Stojím ve stejném koridoru jako slavný chorvatský lyžař Ivica Kostelič a italský cyklista a vítěz Paříž-Roubaix Sonny Colbrelli. Hlavní cíl: ujet to a užít si závod na uzavřených silnicích, který protká téměř celou Istrii, projede mnoha krásnými vnitrozemskými vesničkami, kolem středověkých kostelíků, mezi sady, vinicemi a dýňovými poli.
Mottem závodu Istria300 je Ride your limits. Číslovku 300 má v názvu, protože největší borci vyrážejí na trať dlouhou 300 km s převýšením přes 5000 tisíc, střední trasa je 242 km dlouhá a já jsem si vybrala tu nejmenší 168kilometrovou porci.
Autorka článku v cíli závodu
V pelotonu startuje 40 národností. Převládají Rakušané, následováni Němci, Italy, Slovinci… Čechů, kteří Istrii a Chorvatsko milují, dorazilo 40. „Chceme ukázat, že Istrie je krásná destinace pro cyklistiku. Vím, že Češi jsou nadšení cyklisté a často sem jezdí trénovat,“ říká ředidel závodu Julius Rupitsch. To potvrzuje i ambasadorka akce Cathi Rossman, která v závodě startuje na nejdelší trase a dojede jako druhá v ženské kategorii. „Jsem tu poprvé a jsem nadšená, jaké krásné terény tu mají.“
Šest a půl hodiny v sedle
Nikdy jsem na kole nezávodila na trase dlouhé 168 kilometrů a nikdy jsem nenastoupala 2500 výškových metrů. Ride your limits (což lze volně přeložit jako „pokoř svůj limit“) je tentokrát i mým heslem. Jako bonus jsem si den předtím nadělila celodenní válení na pláži a těším se, že si na kole projedu vnitrozemí poloostrova.
2500 výškových metrů – to jsou tři téměř šestikilometrové kopce, jedna dvoukilometrová stojka, kde to spousta cyklistů vzdává a tlačí, jedna dlouhá rovina, spoustu malých brdků (kopečků, kde ani nemá cenu řadit malý „talíř“), tři krásné sjezdy po vyžehlených silnicích a jeden tak ostrý sešup, že jsem brzdila i očima.
Tři, dva, jedna start...
Z reproduktoru zní Hyper Hyper od Scooteru, do toho se ozve výstřel a masa 2800 cyklistů (z toho je neuvěřitelných 17 procent žen) se dává do pohybu směr městečka Funtana a Vrsar. Kolo na kolo, řídítka na řídítka, borci ze zadních řad, kteří chtějí urvat vítězství, se derou dopředu. Když se silnice začne zvedat, překvapí mě, kolika lidem se podařilo propracovat přede mne.
Vidím je před sebou v paprscích vycházejícího sluníčka. Oslepuje peloton a dodává mi slavnostní náladu.
Stavím celkem pětkrát. Třikrát na občerstvovačkách, kde do sebe soukám sendviče, banány, kolu a jednou dokonce těstoviny. Dvakrát, když mi spadne řetěz. Podruhé s ním bojuji snad pět minut..
V pelotonu vznikají nová přátelství: s Honzou z Boskovic, se kterým máme několik společných přátel, jedeme asi 20 kilometrů, než se ztratíme na první občerstvovací stanici. S Juttou z Rakouska si pomáháme nejméně sto kilometrů. Je to její první závod, jede výborně a zůstaneme spolu až do cíle.
Účastnická medaile ze závodu
Na čtyřicátém kilometru si říkám, že za chvíli budu v půlce, když mi počítač přetočí stovku, zaraduju se. Na 118. kilometru tvrdím Juttě, že už nám zbývá jen 40 kilometrů do cíle, abych se pak opravila, protože jsem měla na gymplu trojku z matematiky.
Kdykoliv mám možnost, zapadnu do balíku nebo do vláčku, který roztrhá občerstvovací stanice nebo táhlý kopec.
Krize nepřijde žádná. Cyklopočítač Garmin, ve kterém mám nahranou trasu, mi pečlivě hlásí, jak dlouhé je které stoupání či sjezd a kolik procent bude mít. To pomáhá: nastavím si to v hlavě a řeknu si, že to je jen takový můj domovský Řevničák, který ráda jezdím od Berounky.
Posledních dvacet kilometrů jedu ve „vláčku“, který táhne parta Rakušanů, jeden Maďar a Chorvat. Je to opojné, letíme, jako bychom neměli v nohách 140 kilometrů a neseděli šest hodin v sedle kola, a v těsném závěsu projíždíme cílem.
Úsměv, ruce nahoru, štěstí, těstoviny s lanýži, litry vody, dvě piva, káva… I rode my limits, honí se mi hlavou, ale jen do chvíle, než mě u večeře kamarád pochválí a následně "sprdne", proč jsem nejela tu 242kilometrovou trasu. „Podceňuješ se!“ Od té doby na to musím myslet. Že by nový limit na příští rok?
Zdroj: reportáž autorky
