Opírám se o kovový kříž, zhluboka dýchám a snažím se ten pohled nahrát do hlavy, abych si ho mohla zase promítnout. Jako na dlani mám rakouské Alpy, vidím italské Dolomity a pod sebou stejnojmenný masiv, na mnoha místech prošpikovaný ledovcem. Nebe občas zakalí náhodný mrak, ale jinak je vše dokonalé (tedy až na mé bolavé nohy). Radost, euforie, pýcha, nadšení – dokázala jsem to. Stojím na nejvyšším místě Rakouska

Zdroj: Youtube


Když mi kdysi kamarád řekl, že sem vyrazíme, brala jsem to jako vtip. Když mi to pak připomenul, začala jsem nad tím vážně přemýšlet a v srpnu už jsem stála na parkovišti a koukala s úctou na štíhlou ledovcovo-skalnatou pyramidu, připomínající svým tvarem zvon. Odtud pochází jeho název – ‚Velký zvoník‘ (Grossglockner).
„Půjdeme normální cestou,“ říká zkušený horský vůdce Branislav Adamec, řečený Gabo, který horu poprvé dobyl už v roce 1984. Tehdy se vydal severní stěnou sólo jako reprezentant Československa v horolezení. „Dobýt vrchol může každý, stačí mít fyzičku a nebát se výšek,“ dodává, když stoupáme k Lucknerhütte (2 241 metrů nad mořem), kde budeme spát.
Rozhodli jsme se na poslední chvíli. Všechny výše položené chaty, ze kterých by ranní zdolávání vrcholu bylo lehčí, jsou už obsazené. A tak nás ráno čeká brzké vstávání a výšlap zhruba 1800 výškových metrů. Vycházíme s čelovkami ve čtyři hodiny ráno do hutné tmy. Před námi i za námi se táhne nepravidelný had světýlek – ti, co si stejně jako my přivstali a šlapou horským chodníkem nahoru.


Mlčím, poprvé promluvím až za hodinu na chatě Stüdlhütte: „Vyspala jsem se blbě, spolubydlící na noclehárně šustili sáčky a chrápali,“ odpovím konečně klukům na otázku, kterou mi položili ráno v koupelně. Mimochodem, stavbu Stüdlhütte v roce 1868 inicioval pražský rodák a obchodník Johann Stüdl.
My ale šlapeme v tichu letní noci dál. Za další hodinu začne ze tmy vystupovat velká bílá plocha – ledovec. Začíná totiž svítat, přichází ta magická chvíle mezi nocí a dnem. Hory se vynořují ze tmy a těsně nad nimi se nebe barví do oranžova, později se přidává růžová. Gabo prstem ve vzduchu kreslí naši trasu, máme ji před sebou jako na dlani.

Ve vzduchoprázdnu

V batohu lovíme mačky, sedáky, bereme do ruky cepín, vážeme se na lano a vstupujeme na ledovec. První jde Gabo, pak já, nakonec kamarád Kuba. Dáváme si pozor na ledovcové trhliny, mohou být i desítky metrů hluboké a pádu zabrání leda úvaz k sedákům dalších členů skupiny. Ta největší díra je přemostěná provizorním krátkým mostkem. Koukám se pod sebe. Fuj – pohled do rozšklebené tlamy, která končí kdovíkde, není vůbec hezký.
Za trhlinou se ostře zvedá stěna. Sundáváme mačky, začíná největší dobrodružství, jdeme lézt. Nevěřícně koukám na stěnu a nevím, co s ní. Zleva? Zprava? Kam dát nohu? Nechám si poradit, i když chvílemi se cítím jako ve vzduchoprázdnu…
Naštěstí tahle ostrá hrana měla jen tři metry. Nad ní už následuje vcelku pohodová ferrata, jištěná ocelovým lanem, která je protnutá dalším ledovcem. Ferrata nás přivede k poslední (a nejvýše položené chatě v Rakousku) Erzherzog Johann Hütte v nadmořské výšce 3 454 metrů nad mořem. Celou dobu nebyla vidět a najednou se vyloupne před námi.
Je teprve půl osmé ráno, doma bych touhle dobou vstávala. Dávám si kolu, svačinu a sedám si na lavičku do závětří a kochám se. Vzduch je řidší, pofukuje vítr, cítím první únavu. Opět si nasazuji mačky, čeká nás poslední úsek, který přecházíme cikcak.
Najednou se shora ozývají varovné výkřiky. Parta horolezců nad námi se snaží uvolnit nebezpečný kámen a shodit ho do údolí. Trvá to asi dvacet minut, kdy se do mě zakousne zima a musím z batohu vytáhnout péřovku.
Dostáváme se k nejtěžšímu lezeckému úseku. Zde měníme pořadí: první leze vůdce Gabo, pak já a nakonec Kuba. Několikrát se na stěně zaseknu a nevím, kudy dál. Doprava to nejde, doleva to nemá řešení a nohy se nemají o co opřít. Musím si nechat poradit. V tu chvíli už jsou všichni vzhůru a nahoru leze hodně lidí. Občas musíme někde čekat, jinde nás oblézají zleva, občas ležím natlačená na skálu, zatímco se někdo dere přese mě. Dost nás to zpomaluje, není to příjemná zkušenost. „Každý rok leze nahoru více a více lidí. Kdo nemá lezecké zkušenosti, měl by tuto túru absolvovat s horským vůdcem,“ říká Gabo.
Lezení mě obvykle dost baví, líbí se mi na tom soustředění, naprostý klid v duši a zastavení toku myšlenek, dnes ovšem začínám být dost unavená. Ale už vidím náš cíl, už zbývá jen pár metrů… Ověřuji si to na chytrých hodinkách, jenže nadmořská výška nějak nesedí. Nahoře zjistím, že jsem se mýlila. Tohle je teprve Kleine Grossglockner, menší vrchol stejnojmenného masivu. Takže nezbývá než zase trochu slézt do posledního sedla a až pak ‚zaútočit‘ na náš vrchol.

