Start závodu
Na startu té krátké stojím i já. V černém dresu s modrými kytkami. Poprvé pojedu za tým, prima slovenských holek, které si říkají Bratislavské Bohyně. Trénují spolu 1x týdně, vždy v úterý a vítají každou zájemkyni o silniční cyklistiku. Jsou na Slovensku (ale už i v Čechách) pojem, každý se s nimi na startu fotí a přeje jim hodně štěstí do závodu.
Snad ho budu mít i já. Den před startem každého závodu jsem nervózní, tentokrát mě břicho bolí už od úterý. Co když to holkám zkazím? Co když píchnu, dojedu poslední, zabloudím, „dojde mi“…? honí se mi hlavou. Zvládla bych to jako týmová kolegyně Borka Lukačovská, která uprostřed závodu spadla, narazila si škaredě ruku a stejně dojela se ztrátou pěti minut za vítězkou? „Kdybych nejela v týmu, vzdám to,“ říká později.
V balíku
Všechny moje obavy mizí, když závod odstartuje. Nikdo nemluví, kolem to bzučí jako ve včelím úlu. To je krásný zvuk „balíku“, když se rozjede závod, zvuk, který vyznavači silničních kol milují….
Peloton vyráží podél Dunaje na Devínskou Novou Ves a dále se stáčí na Stupavu. 36 kilometrů roviny, kdy můj cyklokomputer ukazuje konstantní rychlost přes 40 kilometrů. Chvíli jedou Bohyně společně, ale pak se trháme. Petr, Nikola, Ján, Jaroslav…. Čtu si jména lidí na startovních číslech okolo sebe. S Nikolou stihneme zhodnotit, že jsme do závodu zvolili stejnou barvu laku na nehty, Petr mi na dotaz ohledně trasy odpoví česky, že taky jede poprvé a udržet tempo s Jaroslavem Švestkou, slovenským paralympionikem, který v devatenácti letech přišel o nohu, když mu diagnostikovali zhoubný nádor, není lehké. Na 36. kilometru to začíná. Obávaný devítiprocentní Strmina, dlouhý 2,7 kilometru. Kopec, o kterém včera všichni mluvili v hospodě i dnes na startu…
Na cyklokomputeru se podívám na výškové metry, je jich tam něco málo přes 200, což znamená, že v druhé půlce trati zbývá nastoupat více než 600 m. Cyklistické peklo začíná.
Jeď!
Asi po kilometru před sebou rozeznávám kamaráda, co vyrazil na dlouhou trať. „Vůbec se se mnou nevybavuj a jeď!“ volá na mě. Tak jedu, v lese je vlhko, triko by se dalo ždímat… Trápím se a raduju se z každé stovky metrů, kterou mám za sebou. „Už tam skoro jste, ještě půl kilometru,“ volá na nás pořadatel. Když o pár desítek metrů dál míjím ceduli s nápisem 1 km na vrchol, chci ho zabít.
Občerstvovačku nahoře vynechávám, těším se, že si z kopce odpočinu a najím z vlastních zásob.
Neodpočinu. Po krátkém sjezdu, kde se odpojuje dlouhá trasa, plynule navazuje 2,2kilometrové stoupání na Velký Javorník. Jak ho popsat? Morálka na nule, tep lítající mezi 160-170 za minutu, křeč v kyčli a gel, který se mi nedaří vytáhnout s kapsičky.
„Co byste jako dnes chtěli dělat jiného?“ zavolá vesele kluk vedle mě.
„Okopala bych záhonky na chalupě v Jeseníkách, uvařila rodině oběd a pak se šla lehce projet na kole,“ směju se, když po pravdě odpovídám.
„Jooo, nedělní oběd zalitý pivem,“ slyším ještě za sebou, ale to už jsem nahoře.
Tentokrát sjezd není za odměnu. Lesní cesta má nejlepší léta za sebou, je třeba mít oči na stopkách, bojím se jet za někým blízko, kdyby spadl.
Už tam budem...
Pak ale přichází odměna. Hladký asfalt, krásná příroda, zapadnu do balíku, který tudy letí čtyřicítkou. Pro mě asi nejkrásnější úsek závodu.
Cesta ostře odbočuje doleva. „Už tam budem,“ ozve se někde kolem mě. Poslední dva kilometry osmiprocentního stoupání do cíle na Kamzík. Trápím se, bolí to, dám to. „Míša Bučková z Bratislavských Bohýn,“ slyším moderátora vyhlašovat mé jméno.
S časem 2:05 dojíždím jako poslední z našeho týmu. Dvacet minut po vítězce Katce Sivokové, další z Bratislavských Bohyn, výborné cyklistce a běžkyni. Ta bere skoro všechno – je první v ženách celkově, první ve své kategorii, získává zelený dres za sprinterskou prémii, puntíkatý za vrchařskou.
„Nebuď smutná, někdo musel být poslední, jela jsi výborně,“ plácá mě po rameni Jey Jey, Jana Skanderová, jedna z hlavních tváří Bratislavských Bohyní, která očima na mobilu skenuje výsledkovou listinu. „Je to tam, jsme první!!!“ vykřikuje o chvíli později. Na druhém místě končí pražský tým Mountain Sisters, třetí jsou opět Bratislavské Bohyně (na start postavily dva týmy).
I já koukám na své výsledky: první s týmem Bratislavských Bohyní, sedmá ve své kategorii, dvacátá v ženách celkově… To není tak špatné! Myslím na ten neokopaný záhonek na chalupě, asi poprosím dceru, jestli by to neudělala.
A co bylo dál? No, znáte to. Najíst se, převléct se a pak stupně vítězů. A řeknu vám: stát úplně nahoře a držet zlatý pohár nad hlavou je opojný pocit.
„Každý den na kole je krásný,“ shrnul to v cíli paralympionik Jiří Ježek, který jel dlouhou trasu. A já mu dávám za pravdu. Tahle dřina stála za to.
Zdroj:
Autorská reportáž z L´Etape Slovakia by Tour de France
