Scházíme se v půl desáté dopoledne v pražských Nuslích. K místnímu centru pro nový cirkus přijíždí Martina na skútru s taškou IKEA plnou svých šál – těch závěsných. Dýchá na mě skoro až pařížská atmosféra. Pomalu se probouzející podzimní slunce, industriální prostředí Cirqueonu (centrum pro nový cirkus), usměvavé akrobatky trénující ve vedlejším sále. „Vy mě budete i fotit? To né, nejsem připravená!“ směje se Martina a na chvíli vypadá upřímně zděšená. I když by se mohlo zdát, že jsou cirkusoví umělci rozevlátí a dril je jim cizí, ve skutečnosti jim vládne pevný řád. Mám pocit, že jsme tu blíž baletu nebo gymnastice. Právě té se Martina také věnovala už od čtyř let.

„Gymnastiku jsem milovala. Nikdo mě do ní tenkrát nenutil, já sama jsem chtěla. Dělala jsem ji do svých 23 let a snad jen jednou jsem měla chuť s tím seknout,“ vypráví o své velké vášni Martina Illichová. Konec téhle sportovní kapitoly ale příliš veselý nebyl. Když jí vedení jejího týmu naznačilo, že by měla uvolnit místo mladším a posílit řady trenérů (úspěšná akrobatka má vystudované trenérství gymnastiky na pražské FTVS), kde ji potřebují, byla zklamaná. Tehdy ji ale fakulta poslala reprezentovat školu na přehlídku v německé Kostnici a vymysleli si pro ni vystoupení na šálách ve dvojici s Tomášem Pintérem. „Řekla jsem si: Proč ne? Otevřela jsem YouTube, naučila se základy, sešla jsem se s Tomášem a ono to šlo. Pořád se mě ptal, jestli jsem to vážně ještě nikdy nedělala,“ vzpomíná Martina.

Gymnastika jí dala perfektní základ i dokonalou svalovou výbavu. Když se vedle sebe rozcvičujeme, nelze přehlédnout rozdíly mezi špičkovou sportovkyní a běžným smrtelníkem, který se jen rád hýbe. Přestože jsem si před pár dny vysloužila pochvalu na józe za krásně provedené pozice, vedle Martiny si připadám nemotorná, zkrácená a těžkopádná. „To se dá rozcvičit. V pozdějším věku musí být člověk trpělivější, trvá to déle, ale jde to,“ ujišťuje mě Martina.

Rozcvičení je skutečně důkladné. Zaskočí mě zevrubné procvičení prstů – některé cviky nejsem vůbec schopná provést. Klečíme v kočce na všech čtyřech, prsty míří dopředu a úkolem je zvednout se až na konečky. Pak se prsty stáčí kolmo dovnitř a opět ten samý úkol. Nakonec míří prsty přímo ke kolenům. Zatímco Martininy prsty ladně ‚klikují‘, já mám co dělat je vůbec udržet ve správném směru.

PADÁNÍ JE ZAKÁZANÉ

Z konstrukce u stropu visí dvě jasně modré šály. Pro běžné cviky je potřeba mít mezi podlahou a stropem alespoň pět metrů. Nosnost ukotvení i samotné šály je 500 kg, což mě poněkud uklidní. Pod šály mi Martina přistavuje měkkou žíněnku a ukazuje mi, jak si ruce i nohy potřít kalafunou, aby se nesmekaly. Napadá mě, jak často při tréninku artisté padají. „To je zakázané!“ směje se Martina. „Občas se to stane, proto je výhodou, že trénujeme v gymnastických halách s měkkým povrchem. My jako Losers Cirque Company máme teď k dispozici i divadlo BRAVO! s klasickým baletizolem a tam pád samozřejmě celkem bolí,“ vysvětluje mi artistka, kterou v novém divadle v pražském Braníku můžete vidět třeba v představení Kolaps nebo Heroes. Pádů s přibývajícími zkušenostmi už není tolik – je snazší poznat, že šála nesedí, jak má, nebo že docházejí síly.

„Při vystoupení už musíš jet naplno. Nikdy nezařazujeme čísla, která nemáme 100% secvičená, ve kterých se necítíme,“ říká Martina a dává mi za úkol se na šálu jednoduše pověsit. Zatímco v jejím podání to vypadá zhruba tak ‚náročně‘ jako pověsit se na žebřiny, já nejsem schopná odlepit nohy od země, aniž bych nesjela do měkké duchny.

