Jak vnímáte padesátku?
Nijak ji neprožívám, je mi to jedno, to číslo mě nestraší. Žiju v tempu, tak to ani nestíhám vnímat. Dokonce se mi ani nechtělo moc slavit, ale kamarád mě přemluvil, že bude stylové, když si to připomenu startem na Jizerské 50. Na konci ledna jsem také jela závod Marcialonga v italském Trentinu. Ten slaví stejně jako já půlstoletí. Dala jsem si ale předsevzetí, že do obou závodů půjdu v klidu, bez velkých ambicí, prostě si to užít. Což je v mém životě asi největší novinka.
Nebudete závodit, nemáte ambici na umístění?
Ani neodhaduji žádný čas, Jizerskou 50 jsem ještě nikdy nejela, nemám porovnání. Letos jsem toho bohužel kvůli špatným sněhovým podmínkám moc nenalyžovala, ale sportuji pravidelně po celý rok, a to dvakrát, třikrát týdně. Možná mě to donutilo jít častěji běhat, což není moje oblíbená disciplína. Běhám tak hodinu, víc se bojím, mám problémy s patou. Závodům se obecně vyhýbám. Ale letos Jizerskou 50 pojedu pro radost z pěkné akce.
Jaké další sporty v současnosti děláte?
Ty samé jako dříve, jsem konzervativní. V zimě jezdím na běžkách, v létě na kole. Mám horské i silniční. Když je příležitost, baví mě náročnější vysokohorská turistika. Nemyslím lezení, ale rychlou tříhodinovou chůzi v zátěži za krásnými výhledy. Novinkou je jen skialpinismus, ke kterému mě přivedla covidová zima. Měla jsem možnost jet do Itálie, ale lanovky byly zavřené, a tak jsem šlapala po svých.
Zůstala jste v závodním módu? Když sportujete, hlídáte si například tepy?
Vůbec. Od doby, co jsem skončila, jsem si ani nenasadila sporttester. Neměřím si ani kilometry na kole. Když se mě někdo ptá, kolik jsem najela, odpovídám: Nevím, jela jsem tři a půl hodiny. Celý sportovní život mě někdo měřil, stopoval, kontroloval tepy, teď se řídím podle svého pocitu.
Když se vrátíte po sportu domů, protáhnete se, věnujete se kompenzaci?
Nejsem dobrý příklad pro čtenáře. Než jdu běhat, protáhnu se halabala, když se vrátím na Šumavě z kola a mám bolavé nohy, u televize na koberci se trochu vystrečuju. Je to bída. Na sport si čas najdu, ale tohle flákám.
Co byste poradila českému běžkaři? Jaké nejčastější chyby děláme?
Nejčastější chybou je nevhodné vybavení. Například délka holí, z toho pak bolí ramena. Jsem vysoká 174 cm, mám 150centimetrové hole na klasiku, 157,5 na bruslení. Jinými slovy: hole zapíchnuté do sněhu by na klasiku měly být pod výšku ramen, na bruslení jen mírně nad ramena. Rozdíl mezi nimi je maximálně deset centimetrů. Nejlepší je nechat si poradit od odborníků.
Občas taky potkávám ve stopě lidi na hodně archaických modelech. Chápu, že nemají takové ekonomické možnosti, ale věřte mi, že obnovit si vybavení stojí za to. Naprosto průlomová věc jsou lyže typu skiny (nemažou se na stoupání, mají pod botou nalepený mohérový pásek). Otevřely běžecké lyžování spoustě lidem, kteří neuměli běžky namazat. Nejdůležitější je vybrat správnou tvrdost, aby odpovídala váze lyžaře. Když je lyže tvrdá nebo měkká, tak smekají nebo naopak nejedou.
Ještě něco byste na českém běžkaři opravila?
Spousta lidí chce na lyžích bruslit, ale nejsou na to fyzicky nebo technicky připravení. Pro začátečníka i středního lyžaře je klasika základ. Bruslením se nezačíná, to je nadstavba, na kterou se běžkař musí fyzicky připravit, musí mít vhodný materiál. K bruslení se dopracuje až dobrý lyžař.
Jizerská 50 se jede 12. února. Máte nějaké tipy, jak na ni natrénovat?
Jizerská 50 je pořádný výlet na běžkách a měla by to být součást dlouhodobého tréninku. Stejně jako nelze běžet z fleku maraton. Sázky u pátého piva nepovažuji za dobrý nápad. A zapomeňte na soupaž, to jezdí jen profíci.
Jak vzpomínáte na vaše olympiády?
Jako na akce, které pro mě byly svým významem výš než světové poháry a mistrovství světa. Toužila jsem uspět, byl to můj sen. Zároveň ale znamenaly obrovský stres. Mám radost, že mám medaile a nemusím to zažívat znovu. Největším tlakem pro mě byly poslední dvě olympiády v Salt Lake City a v Turíně, kdy už jsem patřila mezi favority. Vše si hodně beru, nejsem flegmatik. Nedokázala jsem je brát jako jiné závody, padalo na mě, že je to jen jednou za čtyři roky.
Způsobovala stres touha po úspěchu nebo strach, že zklamete fanoušky a okolí?
Když jsem byla zdravá a sportovně připravená, ze samotného závodu jsem strach neměla. Ale stres, co tomu řeknou ostatní, když selžu, zůstal – člověk cítil zodpovědnost před fanoušky, novináři a za lidi okolo. Zvládla jsem to, ale dalo mi to zabrat.
