Co nás z našeho moderního stylu života ničí nejvíce? Co je hlavní příčinou bolestí zad?

Jednoznačně nedostatek pohybu. Mluví se o něčem, co označujeme jako ‚homo sedatus‘ neboli člověk usazený, nejlépe ještě do židle před počítač. Je to alespoň případ mnoha lidí ve městech a mnoha lidí, kteří intenzivně pracují. Takže nejvíc bolestí pohybového systému vychází z toho, že tělo používáme nevhodným způsobem.

S oblibou říkáte, že není důležité, co děláme, ale jak to děláme. Znamená to, že příčinou bolestí je špatný pohybový stereotyp, tedy návyk, který jsme si vypěstovali?

Přesně tak. Já vždy klientům říkám, že se těch šestnáct hodin u počítače mohou buď zabíjet tím, jak sedí, anebo se mohou léčit. Je to sice trochu nadsázka, ale když budeme tělo používat lépe, bude se méně opotřebovávat, déle nám vydrží a bude podávat harmoničtější výkony i v té práci. Což je to, co všichni chceme.

Zatímco lehké bolesti má většina lidí ve zvyku přehlížet, ty těžší zaháníme prášky, hledáme pomoc u fyzioterapeutů. Často nás ani nenapadne, že bychom ve svém životě měli něco dělat jinak. Že bolest můžeme brát jako informaci. Co nám bolesti zad chtějí říct?

Pro mě je bolest obecně mechanismus, kterým se vesmír snaží udržet rovnováhu. Většinou máme s výrazem bolest spojené něco, co označujeme jako fyzickou bolest – bolest tělesnou. A s výrazem utrpení, které s bolestí souvisí, spojujeme něco, co se týká spíše jemnějších složek naší osobnosti – mentální a emoční nepohodlí. Je potřeba si uvědomit, že tyto dvě úrovně spolu velice úzce souvisí. To je jedna věc.

Druhá věc je, aby si každý sám bolest definoval. Co to pro něj vlastně bolest je. Protože my všichni víme, co si pod bolestí představit, ale když se podíváme na definici bolesti podle WHO, tak nám nic konkrétního neříká. Takže se asi všichni shodneme na tom, že bolest je nějaký velmi nepříjemný vjem, který nechceme. A ten vjem je velice subjektivní. Když mě něco bolí, může to být něco jiného, než když to bolí vás. A proto používáme subjektivní škálu bolesti, abychom se byli schopni domluvit, jestli je to opravdu hrozné, nebo se s tím dá žít.

Zmínil jste bolest a utrpení. Chápu správně, že bolest je spíš fyzická záležitost a utrpení je spíše psychického rázu, když mě třeba trápí nějaké těžké myšlenky?

Chápete to naprosto správně, a dokonce i v odborné medicíně pracujeme s tím, že takzvaná akutní bolest je ochranný mechanismus, který chrání systém před nějakým poškozením. A když akutní bolest není zpracovaná, řešená, tak přechází do subakutního a chronického stavu. Pokud bolest přetrvává zhruba tři až šest měsíců, hovoříme o chronické bolesti. A ta už je něčím, co označujeme jako nemoc. Pak už je třeba řešit projevy dlouhodobého působení bolesti.

Přichází změny ve struktuře nervové soustavy a nervové buňky se pozměňují. A dochází i ke změnám v oblasti myšlenek, jemnějšího emočního pociťování. V tu chvíli klasická léčba, která je zacílená na úlevu od bolesti, začíná řešit tyto přidané faktory, jevy a projevy. Předepíšou vám medikaci na snižování úzkosti, ‚prášky na hlavu‘, antidepresiva. Bludný kruh se rozšiřuje a je mnohem těžší z něj vystoupit.

Co tedy s bolestí zad – ať už akutní, nebo dlouhodobou – dělat?

Lidová moudrost praví, že se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A platí to i v případě bolesti. Tak dlouho něco opakujeme, až se to nastřádá. Řetízek praskne v místě nejslabšího článku, tedy tam, kde bolest vzniká, to ukazuje nejslabší místo systému. Velice často to vyřešíme svépomocně – nějakým práškem na bolest, mastičkou a často to zabere. A je to naprosto legitimní, protože když mě něco bolí, potřebuji zlepšit kvalitu svého života a nějakým způsobem si pomoci. Já toto hluboce respektuji a neodmítám to.

