Chápu, že někdo jezdí na kole rychle a jiný pomalu. Co ale znamená jezdit špatně?
Je to jako u každého jiného sportu. Důležité je mít zvládnuté základy. U nás se každý učil takříkajíc za pochodu. Něco mu řekli rodiče, něco dalšího kamarád. Někdo má lepší fyzičku a pak jezdí rychleji. Bez dobré techniky má ale stejně velké limity a nepomůže mu ani drahé kolo. Je to jako u motorky. Koupíte si super stroj za velké peníze, ale co je vám to platné, když s ním neumíte správně najet do zatáčky? Stejně pak přijede nějaký týpek na babetě a nandá vám to, protože ji dokonale ovládá. U cyklistiky je to stejné.
Jaké jsou tedy nejčastější chyby, kterých se dopouštíme?
Lidé se špatně koukají. Dívají se těsně před přední kolo, a tím pádem nemají ponětí o tom, co se děje kolem nich. Když jdete pěšky s hlavou sklopenou, také narazíte do stromu. Pohled je navigací každého cyklisty. Je třeba dívat se směrem, kam jedete. Natočit tam celou hlavu, tím se pohnou i ramena a je to. Pokud máte správné držení těla, kolo jede samo a ani nerovnosti v terénu ho nerozhodí. Dále sportovci často zapomínají, že hybatelem kola nejsou ruce, ale nohy. Těmi ovládáte kolo, řídítka jsou až podružná. A pak se každý musí naučit udržovat plynulý rytmus jízdy. Nepanikařit, nejet stylem ‚brzda – plyn‘.
Říkáte, že kolo je samostatný jedinec. Jak to myslíte?
Cyklista a kolo jsou tým. Oba musí mít prostor. Člověk určuje směr. Ale kolo je vytvořené tak, aby ho vlastně tím terénem vedlo. Dám příklad: když postavím kolo nad rovné schody a strčím do něj, tak to dokáže samo. Ten, kdo ho často strhne, a tím si nadělá problémy, je jeho řidič. Sevře ho strachy mezi nohama, drží se ho jako klíště a nedá mu šanci k jízdě. Já tomu osobně říkám znásilňování kola.
Sama nedělám před krkolomným kopečkem nic jiného. Jak se ale zbavit strachu, že to prostě nedám?
Jedině tak, že budete hodně jezdit a trénovat techniku. Jste žena, a ty mají větší pud sebezáchovy. Chlap s sebou flákne na zem, oklepe se a jede dál.
Pro holky už to může být trauma. I když je hodně těch, které jezdí skvěle. Emoce se těžko dostávají pod kontrolu, je lepší nelámat to přes koleno. Když vám něco nejde, sedněte si, odpočiňte si a zkuste to znovu. Moucha, která je za sklem a pořád do něj naráží, jím taky neprolítne. Musí si najít jinou skulinku. Hlavní je se nestresovat a jezdit jen podle sebe. Na lehčích pasážích nabalovat postupně pozitivní zážitky. A ne si fixovat fobie ve zbytečně těžkém terénu.
Pořádáte pravidelné víkendové kempy pro cyklisty. Kdo za vámi jezdí?
Já si vážím každého, kdo přijede. Takový člověk už je totiž na správné cestě. Umí si připustit, že dělá nějaké chyby. Učíme děti od nějakých čtyř let, ale klidně i sedmdesátileté důchodce. Někdy přijedou celé rodiny s tím, že maminka nebo jedno z dětí jim nestačí anebo nechce tolik jezdit, a chtějí pomoct to napravit.
Co se u vás lidé naučí?
Postupujeme se všemi od těch nejobyčejnějších věcí, se kterými se cyklista setká, k těm složitějším.
Třeba prudké brždění na rovině, které vás dostane do smyku, vás naučí, že není třeba se bát, když kolo ustřelí. Bez paniky to zvládnete. Jde o to naučit lidi základy, aby pochopili jednu věc: že kolo je radost.
Je nutné mít skvělé vybavení?
Upřímně – ono na něm tolik nezáleží. Kdokoli se vymlouvá na to, že má špatné kolo, kecá. O tom to není. Na kole je nejdůležitější to, co je mezi řidítky a pedály – tedy ten cyklista.
Podle čeho si mám ale vybrat kolo?
Hlavně vám musí sedět velikostí. A pak zvažte, kam s ním chcete jezdit. Dneska je trend kupovat horská kola. Jenže většina lidí nejezdí v terénu, ale po normálních cestách. Pro ně je mnohem vhodnější krosové kolo. Do města je zase super mít třeba obyčejnou skládačku. A pokud jste línější, proč si nepořídit elektrokolo? Nemusíte mít lehký karbon. Na kemp přijeli lidi, kteří měli hodně obyčejná kola, ale měli nadšení. A to nás baví.
Učíte lidi jezdit, napsal jste knížku Škola kola. Kdy ale kolo naopak vyškolilo vás?
To jste mě dostala. Konkrétní situace mě takhle rychle nenapadá, ale za ta léta, co na kole jezdím, si na mně už párkrát smlslo. A člověk s tím musí počítat.
Zdroj:
časopis Kondice 6/2016