Postupujeme tedy k zámkům – učím se omotat si šálu kolem zápěstí a kotníků, aby mi do pozic pomohla a já se o ni mohla opřít. Vybavuje se mi nepříjemná školní vzpomínka na šplh a moje neschopnost pochopit techniku posouvání se vzhůru po laně. Po pár minutách jsem s to zámky jaksi uvázat a pověsit se do nich. Ale opět padám jako švestka.

Kromě udržení se na šále je potřeba i naprostá souhra všech svalů těla. Do pozic se nelze ‚vykopnout‘, protože pružná šála pohyb okamžitě násobí a já se necelý metr nad zemí houpu asi tak stejně elegantně jako bourací kladivo. Přestože se může zdát, že akrobatům šála nabízí skvělou oporu, ani tu nedokážu využít. Světe, div se, pořád je to kus látky, který okamžitě reaguje na pohyb. Musím skutečně zatnout všechny svaly v těle a dostat se vzhůru jen vlastní silou. Bezpečně ukotvená v zámcích kolem zápěstí nakonec zvládám několikrát přitáhnout kolena k obličeji a napnout nohy vzhůru ke stropu.

Kurzy akrobacie na šálách se aktuálně mezi dospělými těší velké oblibě stejně jako cirkusové kroužky u dětí. S nadějí se Martiny ptám, na jaké úrovni účastníci lekcí jsou. „To je hodně individuální. Někdo přijde a je na tom jako ty. Někdo naopak zvládá základní cviky sám od sebe. Výhodu rozhodně mají sportovci,“ říká Martina a připojuje zkušenost ze své trenérské praxe – oslovila ji slečna, která chtěla sestru překvapit tím, že jí na svatbě předvede vystoupení na šálách. „Měly jsme na to půl roku. Říkala jsem jí, že si vzala obrovské sousto, ale byla odhodlaná. Hodně posilovala, pravidelně jsme společně trénovaly, a ono to šlo. Nakonec nám do toho vstoupil koronavirus i příliš nízký strop, takže jsme točily jen videozáznam,“ vypráví o jednom svém obrovském trenérském úspěchu Martina Illichová.

VE VLNÁCH VLTAVY

Ze slov ‚jen videozáznam‘ je cítit, že pro Martinu mají přece jen větší hodnotu živá vystoupení. Jaké to bylo v době korony? „To bylo skutečně hodně těžké. Trénovat jsme museli kaž dý zvlášť. Nebyla žádná vystoupení, žádné kurzy, žádné tréninky. Leckdo si musel najít jinou práci, protože stálý plat nemáme. Jsme placení částečně z grantů, které ale nepokryjí ani náklady, částečně podle vystoupení. Korona pro nás byla opravdu těžká,“ popisuje artistka.

Velkým problémem je i to, že akrobacii jen těžko natrénujete v domácích podmínkách. Posilování nebo protahování samozřejmě ano, ale pro samotné triky už je potřeba využívat speciální prostory.

Pokud vše funguje, jak má, trénují artisté tři čtyři hodiny denně. Po důkladném protažení přicházejí na řadu šály, závěsný kruh, stojky, párová nebo skupinová akrobacie. Zbytek tréninku představuje posilování. Když se k tomu připočítají tréninky, které Martina vede, kurzy pro děti či dospělé a veřejná vystoupení, příliš prostoru pro domácí trénink ani nezbývá.

„Ráda jezdím na kolečkových bruslích, v zimě na snowboardu nebo plavu. Naše zátěž je jednostranná – silová. Když nepočítám hodinová vystoupení, která samozřejmě nemáme každý den, je potřeba přidat si i něco pro kondici,“ prozrazuje mi Martina s tím, že ke sportu měla i s ohledem na studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK vždy kladný vztah. Ráda relaxuje v sauně nebo vířivce, ale za časů korony se naučila chodit se regenerovat rovnou do Vltavy. „Dělala jsem to i dřív, ale pod vlivem té vlny otužování jsem začala chodit častěji. Po trénincích a vystoupeních mívám nateklá předloktí, cítím celé tělo, a ta studená voda mi uleví,“ říká.

