Nevyspalá, přeležená z letadla a s velkou chutí na pořádné kafe vcházím do starého centra Káthmándú, hlavního města Nepálu. Výkřiky prodavačů se mísí s vůněmi cizokrajného koření, ženy v sárí nejrůznějších barev spěchají z nákupu, prodavači látek, pestrobarevného koření, masa, zeleniny i hliněných hrnců pokřikují na okolojdoucí, na grilech se smaží rozmanité pochoutky a mezi tím se proplétají rikši naložené banány, papájou a dlouze troubící motorkáři.
Před jeden z mnoha chrámů lidé přinášejí obětiny bohům při obřadu Lakh batti (100 000 světel), jehož cílem je změnit v životě svém nebo svých blízkých věci, které se ubírají zlým směrem. Jde mi z toho všeho hlava kolem, ale nemohu se odtrhnout. Průvodce nás odvádí na vyhlídku Heritage Roof Top Cafe, kde ochutnám své první nepálské jídlo – momo. Jde o taštičky plněné zeleninou a masem, které se připravují ve dvou variantách – smažené a vařené. A k tomu pivo Everest! Je překvapivě dobré.
Sedmiletá bohyně
Musíme si pojistit, aby naše cesta probíhala v pořádku, proto vyrážíme za Kumárí. Tahle drobná sedmiletá holčička je živoucí bohyní, zosobnění hinduistické bohyně Taleju. Spolu s dalšími šesti ‚kolegyněmi‘ ji můžete navštívit jen v Nepálu, nikde jinde na světě bohové neožívají. Její vzhled musí splňovat 32 dokonalostí, například ‚mít řasy jako kráva (v Nepálu posvátné zvíře), hrudník jako lev, hlas jemný a čistý jako kachna...‘
Nesmí nikdy ztratit krev, ani jediný z prvních zubů, být vážně nemocná. A musí projít během hinduistického festivalu Dashain zkouškou odvahy – strávit noc v krvi a mezi hlavami zvířat obětovaných bohyni Kali, kde muži tančí rituální tance. Nesmí ukázat strach. Její božská vláda končí, když dostane menstruaci, vážně onemocní nebo jinak silně krvácí.
‚Namasté,‘ spínám ruce k pozdravu, klesám před ní na kolena a pokládám do mističky pár bankovek. Zvedne hlavu a na čelo mi vtiskne červené znamení, božské požehnání. Někteří si ho později smyjí, já ne, jsem pověrčivá.
Památky UNESCO
Na návštěvu Káthmándú si vyhradíme dva dny. Začínáme na náměstí Durbar, které je na seznamu UNESCO, kde potkáme svaté muže, krávy, holuby a mezi tím se proplétající rikši. Náměstí Basantapur se chlubí nádhernými královskými chrámy a paláci. K těm nejkrásnějším (dokonce v celém Káthmándú) patří hinduistický Teleju Temple. Na město je pak krásný výhled z buddhistického chrámového komplexu Svájambhú. K 1500 let starému chrámu vede 365 schodů a vítanou turistickou atrakcí jsou zdejší opice, které se nebojí vytrhnout vám z ruky třeba sladkost. Navštívit musíte i okolní chrámy – například Patan či vzdálenější Bhak - tapur, tvoří je pagody, chrámy a křivolaké uličky.
Památky v Káthmándů
Než jdeme po tomhle UNESCO maratonu spát, stavíme se v turistické čtvrti Thamel. V jednom z barů narazíme na koncert nepálské zpěvačky, která nám vystřihne prvotřídní AC/DC. Káthmándú je prostě město mnoha tváří i zvuků.
Na úpatí Himaláje
Brzy ráno vyrážíme do Pókhary na úpatí Himálaje. Už samotná cesta je zážitek – ujet 200 kilometrů nám trvá sedm dlouhých hodin. Řídit v Nepálu je totiž čin hodný státnic na vysoké. Silnice jsou plné děr (i metrových) a výmolů, mezi povozy se proplétají stovky indických náklaďáků TATU, přičemž každý je originálním uměleckým dílem. Řidiči na sebe pokřikují, troubí, mávají, gestikulují a nebezpečně předjíždějí na nepřehledných místech. Auta se míjejí tak těsně, že raději zavíráte oči.
Najednou náš řidič prudce brzdí. Pár kilometrů před Pókharou se u silnice koná svatba. Ani nevím, jak se to seběhlo, ale za chvíli tančíme mezi hosty uprostřed parketu a nevěsta s ženichem nám sp okojeně pokyvují. Takoví jsou Nepálci – bezprostřední, přátelští a vždy usměvaví. Pókhara je město, odkud je za dobrého počasí z každého kouta vidět hor ský masiv Annapurna. I když jsou jeho osmitisícové velikány Manáslu a Annapurna vzdálené jen 25 km vzdušnou čarou, celému obzoru dominuje bližší vrchol Mačapučare. Zahlédli jsme ho i my, a to když jsme přepluli na lodičkách zdejší atrakci, jezero Phéva, a vystoupali k Pagodě míru.
Jezero v Nepálu
Na hřbetě slona
Další zastávkou byl národní park Chitwan ležící téměř na hranici s Indií. Za nosorožci, slony indickými, leopardy, krokodýly, opicemi i tygry bengálskými vedla opět cesta dlouhá několik hodin. Dopravu zpestřil i sesuv půdy a náhlé zjevení slona indického, který nám houpavou chůzí přešel přes cestu. Slonů zde žijí desítky a nabízí se i možnost jít se s nimi vykoupat. Nechtělo se mi. Jednak proto, že voda v řece Rapti je kalná a špinavá, a taky kvůli krokodýlům. Když ale nesnědli ani jednoho z mých přátel (v blízkosti slonů jsou prý všichni v bezpečí), nechám se přemluvit. Zkušený mahmut donutí slona klesnout, já si na něj vylezu, a než se stačím rozkoukat, slon nabere vodu do chobotu a dostanu sprchu. A pak další a další.
Slon se také stává naším dopravním prostředkem, když vyrážíme do džungle. Houpavým krokem míjí na vzdálenost pěti metrů nosorožce, prochází řekou a my z jeho hřbetu vidíme krokodýly i pestrobarevné ptáky vylétající z křoví. Za to si zaslouží odměnu – speciální koule složené z vařené rýže, cukrové melasy s trochou soli, to vše obalené do trávy. Každý slon denně spořádá přibližně stovku koulí, což je nějakých 30 kilo potravy, a hodně jim to chutná.
Med z termitiště
Do džungle se vrátíme i druhý den. Průvodce nám ukazuje stopu divokého slona, tygra a pak nám nabídne ‚med‘ z termitiště. S díky odmítám. Těším se, že po dvou dnech vynucené diety si dám něco pořádného. Nepál je ovlivněný indickou a tibetskou kuchyní, ale jídlo není tak ostré jako v Indii. Nepálci jedí maso jen občas, většinou kuřecí a pečou ho v hliněné peci, třeba s kořením masala. To je si určitě přivezte domů! Viděli jsme toho spoustu, jen Mount Everest nám o kousek unikl. Z káthmándského letiště totiž každý den brzy ráno startují letadla, která turisty za 150 dolarů přiblíží k největší hoře světa. My sice vzlétli, ale bylo p od mrakem a letadlo se po de - seti minutách vrátilo zpět na letiště. Tak třeba příště.
Zdroj:
autorská reportáž
