Co pro vás znamenalo závodit v Novém Městě, když jste byl ještě aktivní?

Když jste na té nejvyšší úrovni a můžete závodit doma, před domácím publikem, je to vždy velký zážitek. Fanoušci tam byli a jsou skvělí, nikdy na to nezapomenu. Je to neodmyslitelná součást mé biatlonové éry, Nové Město pro mě vždy znamenalo hodně, mám na něj krásné vzpomínky. Navíc jsem tam prožil krásný závěr kariéry.

Zdroj: Youtube

Teď se tam vracíte v roli komentátora. Je to těžká profese?

Je to pro mě příjemná změna, návrat k mému nejoblíbenějšímu sportu, který mi dává možnost sledovat biatlon z jiného úhlu. Musím říct, že komentování mi vždy doma na gauči přišlo jako jednoduchá věc, zjistil jsem ale, že to není sranda. Komentátor musí být pořád v obraze, vše sledovat. Nejsložitější jsou dlouhé závody.

Kromě komentování se ale věnujete i projektu Skialpy do škol, který má za cíl vzdělávat učitele tělocviku, aby mohly bezpečně vyrazit na skialpy se svými žáky. Proč jste se do toho pustil?

S projektem mě oslovil horský vůdce Branislav "Gabo" Moravec, známe se spoustu let, skialpy miluji, podobný projekt mi dává smysl a mám radost, že můžeme něco změnit, že můžeme vytáhnout děti ven, proto jsem se moc nerozmýšlel. Na skialpech jsem začal chodit v šestnácti letech a je to jeden z mých největších koníčků, tou dobou to tady ale nikdo neznal.

Loni jste si podobný kurz poprvé vyzkoušeli přímo s dětmi. Jak je to bavilo?

Prošlo nám rukama 200 dětí a problémy měly dvě. Zbytek byl nadšený. 90 procent přímo unesené. Dost jsem se u toho pobavil, děti byly překvapené, co tam dělám, ptaly se mě, kolik za to dostávám peněz, nedávalo jim smysl, proč je nazouvám do bot, anebo jim šteluji vázání. Ale mě to moc bavilo.


Sama ráda chodím na skialpech a často dostávám dotazy, proč se dobrovolně honím do kopce, když mohu jet lanovkou. Jak byste lidem vysvětlil, proč to děláme?

Mezi šestnáctým a dvaadvacátým rokem jsem zkoušel všechny možné sporty, mám doma kajak a spoustu dalšího sportovního náčiní. Když někdo s něčím přišel, chtěl jsem to zkusit taky. Stejné to bylo i se skialpy. Asi je přinesl někdo z trenérů, tehdy to byla podpultovka, sehnal jsem je až na Slovensku. Na začátku to bylo dobré tréninkové zpestření, pak jsem se ale seznámil s Gabem, který mě vzal do pořádných kopců a dostalo to úplně jiný rozměr, do skialpů jsem se zamiloval, protože tam nahoře v horách, kde nejsou lidé ani lanovky, je krásně.

Rok a půl nezávodíte, jak se dnes udržujete fit?

Sportuji tak jednou týdně. Někdy to stihnu vícekrát, ale nestresuji se kvůli tomu. Většinou jdu na kolo, baví mě silnička, běhat mě nebaví, i když jsem dříve musel. V zimě chodím na běžky nebo na skialpy, skialpy už vítězí. Běžky mám za domem, na skialpy většinou popojedu na Dolní Moravu, která je ke skialpinistům velmi přátelská a mám ji rád.

Kolik let mají děti? Mají po vás sportovní nadání?

Róza má sedm a je v první třídě, Ondrovi jsou čtyři. Nadání vidím. Dceři asi půjde všechno, ale není závodní typ. Odmítla se mnou jet na dětské biatlonové soustředění, kam mě pozvali, protože se bála, že tam budou závody. Svolila, až když jsem jí slíbil, že nebudou. Kluk je pravý opak. Je šikovný, chtěl by všechno všechno měřit, ale je to trochu lenoch. Lyže je baví, teď se nadchli pro brusle.

Co děláte dalšího?

Podílel jsem se také na organizaci SkialpujFESTu, který se konal v lednu v Peci pod Sněžkou. Vedl jsem začátečnický workshop, lidé se mnou mohli jít na vycházku. Zatím mám vše nastavené tak, že do práce chodit nemusím. Asi tím dávám špatný příklad dětem. Když jsem dnes odjížděl na dva dny pryč, dostal jsem kázání od dcerky, jak to že někam jedu a že se musím na noc vrátit. Musel jsem jí vysvětlit, že i soused každé ráno odjíždí do práce a a tohle je moje práce. Dělal jsem také pro jednu značku kol, což skončilo, teď tak trochu hledám, co budu dělat v létě.

Jaký to byl pocit, když jste se jednou ráno vzbudil a nemusel na trénink?

Těšil jsem se, že budu pánem svého času, ale to mě za dva tři měsíce omrzelo. Každý potřebuje nějaký cíl a směr, jinak se z toho zblázní. Volný čas si užívám, ale stejně si musím dávat krátkodobé nebo dlouhodobé cíle, ke kterým směřuji, bez nich to nejde.

Sledujete a fandíte biatlonu?

