fotky u metrové vyfrézované závěje, vyměňujeme bundy a opatrně sjíždíme dolů.

Bára je moje záchrana. V Alta Badii trénovala celý týden a Sella Rondu objela po silnici několikrát, a tak mi vždy hlásí, co mě čeká. Kilometry odpočítávám pohledem na počítači Garmin a šlapu, co to dá. Jindy bych si povídala s ostatními, dnes je jen s úsměvem (a někdy i bez něj) zdravím.

V průsmyku Pordoi (což je z údolního městečka Canazei dalších 6 kilometrů, 27 zatáček a 400 výškových metrů) se počasí začne umoudřovat. Kolem nás se z mlhy konečně vyloupnou Dolomity, ty nejkrásnější hory, co znám.

Je sice pořád lehce nad nulou, ale dolů už sjíždíme za sluníčka po téměř suché vozovce a Sella Ronda Bike Day dostává ty správné rozměry.

V městečku Arabba už vím, že to mám v kapse. Zbývá totiž poslední výjezd do průsmyku Campolongo, který má „pouhých“ 3,8 kilometrů (a 273 výškových metrů). Silnice se na závěr zatočí ve třech ostrých zatáčkách a jsme nahoře. Zaplaví mě velká radost, dala jsem to i navzdory počasí, sjezd do Corvary je za odměnu a užívám si ho, jako bych vyhrála Tour de France.

Před hotelem se na sluníčku balíme do dek, objednáváme si horkou čokoládu s rumem, sendviče, endorfiny nám roztahují pusu do obřího úsměvu. Daly jsme to, vymrzly jsme jen trochu, a ještě si to užily. Jsme dělnice cyklistiky!

Nikde ale nevidím kolo Zuzky Boháčové a jejího přítele Ondry Sobka, dorazí, až když ležím v sauně. Nedala jim naše večerní sázka a masiv Sella objeli rovnou dvakrát. Při druhé rundě už jim na cestu svítilo sluníčko. I takové příběhy píše Sella Ronda Bike Day.

Kdy se na něj příští rok vypravit? 10. června a 16. září. Snad budou bohové Dolomit k cyklistům vlídnější.

Zdroje: www.sellarondabikeday.com, www.altabadia.org