Na druhou stranu se ke svému tělu často chováme tak, jako kdybychom jeli v autě, svítila by nám kontrolka, že dochází benzin, ale my bychom vzali kladívko a rozbili ji, aby nesvítila. Když bolest odezní, už nepřemýšlíme o tom, co ji způsobilo. Protože na to nemáme čas, zrovna potřebujeme udělat něco dalšího. Tak dostaneme novou šanci, ale zároveň ta zkouška bude trochu těžší a přitvrdí se. Prášek už mi nepomůže nebo si jich budu muset vzít víc. A takto v mnoha případech dojde časem třeba až k totálnímu kolapsu. Pracovně se zhroutíme a regenerace je o to složitější. Proto je lepší zkusit s tím něco udělat dřív, než to zajde příliš daleko.

Co konkrétně radíte?

Zaprvé je třeba se zamyslet, zda své tělo náhodou nepoužíváte špatně. Ideální je, když zajdete za odborníkem, který se na vás podívá a poskytne vám jednoduché rady. Za druhé, nějaká forma pravidelného jednoduchého cvičení je nezbytná. Zaplaťte si kurz cvičení, kde se alespoň jednou za týden necháte někým motivovat, inspirovat a zároveň uvidíte, jak cviky dělat výhodněji. Zjistíte, že pohyb nemusí být tak strašný, jak si třeba představujete, a že to může k nápravě úplně stačit. Že napětí v bedrech, občasné bolesti, častější bolesti hlavy, neradostnost po probuzení zmizely a vy máte v životě nový impuls.

Jak jste mluvil o tom pocitu po probuzení, je dobré se ráno protahovat? Je to prevence bolesti?

Stoprocentně ano. Když si po ránu uděláte pár jednoduchých cviků, tak je to, jako byste nějakým způsobem zorganizovali svalová propojení, vyčistili svůj systém a připravili ho na celodenní použití. To samé večer. Uděláte-li si pár jednoduchých cviků před spaním, tak je to, jako byste ve svalovém systému uklidili. Svaly se vyrovnají a pak se vám lépe spí.

Bohužel pro nás je jeden z největších oříšků něco, čemu říkáme pravidelnost. Taková ta mantra ‚každý den‘, to je to nejhorší, co si na sebe můžeme ušít. My bychom si tak chtěli pomoct a dnešní život nám nabízí tolik zlepšováků a receptů na štěstí a na videích se všichni tváří tak šťastně, že jim to věříme a chceme vše vyzkoušet. A když si to do života všechno dáme, pak se nám to tam nevejde, protože den má je nom 24 hodin. Je dobré dělat něco jednoduchého pravidelně. V tom byly naše babičky se zdravým selským rozumem úžasné. Bohužel v moderním životním stylu tato moudrost jednoduchosti, trpělivosti a sebepřijetí chybí. My vše hodně tlačíme do výkonu.

Zaujalo mě, že dělíte lidi podle vztahu k pohybu do dvou skupin na ‚hejbače‘ a ‚nehejbače‘. Zatímco ti první mají sklon to s pohybem přehánět, druzí sport příliš v lásce nemají. Bolesti zad však mohou trápit obě skupiny.

Každá mince má vždy dvě strany. A čeho je moc, toho je příliš. Důležitá je zlatá střední cesta. Já se skutečně setkávám s tím, že řada lidí pohyb nemá ráda. Jsou to lidé, kteří třeba milují umění, četbu, zklidnění, nemají potřebu dělat zbytečný pohyb a je pro ně náročné chodit skupinově pravidelně cvičit. Pohyb je pro ně něco, k čemu se musí násilím nutit. A i když časem zjistí, že jim dělá dobře, je pro ně cvičení stejně aktivitou, při níž musí překonávat sami sebe.

Myslím si, že tito lidé potřebují pochopit, že takoví mohou být a že to je normální a není na tom nic špatného. A naopak i to, že jsou ochotni toto překonávat, znamená, že jsou vlastně dobří. U pohybu je opravdu důležité, aby vás to bavilo. Protože když děláme něco, k čemu máme odpor, je to o to složitější. Pak tu jsou takoví ti hyperaktivní jedinci, kteří neustále někam běhají. Ti by se měli zeptat sami sebe – proč vlastně. Přemíra aktivity většinou souvisí s tím, že se snažíme utéct sami od sebe. Zpomalení pak bývá cestou k tomu, aby si tito lidé uvědomili, že jejich hodnota není dána jenom kopcem práce, která je za nimi vidět, anebo dobrými časy. Že jde o pohodový vztah se sebou samým.