Jak jste se naučila s tlakem pracovat?
Jsou lidé, které to ochromí, mě to nikdy nesvazovalo. Závodník má většinou rád závodní napětí. Věděla jsem, že jsem pro úspěch víc udělat nemohla. To samé zažívám i v životě, vždy odvedu maximum, ale když jsou ostatní dobří nebo lepší, schopnější, nedá se nic dělat.
Na vás bylo vždy vidět, že máte v sobě sportovního zabijáka…
Moje zkušenost je, že člověk, který nedokáže jít na hranu svých možností, nemůže být na špici, nemůže být medailistou. A když vás tělo nebo hlava nepustí na hranu, nevyhrajete. Je to dar krásně viditelný u dětí, které ještě nejsou vytrénované: některé do cíle doběhnou a padnou, jiné doběhnou s dvacetiprocentní rezervou. Je to kombinace ochoty trénovat a odevzdat se sportu.
Máte medaile někde vystavené?
Mám je v trezoru, v penzionu na Šumavě visí jejich věrné kopie a jsou přístupné hostům. Neláká mě brát je do ruky a těšit se s nimi fyzicky. Důležitější než kov byl prožitek. Vytahuji je na přání, když někdo přijde na návštěvu, nebo je vozím na besedy, výstavy a podobně. Chvíli také byly v Národním muzeu, když se otevíralo po rekonstrukci.
Miluji snímek fotografa Michala Růžičky z cílové rovinky v Turíně, kdy jste zvítězila, padla na zem a běží za vámi dcera Lucie. Máte ho někde na zdi?
Mám doma na zdi dvě fotky – když projíždím cílem s rukama nad hlavou a tu s Luckou. Vyprosila jsem si je na výstavě olympijského výboru.
Co vlastně dnes děláte?
Pracuji v sportovním oddělení v ASC Dukla. Řeším vazby na různé sportovní organizace, jako například na olympijský výbor, občas Národní sportovní agenturu a další. Podílím se spíše na dlouhodobějších tématech a prezentaci Dukly.
Máte ale spoustu dalších aktivit – například komentujete v televizi běžecké lyžování, moderujete pořad Páteční finiš na sportovním kanále Radiožurnálu, jste prezidentkou Asociace horských středisek. Jak to stíháte?
Vyjmenované aktivity jsou sice viditelné, ale ne časově náročné. A navíc mi přinášejí radost a rozvíjejí mě novým směrem. Nejvíc mě ale zaměstnává penzion na Šumavě. Přes týden jsem v Praze, o víkendu tam. Se Šumavou jsem srostlá, v létě se také věnuji přípravě sportovního festivalu na Lipně.
Většinou se pohybujete v mužském prostředí. Vyhovuje vám to?
Z 80 procent spolupracuji s muži, jsem na to zvyklá od dětství a musím přiznat, že ženský kolektiv by mě lehce znervózňoval.
Pomáhá vám závodní kariéra v civilním životě?
Sport vás vytrénuje k zodpovědnosti – vůči lidem, práci, být tvrdý sám k sobě, být organizovaný. Mně to až znepříjemňuje život, neumím věci hodit za hlavu. Musím být všude přesně, pořád řeším, jestli jsem něco nezapomněla. To platí pro většinu sportovců.
Co vám sport a vaše kariéra daly a vzaly?
Daly mi toho moc – úspěchy, zážitky, cestování po světě, zajímavé lidi, ekonomickou jistotu. Vzaly mi kus života, kterou moji vrstevníci prožili jinak. Neměla jsem čas na vztahy, byla jsem zavřená v pronajatém pokojíku na Zadově, žila jsem v teplákách a bez sociálních kontaktů – byla jsem brzy dobrá, lidé mi pomáhali, stala jsem se středobodem týmu. Normálně žít jsem začala až po skončení závodní kariéry, musela jsem se naučit rozpoznávat dobré a špatné lidi, běžný život mi byl cizí.
Na jaké závody ráda vzpomínáte?
Na Nové Město na Moravě, kde mě hnalo kupředu 25 tisíc lidí. Později mi říkali, že kudy jsem jela, tam se lesem přelévalo skandování fanoušků, lidé se mnou podél tratě i běželi. Z toho mě mrazí ještě teď, to byla pecka.
Jaké to bylo probudit se jednoho dne a nemuset na trénink?
Skončit jsem chtěla, dlouhodobě jsem k tomu mířila, termín jsem si vybrala já. Chvilku jsem si užívala, že nemusím na trénink, ale po nějaké době jsem začala být nesvá a přišla prázdnota. Sportovci jsou zvyklí mít režim a život naplánovaný na rok dopředu. ■
Kateřina Neumannová
Milá, usměvavá, velmi otevřená – taková byla Kateřina, se kterou jsme se potkaly na kafe a zákusek. Zúčastnila se pěti olympiád: z Nagana přivezla stříbro a bronz, ze Salt Lake City dvě stříbra, z Turína pak zlatou medaili z 30kilometrového závodu a stříbrnou ze skiatlonu. Je také dvojnásobnou mistryní světa v běhu na lyžích. Dařilo se jí i na horském kole: v roce 1996 na letní olympiádě v Atlantě skončila v závodě na 31,9 km osmnáctá a stala se první českou sportovkyní v historii, která se zúčastnila letních i zimních her. V jejích sportovních šlépějích kráčí i dcera Lucie. Hrála tenis, ale teď dělá atletiku. Běhá střední tratě (400 a 800 m).
