Vstoupil jsem do nové řeky, plavu a radostí se zalykám,“ říká na adresu skialpového lyžování Jiří Langmajer. „Objevil jsem nový svět, navázal na dětství, kdy jsme hodně chodili po horách. A já tu lásku k horám, sluníčku, sněhu v sobě mám. Skialpinismus mi dává to, co turistika v létě. U tohoto sportu zůstanu do nejdelšího věku,“ dodává, když sedíme po celodenní túře na sluncem zalité terase horské chalupy Lavarella v Jižním Tyrolsku a pijeme Aperol Spritz.


Do "skialpové rodiny" se připojil před třemi lety a stalo se to vlastně náhodou. Seděl tehdy s přáteli na krkonošských Jeleních boudách, když k němu přistoupil "starší hezoun", horský vůdce UIAMG, bývalý špičkový horolezec, skialpový guru Branislav "Gabo" Adamec. „Všiml jsem si, že tam došel na sněžnicích, a tak jsem se ho šel zeptat, jestli nechce zkusit něco pořádného - skialpy. Doslova jsem mu řekl: ať už tě na těch sněžnicích nikdy nevidím,“ směje se Adamec.


Slovo dalo slovo, nastal první covidový rok, kdy herci seděli doma, ovšem Jiří začal pravidelně jezdit trénovat do Pece pod Sněžkou. „Gabo mě vzal rovnou do terénu a tam mě to naučil. Nachodili jsme spousty kilometrů a zdolali stovky výškových metrů a já zažil čistokrevné štěstí.“

Největším testem byl výstup z Pece na Sněžku, a to přímo pod lanovkou na Růžohorky, což je šílený krpál, který je nutný zdolávat traverzem a otočkami. „Když jsem tam vylezl, byl jsem na sebe pyšný. Rád překonávám komfortní zónu, teprve pak člověk pozná, o čem to je. Zpotit se, zasportovat si, vybít se,“ vzpomíná Langmajer.

Když zvládl výstup na Sněžku, vyrazili i na velké hory. Mají prochozenou oblast Cortiny d´Ampezzo, jihotyrolskou oblast Drei Zinnen, loni na jaře vyrazili na náhorní planinu Fanes-Sennes-Prags, kde jsem se k nim připojila. Jedná se o krásný kout Jižního Tyrolska zasazený mezi lyžařská střediska Kronplatz, Alta Badii, Cortinu d´Ampezzo a Drei Zinnen. Dolomitské štíty to tady obklopují ze všech stran a dodávají místu magickou energii. Žádné lanovky, tady se chodí pěkně po svých.

Čtyři vrcholy

Spíme na chatě Rifugio Lavarella, kde se k Jirkovi Langmajerovi, Gabovi Adamcovi a dalším připojujeme až třetí den. Z parkoviště od údolní chaty Pederü vozí nocležníkům bagáž rolba. Já jsme si sbalila jen malý batůžek a 600 výškových metrů si ho nesu sama. Cestou se kochám červenajícím se západem slunce a do chaty vpadávám ve chvíli, kdy už všichni relaxují u vyhřátých kamen s půllitrem v ruce a listují jídelníčkem nabitým jihotyrolskou kuchyní - špekovými knedlíky, taštičkami Schlutzkrapfen a dalšími dobrotami.


Další den je na programu lehčí vyhlídková túra na planinu Ciastel de Fannes do nadmořské výšky 2657 metrů. Vycházíme podél potoka La Vert a trasa nás vede mezi štíty Stiga, Lavarela a Piza Dieci. Nespěcháme, povídáme si a s Jirkou Langmajerem probíráme kde co – nové trendy funkčního oblékání, život na vesnici u Prahy a společnou lásku ke skialpovému lyžování. Máme "den jako korálek". Sníh hází ve slunci blyštivé odlesky, které neodfiltrují ani sluneční brýle. Každou chvíli se fotíme, nemůžeme se té krásy nabažit.

Procházíme se mezi kameny náhorní planiny a pak už nás čeká jen krátký sjezd dolů.

Nechce se mi dolů do chalupy, a tak si nechávám partu poodjet a k chatě Lavarella dojíždím sama.

„Sjezdy jsou mojí největší slabinou,“ svěřuje se mi později Jirka. „Nakonec zvládnu všechno, ale mockrát jsem se vymlel, musím na tom ještě zapracovat,“ slibuje si.

Další den je na programu výstup pod skalnatý vrchol Monte Castello (2760 metrů n m), který zespodu připomíná hradní rotundu. Celou dobu, kdy stoupáme širokým údolím Valon Bianco, se pne nad námi a určuje náš směr.

Je nádherné počasí a jedinou vadou na kráse je vyfoukaný přemrzlý sníh. Snadno zde nastoupáme tisíc výškových metrů až do míst, kde je ke skále „přilepená“ bivakovací chata. Poslední metry zdoláváme jen na botách. Najdeme si místo v závětří a necháváme se pohltit okolní krásou. Dolů sjíždíme opatrně, namrzlý sníh pod lyžemi drkotá jako dálnice D1 před rekontrukcí.

Pak jsem se musela se skialpovou partou Jiřího Langmajera rozloučit. Ale oni toho stihli mnohem více. Vystoupali také na Cima Dieci/Zehnerspitze, což je nejzajímavější hora v okolí. Má výšku 3026 m a výstup na vrchol je okořeněn via ferratou. Jde se širokým a zvlněným údolím, výstupových i sjezdových linií je mnoho.

Poslední den se vydali do sedla pod Lavarellou (3064 m n m), nejvyšším místním vrcholem.

„To jsou túry pro zkušeného horala a dobrého sportovce. A Jirka Langmajer je zvládal levou zadní,“ hodnotí hercův výkon horský vůdce Gabo Adamec.

A herec dodává: „Užil jsem si to, a moc děkuju, že jsem ve čtyřiapadesáti objevil skialpy, jsem šťastný, že jsem se toho dočkal.“

Zdroj: časopis Kondice, www.suedtirol.info