Jak vypadá trénink horolezce, který zdolává osmitisícovky? Dá se na to natrénovat?

Každý den si jdu zaběhat nebo někam zajedu na kole, jdu na stěnu. Moje příprava není o tom, co jsem dělal poslední měsíc, hýbu se pravidelně celý život. Pro mě je nejdůležitější soustavnost, pravidelnost. Nesmím přitom tělo utavit, to se pak projeví na chybách nebo na zraněních. Děsí mě, jak to vedou například atleti. Běžím asi 45 minut, ale neměřím si ani kilometry, ani tepy, neposlouchám hudbu, chytré hodinky Suunto nosím, ale moc jejich funkce nevyužívám. Nemohu ani běhat stejné okruhy, nejsem v tréninku systematický. Celý život sportuji intuitivně a vychází to. Odměnou je uvolnění endorfinů, myšlenky se na chvilku pošlou jinam, člověk na chvíli vypne. Nesportuji pro trénink, nepotřebuji se posouvat, zlepšovat, ale potřebuji nemít v tréninku výpadky, potřebuji mít fyzické dovednosti a hlavně psychickou rezistenci. Na horách jsem často vystavený velkému tlaku, nesmím tomu propadnout.

Je možné se zlepšovat v psychické odolnosti?

Dá se to jednoduše, v reálném běhu života. To není jen o výkonech. Jsou věci, které chceš stihnout, a už na začátku je jasné, že to nemusí vyjít, a ve finále to vše do sebe zapadne. Důležité je to zkusit. A to vše se zúročí v horách. Rezistenci člověk získává postupem času, to se nedá načíst, to se musí prožít. Ideální je, když tě do toho někdo zasvětí, když máš štěstí, uděláš krok navíc a překonáš učitele.

A co strach – bojíte se někdy?

Nedovolím strachu, aby mě ovládl. To je další dovednost, kterou jsem se postupně naučil. Se strachem z výšky, z pádu jsem konfrontovaný čtyřicet let. Samozřejmě že přicházejí chvíle, kdy vím, že jsem v ohrožení, ale je důležité se nadechnout a říct si, že to dám. Když tě to nezahluší okamžitě, když máš čas na pár nádechů, většinou se dá vybrat z blbých variant jedna lepší. To se pod tlakem člověk učí.

A emoce? Ve vaší nové knize Dotknout se nebe, která je skvělá, píšete, že když jste se po jedné nevydařené expedici dostal dolů, pustil jste emoce. Brečí horolezci?

Taky kolikrát, proč by nemohli? Nejsme z šutru. Za emoce není třeba se stydět, ale neměly by přesáhnout do hysterie, pak už nic nevymyslíš. To je stejné jako strach. Když tě pohltí, nic neuděláš.

Vraťme se ale ke sportu. Bydlíte v Praze, kam chodíte běhat?

Do Krčského lesa, na Hřebeny k Berounce, do Šárky, kde je krásný okruh. Praha je na parky bohatá. Často s sebou beru naši čivavu Kiki. Běhání často zakončím lezením. Jsme taková cikánská rodina. Na podzim jezdíme na Sardinii, kde běhám po pasteveckých cestách na okolní kopce. Jsou nádherné a je tam fantastické lezení. Na jaře býváme v Thajsku, nedávno jsme se vrátili z Řecka a v červenci vyrážím do Pákistánu na další expedici.

Kam se chystáte?

Do Pákistánu na kopec Mašerbrum, který je označený jako K1. Když tam ti zeměměřiči kdysi přijeli, označili ten nejdominantnější štít jako K1. A vyšší kopec a méně dominantní kopec pojmenovali K2. K1 je nádherná odspodu nahoru. Každý si ji fotí, ale nikdo na ni neleze. Poslední horolezec na ní stál před více než 30 lety a šli nahoru z druhé strany. K1 je problematická a ze strany, kudy chceme jít, je to průšvih. Když ale něco nezkusíš, nemůžeš říct, že to nejde.

Když máte před takovou expedicí, přidáváte si v tréninku?

To je zbytečné. Nepotřebuji mít vyhnaných pět procent nahoru, nepotřebuji mít vyladěnou formu jako atlet chystající se na nejvyšší soutěž. Musím ale počítat s tím, že se každý den nezadaří, ale nesmím zažít propad, musím si držet svůj standard.

A co jídlo? Nezvyšujete před odjezdem přísun kalorií?

Vytrvalci si upraví stravu na dva tři dny dopředu. U mě to tak nefunguje. Každý gram, který budu mít na těle navíc, musím tahat. Než tam dojedeme, než se zaklimatizujeme, než začneme lézt, uběhne klidně i měsíc. Pak na samotné expedici začnu ztrácet podkožní tuk, za patnáct dní mám třeba o patnáct kilo méně. Člověk je pak dobitý jako zvíře a nelze to obelstít.

Jak lezou holky? Je v tom rozdíl?

Fyzický rozdíl se nedá dohnat. Ale co je podstatnější: máte svět jinak poskládaný. Valná většina žen na extrémní kopce nepoleze, nejste takové střelkyně, nechcete stát na ostré straně, je pro vás důležité udržet život, nejste na bitevním poli. Maximálně se změníte na rozzuřené samice. V horách zmizí veškerý komfort, jsme na hraně, vy ji ale umíte dopředu předvídat. Ženy drží celou tíhu vesmíru svého šílence. To není málo. Máme rozdělené úlohy. Je ale spousta skvělých lezkyň, které se věnují sportovnímu lezení. Protože tam se jde po výkonu do sprchy a pak domů. Být v kopcích je mnohem těžší. I když se ti nezadaří, musíš celý proces dokončit. A ten je těžký a trvá dlouhé dny.

Kdo je Mára Holeček
„Budu mít zpoždění a přijdu s velkým psem,“ telefonoval mi Mára Holeček, když jsem na něj čekala kousek od pražské Náplavky. Nakonec přišel o půl hodiny později, protože mi kupoval kytku, a z velkého psa se vyklubala malá, ale chytrá čivava. A pak mě nakazil svou dobrou náladou tak, že jsem porušila své pravidlo, že rozhovor by neměl trvat déle než hodinu, a nahrála tříhodinové povídání.
Sedmačtyřicetiletý Marek „Mára“ Holeček je jedním z nejúspěšnějších a nejzkušenějších horolezců současnosti. Seznam „kopečků“, jak svým výstupům říká, je nekonečný. Jako první Čech v historii získal hlavní cenu prestižního ocenění Piolet d'Or (tzv. Zlatý cepín) za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa – Gašebrum I.
Na kontě má pět knih a čtrnáct dokumentů.