Když mám čas, sleduji všechny závody. Věnoval jsem se tomu dvacet let, nejde to úplně odstřihnout. Jsem v kontaktu s mnoha závodníky.

Co vám chybí nejvíc?

Začnu obráceně, nechybí mi závody. Jsem úplně vyzávoděný, už nechci závodit v ničem. Loni mě přemluvili, ať jedu na běžkách Krkonošskou sedmdesátku. Slíbil jsem to, ale ani to mě nepřinutilo trénovat. Dva týdny před tím jsem si říkal, že jsem úplně blbej, protože jsem se nechal ukecat do týmu, kde jeli bývalí běžci jako Martin Jakš, Míra Rypl, bydlí na Šumavě a jsou na lyžích denně. Nakonec to dopadlo dobře, ale opakovat to nechci.

Loňský začátek sezony, kdy jsem poprvé seděl nebo ležel doma, zatímco ostatní odlétali na první závod světového poháru, jsem měl zvláštní pocit. Biatlon na mě skákal z mobilu, z rádia... Letos už to tak nemám. Byl to ale krásný život. Každému závodníkovi bych přál zažít dobu, kdy se mu daří. Je to skvělé, byť to netrvá pořád.

S kým jste stále v kontaktu?

Třeba s norskými bratry Tarjeim a Johannesem Bø si občas napíšeme. Oba jsou moc prima. Občas se mi ozve Ital Lukas Hofer. Na podzim jsem byl na běžkách v Ramsau, původně jsem měl v plánu překvapit tam kámoše, ale měl nehodu na kole, tak to nevyšlo. Doma už s tím byli v pohodě a tak jsem vyrazil na 2,5denní rekreaci na ledovci a pozdravit kamarády v Ramsau. Potkal jsem tam francouzský tým, asi hodinu jsem s nimi jezdil a bylo to moc fajn. A pak je tu český tým. Strávili jsme spolu spoustu času, to je základ silného přátelství.

Kam jste se rád vracel závodit? Která místa ze světového poháru jste měl rád?

Nejraději mám Ruhpolding, ještě jako junior jsem tam vyhrál svoji první stíhačku, proto mi přirostl k srdci. Speciální je Oslo. Většinou se bydlí nahoře na Holmenkollenu, 200 m od stadionu. A samozřejmě Nové Město, díky divákům a atmosféře.

Kde máte vystavené medaile?

Ve speciální vitríně, která má svou místnost. Moc tam ale nechodím. Občas se tam zastavím, když to chce někdo vidět.

Poznávají vás lidé na ulici?

Ještě jo. Nedávno jsem stál v Praze u Smíchovského nádraží, přišla mě pozdravit a potřást rukou jedna paní. To bylo příjemné. V Letohradu jsou na mě lidé zvyklí, v Praze se mi to stává často.

Proč jste si vlastně jako dítě vybral biatlon?

U nás v Letohradu tehdy nebylo moc sportovních kroužků. Nejdříve jsem chodil na fotbal, ale to mi moc nešlo, asi mám levé nohy, nejsem na kolektivní sporty. Pak jsem začal chodit do "lyžáku", jak se tehdy biatlonu říkalo. Dělali to spolužáci, chtěl jsem to taky zkusit a už jsem tam zůstal.

Jako dítě jste měl vážné zdravotní problémy. Rozpadal se vám kyčelní kloub, strávil jste dlouhou dobu v léčebně....

Musel jsem se sportem skončit, zdravotní problémy začaly v páté třídě, bylo to, jako bych narazil do zdi. Čtyři měsíce jsem nemohl chodit, ležel jsem a jezdil na vozíku. Měl jsem dokonce dostat umělý kloub, kdyby k tomu došlo, asi tu dnes nesedíme, nezávodil bych. Naštěstí kolem leželi lidé se stejným problémem, viděl jsem, že se uzdravují, že mohou zase chodit. Můj kloub se navíc uzdravoval extrémně rychle oproti jiným. Některé děti tam byly skoro dva roky, já jsem to „sfouknul“ za jedenáct měsíců. Osm měsíců jsem vůbec nebyl doma, pak mě začali pouštět na víkendy. A za půl roku jsem si zase zlomil stehenní kost na kole a zase se začal léčit. Máma byla na mrtvici.

Lékaři vám sport zakázali, stejně jste ale začal trénovat.

Řekli mi, že mohu rekreačně jezdit na kole a plavat, s tím jsem se nedokázal smířit a pořád jsem hučel do našich, dokud mi to nedovolili. Měl jsem dva a půl roku pauzu a pak daleko větší chuť trénovat.

Vaši maminku obdivuji. Je zdravotní sestra, musela to od ní být velká odvaha pustit vás zpět na tréninky...

Asi jsem doma tak dlouho řval, až mi to dovolili. Byl jsem na sport fixovaný, v deseti mi nedocházelo, co se může stát. Jezdil jsem do Košumberku na ortopedii na kontroly, ale nikdy jsem se jim tam nepřiznal, že trénuji. A až pak během olympiády v Soči 2014 to někdo řekl do médií a bylo z toho haló. Nikdy jsem o tom nemluvil, neměl jsem žádné zdravotní problémy.

Nikdy to nebolelo, kloub zvádl i tu extrémní tréninkovou zátěž?

Vůbec nic.