Ragby je jedním ze sportů, který asi všichni známe, ale málokdo si studoval jeho pravidla, natož aby si ho někdy zkusil sám zahrát. Má pověst hry pro drsné chlapy a drsná hra to opravdu je. Ne nadarmo se říká, že fotbal je hra gentlemanů hraná barbary, zatímco ragby je hra barbarů hraná gentlemany. Kdyby tu neplatila pravidla fair play, ze hřiště živí neodejdete. Přesto na dotaz trenérů, kdo si chce zkusit zahrát, zvedla ruku i pěkná řádka žen. A já nemohla chybět.
Situace mezi rodiči malých ragbistů je samozřejmě poněkud odlišná. Asi nikdo by nedal své dítě na sport, který považuje za nebezpečný. Upřímně jsem ale při výběru sportovních kroužků pro staršího syna zvažovala spíš genetiku, než že bych si pročetla pravidla a nakoukala zápasy. Ragby hrál můj brácha, který sice celý život usiloval o úspěch ve volejbale, ale jak pořád opakoval, na něj byl se svými 185 cm prostě malý a zavalitý. V ragby se všechny mínusy proměnily v plusy, a jelikož moje máma vtipkuje, že Bertíka měl můj muž s mým bratrem, jinak to není možné, přišlo mi dobré jít rovnou tam, kde lze předpokládat úspěch.
Tedy úspěch. Ano, hledala jsem sport, kde by se mému synovi mohlo dařit, ale ne, neočekávala jsem kolosální úspěch a profesionální kariéru. Přesto jsem očekávala aspoň něco. Dítě, které se nadšeně vrhá do hry a využívá své konstituce k zastrašování soupeře. Vystupování našeho syna všek manžel nazval „styl motýl“. Poletuje si po hřišti a diví se, co tam dělá on a co ti lidé kolem. Myslím, že jsem v tomhle realistka a opravdu nemám ve sportu velké ambice. Ani já ani můj muž nejsme vrcholoví sportovci, řekla bych dokonce, že náš sportovní projev je svébytný, a ačkoliv umíme překvapit a těžíme ze své poctivé tělesné stavby, máme své limity. Přesto bylo zjištění, že ani naše prostřední dítě není dechberoucí sportovní talent, poněkud zdrcující.
Nikdy nezapomenu na první ragbyový turnaj. Bertík netušil která bije a stál tam, kam ho postavili. Nejvíc si užíval přestávky, protože jedna z maminek nakrájela meloun a druhá upekla muffiny (já to nebyla, no). Nemohla jsem se zbavit pocitu, že trenéři ho do hry zapojují jen proto, že je jim blbé, že tam s ním je celá rodina. Potěšilo mě, že nás pozvali i na další turnaje, ale nejvíc jsem se radovala, když jsme v restauraci narazili na zcela cizího tatínka, který seděl nešťastně u stolu a bědoval, že jeho syn hraje hůř než kdejaká holka. Tak váš taky?
Můj nejmladší syn toužil chodit na ragby už od dvou let. S bráchou. Když jsem ho poprvé přivedla, s hrůzou jsem stála na kraji hřiště a čekala, co z toho bude. A ani tohle naše zjevně pohybově nejnadanější dítě nijak nezářilo a poměrně rychle zvolilo styl motýl. Trenér opět neprotestoval a řekl, že to nějak půjde.
Ach jo. Znáte ten pocit, když všechny děti běží doprava a jediné doleva a vy víte, že to je pravděpodobně to vaše? Když máte potřebu lidem vysvětlovat, že vaše dítě je velké, ale ve skutečnosti je v týmu nejmladší? Když toužíte, aby bylo vybráno do týmu A, ačkoliv i vám je jasné, že je to B a dost možná i C, ale vy byste prostě už jednou chtěli zažít to zadostiučinění, že to věčné taxikaření na tréninky a zpět mělo cenu? Já to znám opravdu dobře. Ne, nejsem ambiciózní, ale kdyby jednou moje dítě bylo nejlepší, nezlobila bych se. Zbavila bych se totiž pocitu, že něco dělám špatně.
A pak najednou na trávníku stojím já. Kolem mě je parta cizích lidí a všichni chtějí dostat míč do pětkoviště. Hrajeme touch ragby (z angl. Touch – dotknout se), šest proti šesti. Nejdřív si trénujeme přihrávky, běhání s míčem, vysvětlujeme si úkoly hráčů, herní situace. Mozky se nám vařily už u úkolu „jak se jmenují tvoji spoluhráči“. Jsem srdcař, do všeho jdu po hlavě, takže běhám, skáču, „touchuju“ (tedy oběma rukama se musím dotknout hráče s míčem od prsou a nejlépe od pasu dolů, abych ho o míč připravila – standardně bych hráče měla „složit“ na zem, ale k tomu je skutečně potřeba osvojit si řadu gentlemanských pravidel). Neustále se válím po zemi. Po dvaceti minutách nejen že jsem na pokraji sil, ale dochází mi, že pořád mám v pravidlech hokej, neustále vybíhám dopředu, ačkoliv jsem tam týmu platná jako mrtvému zimník, protože v ragby se přihrává pouze dozadu. Dopředu se běhá jedině s míčem. Ovšem jakmile se ke mně někdo blíží, zběsile odhazuji míč kamkoliv a nejvíc dopředu, protože tam je přece ta „branka“. A vzpomínám si na konstatování, že u dětského ragby, kategorie U6 (pod šest let), je nejčastějším pokynem: „Na druhou stranu!“
„Víte, chtěli jsme, abyste si zkusili, co na hřišti prožívají vaše děti. Že to skutečně nemají lehké a je toho hodně, co musí řešit,“ vysvětluje nám po necelé hodině hlavní trenér mládeže Jan Koleček. Všichni jsme zpocení, zadýchaní, unavení, ale i šťastní. Je to drsná hra, ale s férovými pravidly, která si nikdo netroufá zpochybňovat. Hodně jsme se nasmáli, protože tady jsme na tom opravdu úplně stejně jako ty děti. Ať už jsme vysokoškoláci, vrcholoví manažeři, ostřílení podnikatelé nebo zkušení profesionálové ve svých oborech, tady jsme nepopsané listy.
Domů odcházím v endorfinovém rauši, který mě přejde až druhý den ráno, kdy mě bolí snad každý sval v těle. Stehna, zadek, ruce, šikmé břišní svaly… Kromě toho, že to byla sranda, byla to i skvělá změna mého tréninkového stereotypu. A když při dalším tréninku koukám na své syny coby udivené motýly, nevidím to tak černě. Je toho vážně hodně, co musí vstřebat. Takže ať se hlavně baví a trenérům Ježíšek na nervy určitě nadělí nějakou tu lahvinku.
Zdroj: arciuridica.cz