Zdroj: Youtube

Před pěti lety mi horský vůdce a česká skialpová legenda Branislav "Gabo" Adamec řekl, že se v Peci koná skvělý večírek, ale kdo na něj chce jít, musí předtím na skialpové závody. Od té doby se Noci tuleních pásů účastním. Letos jsem překonala sebe sama, došla do cíle v zatím nejlepším čase. Na 75. místě ze 151 závodních dvojic.
Trasa vedla kvůli nedostatku sněhu, který začal padat až v noci před závodem, převážně po sjezdovkách. Třikrát nahoru a třikrát dolů - vyšli jsme sjezdovky Hnědý vrch, Smrk a Javořák. Dav téměř čtyř stovek závodníků vystartoval z tradičního místa pod Javorem, odkud vyrazil na Hnědý vrch zvaný Bramberk. U rozhledny zatočil vlevo a okolo Lesní boudy a chaty Svornost sjížděl dolů po sjezdovce Zahrádky. Tam si závodníci nalepili pásy a spěchali nahoru po sjezdovce Smrk na vrchol Javoru. Odtud následovali další sjezd do Javořího dolu, otočka u chaty Dakota, cesta zpět na vrchol Javoru a znovu přes Smrk do cíle.
Celkem 10,3 km a 724 výškových metrů.

Nervozita před startem

Ráno v kavárně hotelu Krokus s kapučínem v ruce sleduji, jak padá sníh, poryvy větru ho točí přes náměstí a kolem spěchají party skialpinistů. Tenhle závod se totiž stal skialpovým svátkem. Letos na něj dorazili nejen závodníci, ale i lidé, kteří se o skialpu chtěli dozvědět více. Od čtvrtka do neděle totiž v Peci probíhal SkialpujFEST, akce plná přednášek, seminářů a workshopů. Jedním z řečníků byl i slovenský horský vůdce Ivan "Dosky" Doškočil. Můj parťák, se kterým závod absolvuji.
Jsem nervozní. Když mám ve skialpovém obchodě Enzian nadiktovat telefonní číslo, nemohu si přesně vzpomenout. Už dopoledne si chystám batůžek a kupičku s oblečením a stejně mi to trvá dvojnásobek času. Mám problém se zakliknout do pinového vázání a zapomněla jsem, jak se rozsvěcuje čelovka.

Tři, dva, jedna, start... Had závodníků se dává do pohybu. Nejdříve jdeme s lyžemi na batohu lesem pod dojezd sjezdovky Hnědý vrch. Tady je sundáváme a stoupáme. Po pár metrech se začínám proklínat. Tepovka mi letí nahoru, dýchám jak lokomotiva. "Jsi v pohodě?" volá na mě můj parťák. "Ne! Chci domů!" mám chuť zakřičet, ale místo toho houknu "ano" a šlapu dál.
Vítr se uklidnil, je asi pět stupňů pod nulou a mírně poletuje sníh. V půlce se had láme doprava a vine dál. V hlavě mám vymeteno, jen šlapu. Když byste se mě dnes zeptali, na co jsem myslela, nevím...

All inclusive

První vrchol. Ivan mi trochu pouteče, nachystá si svoje lyže a pak přiskočí ke mě, sundá mi pásy, které si schovám pod bundu, pootočí vázání na sjezd, já se jen zaklapnu. All inclusive! Nemusela jsem lyže sundávat, což je velká časová úspora. Stejně jako fakt, že mě adrenalin rozehřál natolik, že je mi v lehké bundě vedro, jindy se na kopci přioblékám.

Noříme se doleva do lesa a sjíždíme na sjezdovku Zahrádky. Nic nevidím, zamlžily se mi brýle. Chvíli s nimi bojuji, než něco uvidím a trochu se vztekám. Zbytečně promarněný čas. Jen z dálky slyším fandění skupiny okolo biatlonisty Ondřeje Moravce, který nahoře na Svornosti právě zakončil procházku v rámci programu SkialpujFESTu a láduje se langošem. „Makej, máš to dolů z kopce!“
Sjezdů se nebojím, jako dítě jsem všechny zimní víkendy trávila v Orlických horách s lyžemi na nohou. "Chodit do kopce umí každý, ale ty jsi navíc dobrá sjezdařka. To je super," rozesměje mě dole Dosky (představuji si totiž, jak by se na jeho výrok tvářily moje pražské kavárenské kamarádky, které nad mým skialpováním kroutí hlavou).
Druhý kopec Smrk je mírnější a kratší. Konečně jsem přestala zběsile dýchat a začínám si závod užívat.

"Hele Míša," přibrzdí vedle mě skútr s kameramanem, kterého doprovází ředitel závodu Jirka Pleskač. Rychle vykouzlím úsměv do kamery, za což mi nahoře ještě přiskočí pootočit vázání. A už zase pálíme dolů. Další úsměv do objektivu fotografa, který závod "chytá" v Javořím dole a vyrážíme na poslední zápas - nahoru Javořákem.

"Vedeme si dobře," volá na mě Ivan. Moc mu nevěřím, protože každý rok docházím někde na chvostu závodu. Zalije mě však hřejivý pocit, že už to zvládnu a že to zase tak moc nebolelo.

Rozbila se časomíra?

Nahoře potřetí odepínáme pásy a sjíždíme dolů. V tenké bundě mi začíná být zima, a tak se balím do vajíčka. Potřebuji získat co největší rychlost, cíl je totiž zrádný, musí se vybruslit deset metrů nahoru do brány. Dva měsíce mě pobolívá rameno, a tak se poslední dva metry doslova škrábu.

A pak jen nedůvěřivě koukám na časomíru: 1 hodina 38 min. O půl hodiny rychleji, než když jsem před třemi lety šla s kamarádkou o trochu delší, ale také zkrácenou trasu. O deset, sedm a pět minut pomaleji, než kamarádi, ke kterým sportovně vzhlížím. A několik dalších nechávám za sebou. Krásný šok, ze kterého se vzpamatovávám ještě několik dnů. "Potřebuješ lehčí lyže a boty. S těmi tvými je to, jako bys jela silniční závod na horském kole. Příští rok je pokosíš!" směje se Ivan a spěchá na noční vlak do Tater.

"Dosky, jsi Bůh. Moc děkuji," píšu mu později textovku posilněná alkoholem na afterparty.
"Jsem, ale nikomu to neříkej," pípne mi za chvíli odpověď.

Zdroj: www.noctulenichpasu.cz, www.skialpujfest.cz