Dolů je to horší než nahoru

Nahoře se nezdržíme dlouho. Po dvaceti minutách odpočinku, focení a svačině se vydáváme dolů. První jde Kuba, uprostřed já, náš ‚vláček‘ uzavírá Gabo. Cítím každý sval, a tak není divu, že mi na ledovci dvakrát podklouznou nohy a se smíchem si sednu do sněhu. Vytahuji hůlky, které jsou od rána na batohu. A držím se jich jako klíště. Lezecké úseky zdoláváme pomalu, na ledovci zase nasazujeme mačky. Míjíme první chatu, sestup k té druhé protrpím jak pes: teď už mě bolí všechno – kolena, stehna, lýtka. Cítím se jako malá mořská víla.
Nejhorší je poslední sestupový úsek vedoucí už po horské stezce. To už se jen ploužím s vidinou zasloužené odměny na Lucknerhütte. Když pak sedíme na její terase, oči nám každou chvílí kloužou na náš dnešní zářez: Velký zvon. Ostrou špičku občas zahalí bílý obláček, jinak na nás spokojeně pomrkává: Fakt jste to dokázali.
Bolelo to přiměřeně výkonu: 14 hodin na cestě, 5275 spálených kalorií, nastoupáno 1850 a sestoupáno 2238 výškových metrů (až dolů na parkoviště).
Ten pocit, když jsem si objednala polévku se špekovým knedlíkem, císařský trhanec a pivo! A ten pocit, když jsem sundala boty! A ten pocit, když jsem se o hodinu později na parkovišti ponořila do tyrkysové horské řeky.
Doma jsem ještě pár dnů kulhala, ale ty ‚pocity‘ mi zůstanou navždy…

Zdroj: autorská reportáž z místa

Může se hodit

Kde se ubytovat
Cestou na Grossglockner je možné se ubytovat na třech horských chatách. Jako první je vždy vyprodaná chata Erzherzog Johann Hütte v nadmořské výšce 3 454 m, odtud je dobytí vrcholu nejjednodušší. Další na trase je Stüdlhütte (2 801 m n. m.). Nejníže položenou chatou je Lucknerhütte, kde jsme spali my. Jedná se o horské chaty, spí se ve společných noclehárnách. Spousta lidí ‚bivakuje‘ ve stanech nebo dodávkách dole na parkovišti, pak ale musí na vrchol urazit 2200 výškových metrů.

Co si sbalit s sebou
Lezeckou výbavu – hole, cepín, mačky, lana, helma a sedák.
Na sebe – vysoké turistické boty, softshellové kalhoty, triko, lehká bunda.
Do batohu – lehká péřovka, nepromokavá bunda (např. z materiálu gore-tex), triko na převlečení, pláštěnka, pořádná svačina, cukry, pití.

Kdy se tam chodí
Na Grossglockner se leze celoročně, ale hlavní sezona je přes léto. V červnu a červenci ještě bývá hodně sněhu, v srpnu a začátkem září sezona vrcholí. Pokud nemáte zkušenosti s lezením, je podmínkou právě horský vůdce. Za jeho služby zaplatíte od 300 do 500 eur.

První výstup
Jako první vystoupil na vrchol Grossglockneru 28. července 1800 pětičlenný tým z početné expedice, která byla zorganizována na popud biskupa Franze-Xavera Salm-Reifferscheida z korutanské diecéze Gurk. Dnes vede nahoru řada horolezeckých cest, my jsme zvolili tu nejlehčí, tzv. ‚normálku‘.