V téhle fázi našeho společného tréninku se mě artistka snaží naučit působivou figuru, kdy se na šále postavím, dřepnu si, přetočím na pravý bok a pustím se oběma rukama. Na třetí pokus se mi to i podaří a na vlastní kůži si ověřuji, že mi mohou pomoci fyzikální zákony i naprosto sehraná spolupráce svalů.

Přestože ze šály slézám ani ne po 20 minutách pokusů, klepou se mi nohy i ruce a cítím snad všechny svaly na břiše i zádech. Naprosto chápu, když mi Martina prozrazuje, že to, při čem si nejlépe odpočine a co nelze obejít, je spánek. Jak ho nezanedbávat? „Mně se po celém dnu chce spát a mám to štěstí, že usínám okamžitě,“ směje se Martina. Nabízí se otázka, jestli si svou disciplínu nenese z časů gymnastiky, která má pověst velmi tvrdého sportu.

„Gymnastika už dnes není to, co kdysi. Český trenér už nebude na děti řvát. Sice občas houkne, když nesledují trénink, ale nikdo na ně sprostý není. Ruské trenérky ale stále bývají velmi tvrdé, nese jim to výsledky, nikdo na ně proto netlačí, aby to změnily,“ brání svůj milovaný sport před častými předsudky mladá akrobatka. Kroužek gymnastiky by ostatně doporučovala každému rodiči – dá dětem základ pro všechny sporty, stejně jako třeba atletika. „I hokejisté mají v tréninku prvky gymnastiky,“ ujišťuje mě.

POSUNOUT SVÉ HRANICE

Teď už přenechávám šály profesionálce a Martina rychle jen tak z hlavy ukazuje malou sestavu. Z výšky několika metrů na nás volá, že se nebude pouštět do ‚pádů‘, protože je tu nízko do stropu. V jejím podání vypadá všechno ladně, lehce, snadno. Ale já už vím, že v tu chvíli pracuje každý sval na akrobatčině těle a mozek rychle propočítává metry a omotání šály kolem různých končetin. Tají se mi dech a jsem si jistá, že dostat se mezi profíky je záležitostí pro polobohy.

Jednu nevýhodu ale život artistky má – těžko se ladí s fungováním běžných lidí. I proto má Martina nejvíc kamarádů právě mezi artisty a soukromý život trochu stagnuje. Práce má teď přednost, až bude čas, změní se to. Zatím na to ale nemyslí. Když se jí tři metry nad zemí smekne noha a ona rychle zastaví pohyb, aby nespadla, musím se zeptat, co na její zaměstnání říkají rodiče. „Mamka se občas bojí, ale je ráda. To ona mě tenkrát chtěla na gymnastiku dát. Chtěla tu sportovní, ale taťkovi se to zdálo nebezpečné, tak vybrali moderní. Mamka ale chodí na má vystoupení a nerozmlouvá mi to. Co by mi řekl táta, nevím, protože už na mě kouká z nebe. Ale věřím, že je to on, kdo tam nahoře tahá za nitky a hlídá, aby se mi nic nestalo,“ prozrazuje mi Martina.

Když si druhý den prohlížím fotky z tréninku, cítím každý sval na rukou, zádech, ale i na břiše a dovedu si docela dobře představit, že kurzy jakékoli akrobacie dokážou kompletně nahradit skvěle vybavené fitko. Na kurzy lidi táhne i chuť zkusit něco nového a posunout se dál. Nabídka je teď menší než poptávka, ale s prostory, jako je nuselský Cirqueon, svítá naděje na lepší časy. Tak vzhůru do tajů nového cirkusu!

Martina Illichová
(*1990)

Je členkou skupin AirGym Art Company a Losers Cirque Company. Devatenáct let se věnovala moderní gymnastice, několik let byla i v reprezentaci. Na gymnastiku plynule navázala závěsnou akrobacií, díky které se dostala k divadlu. Po konkurzu do Losers Cirque Company se její koníček stal i prací. Kromě sólových vystoupení na šále účinkuje i v choreografiích pro dvojice (dokonce i pro pár na jedné šále), spolu s Lukášem Macháčkem jako jediná v Česku trénuje novou disciplínu aerialcyrwheel (velký závěsný kruh) a v rámci Dua Daewoman kloubí párovou akrobacii s tancem. Vystudovala FTVS UK obor Specializace trenérství moderní gymnastiky.