Dá se sebehodnota a sebeláska nějak spojit s bolestí zad?

Zatímco oblast břicha nám ukazuje na akutní procesy i na jemnějších úrovních v systémech našeho těla, oblast zad je spojená s chronickými, dlouhodobými procesy. Bolesti zad nám ukazují, že něco dlouhodobě děláme nějakým způsobem nevýhodně. A samozřejmě v klasické medicíně začínáme od fyzického těla, cvičením, pohybovými stereotypy. Ale to je spojené i se způsobem našeho přemýšlení, pociťování a prožívání. A ukazuje nám to, že také v této oblasti je třeba potřeba udělat nějakou změnu. Takže s tím naprosto souhlasím.

Když mě bolí záda, kdy se ještě pokoušet cvičit sama doma a kdy už raději jít k odborníkovi?

Každý člověk má se sebou zkušenost a každý člověk, alespoň když chce a před nikým nic nepředstírá, je sám k sobě pravdivý, tak trochu rozumí tomu, zda proces, kterým prochází, k něčemu vede, nebo ne. Vy máte svou zkušenost, máte svou bolest osahanou, víte, že tento způsob vám dělá dobře a že to pomáhá, tak to samozřejmě opakujete a děláte. V momentě, kdy něco děláte a opakujete, a znovu dostáváte informaci o tom, že teď to nepomáhá nebo teď to prostě není úplně ono, už bych doporučoval to s někým konzultovat.

Takže pokud se chci zbavit bolesti, je to o tom naučit se naslouchat sám sobě?

To je takový evergreen dnešní doby. Hovoříme o návratu k sobě, o tom, abychom sami sebe lépe slyšeli, abychom sami sobě více rozuměli. Často to ale používáme v kontextu toho, jak se stát supermanem a jak zvýšit výkon. A tohle je úskalí dnešního ‚zdravého‘ životního stylu. Nechceme si více rozumět, zato toužíme být úspěšnější a zvýšit výkon. A teprve když nás doběhne bolest, přichází ten okamžik, kdy se obracíme sami k sobě a jsme ochotni si opravdu naslouchat.

Takže když bolest přijde, můžeme ji přivítat jako něco, co nás konečně vede zpátky k sobě.

Říkáte to přesně. Jen je potřeba udělat to ze srdce, a ne z hlavy. My dnes tohle všechno víme a všichni o tom mluvíme, což je skvělé, protože si společnost začíná více uvědomovat. Už tedy ‚víme‘ co. A teď je tu ta otázka: Jak? Vezměte si, kolik jsme všichni ‚schroupali‘ příruček a postupů. Jak to ale prakticky aplikovat do života tak, aby se to opravdu projevilo v našem prožitku?

Je spousta fyzioterapeutů, co s lidmi různě cvičí, hýbou, ale lidem to nepomáhá a na bolesti si stěžují dál. Jak poznám dobrého fyzioterapeuta?

Když už se rozhodnete pro nějakou fyzioterapii nebo fyzikální terapii (magnety, ultrazvuk, elektroléčbu), dejte si alespoň 3–6 měsíců, abyste si dovolili tu změnu. Každý organismus na fyzikální léčbu reaguje jinak a je potřeba aplikovat alespoň deset sezení, abyste mohli říct, že vám nepomáhá.

Může se stát, že se na počátku náš stav nejprve zhorší a až pak zaznamenáme změny k lepšímu?

Stoprocentně. Doporučuji zase používat selský rozum. V oblasti alternativy říkáme: Z toho si nic nedělejte, to se čistí. Teď je to jako jarní úklid, to se udělá nepořádek a teprve potom uvidíte, jak je to krásné. Během tří až šesti měsíců byste měli opravdu vidět změny. Když se situace ne změní do půl roku, tak bych doporučoval změnu přístupu a klidně i změnu terapeuta.

Jak velký vliv má stres a psychické napětí na zdraví páteře a bolesti zad?

Stres je obrovský rizikový faktor na všech úrovních. A je otázka, jakým způsobem se stresem pracujeme. Dnes třeba hovoříme o psychosomatických cvičeních, kam obecně zařazujeme jógu, taj-či, čchi-kung, v nichž se nezaměřujeme jenom na fyzické tělo, ale i na jemnější úrovně formou zvýšené pozornosti a třeba vnímání dechu v průběhu cvičení.

Při nich se zcela automaticky harmonizuje jak fyzická, tak energetická i mentální složka, a tím se systém organizuje, strukturuje. A to už jsme u širšího tématu – zdravý životní styl, kdy máte dostatek odpočinku, rozumné jídlo, rozumný pohyb a smysluplnou práci, v níž se cítíte užitečný.

Jak trénovat uvolnění, zklidnění a zpomalení?

Stejně tak jako trénujete biceps, abyste uzvedli víc, tak můžete trénovat mysl ke schopnosti koncentrace. V rámci toho se můžete zaměřovat třeba na relaxaci nebo uvolnění. Ze začátku děláte uvolnění jako aktivitu, jako formu cvičení. Postupně se vám to stává jakousi novou schopností, až se uvolnění ‚děje samo‘. Ono se to neděje samo, děje se to tím, že tomu věnujeme pozornost. Takže skutečně to je jen jiná forma tréninku – jakási kompenzace času stráveného soustředěním na výkon, na dělání. Ale je to nesmírně těžké.

Pracujete s akupresurou a reflexologií, to jsou techniky, které ovlivňují tok energie v těle. Jak tyto dvě techniky mohou pomoci s bolestmi zad?

Náš energetický systém si můžeme představit jako zavlažovací systém. V momentě, kdy v něm vznikne nějaký blok, vytvoří se přehrada. Nad ní vznikají záplavy a pod ní sucho. Jako výsledek máte někde energie nedostatek a jinde přebytek. Když využijete jakoukoli techniku, která zharmonizuje úroveň energie v těle, tak uvolníte bolest. Bolest ukazuje to, že je v systému nerovnováha. A když to trochu vyrovnáte, tak se bolest rozpustí.

Pokud jde o bolesti svalů, šlach a kloubů, která primárně vzniká přetížením struktury, ta vychází především z dlouhodobě nevhodného používání těla. Existuje systém, kterému říkáme Škola zad. Ten učí, jakým způsobem držet tělo, jak zvedat těžké předměty, jak se pohybovat… a alfa omega je, jakým způsobem sedět na židli. Jak sedět tak, abychom tělo nepřetěžovali. To je z mého pohledu těžiště mé práce. Já v ní nedělám žádné složité věci, ale spíše se snažím lidi inspirovat k zařazení něčeho, co alespoň řádově o několik procent zlepší používání těla. Tím se výrazně sníží i bolestivost.

A pořád dokola opakuji nutnost zařadit výhodnější způsob pohybu, pravidelná fyzická a dechová cvičení. Pro lidi, kteří už chápou, že vše vzniká z jemnějších úrovní, k tomu přidávám pravidelné koncentrace nebo pravidelné meditace. Dnes už na to společnost slyší, není to něco divného, až tak ezoterického. Je to forma ztišení, kdy má autoregulační systém našeho těla možnost sám sebe podpořit a sám se restartovat.

Věříte, že skrze pohyb a přijetí vlastního těla se člověk může dotknout sám sebe. Co je to to přijetí? To mám přijmout, že mám kila navíc, celulitidu na zadku a povadlá prsa?

Přijetí je kouzelné slovo, protože je spojené s lidskou nabubřelostí a pýchou. Jako bychom si mysleli, že tomu šéfujeme. Ono je to všechno už dávno přijaté. To, že jsem tlustý, už ten Pánbůh přijal. Já si hraju na to, že to přijímám. Anebo s tím bojuju. V případě, že něco vnímám jako nepřítele, tak to, co odmítám, ale paradoxně posiluji, vyživuji a nějakým způsobem zvětšuji.

Když se budu zajímat, jaký ten nepřítel je, jaké má vlastnosti, co umí, tak možná zjistím, že kromě toho, že ho nesnáším, něco i umí a mohu se od něj učit. A tím, že ho začnu nějak zkoumat a otevírat se mu, tak zjistím, co mohu udělat pro to, abych se s ním buď skamarádil, anebo ho dostal ze života pryč. Přijetí vnímám jako výzvu opravdu se na to, co nás trápí, podívat a začít to objevovat. Je to podobné jako s tou bolestí.

Zdroj:

časopis Kondice 10/2020