Dáváte si novoroční předsevzetí?

Ne. Je to zbytečné. Stejně všichni po dvou týdnech polevíme. Rozhodla jsem se, že si budu žít naplno a ve zdravém balancu: starat se o sebe, sportovat, zdravě jíst, nic nehrotit. A přestala jsem křečovitě řešit svůj vzhled a to jestli splňuji očekávání ostatních. Zjistila jsem totiž, že lidé mají ode mě obrovská očekávání a mě to vyčerpává. Chci být v klidu, užívat si rodinu... Takže jsem si třeba včera večer před focením dala pizzu. Dříve bych se hlídala, ale teď jsem si řekla, že klidně budu mít nafouklé břicho.

Souvisí to i s tím, že v únoru oslavíte padesátiny? Pro mě osobně je čtyřícítka nejlepší období...

Snažím si to nepřipouštět, jsem optimistická. Nezalykám se doma v slzách. Naopak, když ráno vstanu, řeknu si: jsem zdravá, na padesát vypadám dobře a mám prima rodinu. Chválím se, i když vím, že o sebe musím pečovat, protože to moje profese vyžaduje. Nebudu ale přemýšlet o každém nadbytečném kilu, což mě bohužel v posledních letech trápilo. Kdyby bylo na mě, tak to neslavím, ale manžel už pro mě něco chystá a všem to vykládá. Jediné z čeho mám strach, zda není málo toho kvalitního času. Kolik mám ještě let, abych si mohla užívat?

Klidně třicet, čtyřicet...

A třeba ne. Je to poločas, kdy si člověk uvědomí, že už nemá tolik času a nechce řešit blbiny. Prostě si dovolím nejít si dnes zaběhat. I proto jsme si koupili byt v Dominikáně, našli si útočiště pod palmou, kde se cítím šťastná. Na druhém konci světa, v tričku a šortkách.

A taky jste si vyzkoušela ajurvédu.

Byla jsem dvakrát na ajurvédském pobytu a ajurvédské očisty mi pomohly srovnat se zdravotně i mentálně. Také jsem se utvrdila v tom, že je dobré ve stravování poslouchat své tělo. Vždy jsem ráno jedla studené věci, ale přitom jsem měla chuť na teplou polévku a říkala si, že je to blbost. Teď si ji s chutí dám, klidně fazolačku. Stejně jako čokoládu nebo med do čaje. Mozek vám sám napoví, co je dobře a co ne. Ajurvéda mi v mnoha ohledech otevřela dveře, které už byly pootevřené. Jen jsem nevěděla, jestli do nich mohu vstoupit.
Součástí praktikování ájurvédy je i vnitřní štěstí a duševní pohoda. Teď je oblíbený pojem dlouhověkost a já bych tu pro své děti chtěla být co nejdéle zdravá a vitální. A s tím souvisí i to, že jsem někdy nejšťastnější, když jím v posteli pizzu. Čtu knihu Konec stárnutí, vzala jsem si z ní, že nemá cenu bojovat se stárnutím, ale dát důraz na to, jak stárneme. Lidé u nás se strašně zanedbávají, nesportují, nehýbou se, jí nezdravě a pak v šedesáti vypadají na osmdesát. Když jdu běhat po Miami, míjí mě sportující sedmdesátníci v legínách, to u nás nevidím.

Jak to máte nastavené se sportem?

Sportovala jsem vždy. Kvůli modelingu jsem se musela udržovat fit. Do 30 let jsem byla extrémně hubená, měla jsem to v genech. Dokonce jsem jako malá holka byla pod dozorem lékařů, běhali za mnou se lžící rybího tuku. Byla jsem extrémně hubená, jídlo jsem nemusela řešit, to se ale s přibývajícím věkem a s dětmi zpomalilo. Po druhém dítěti jsem viděla změny a začala k tomu přistupovat zodpovědněji, v 31 letech jsem začala více běhat, věnuji se také józe, pilates, cvičím.

Máte radši fitko nebo cvičíte doma?

Mám trenéra, chodí ke mě domů. A pak si cvičím sama, mám od něj různé sestavy, které střídám, vím, co potřebuji. Když to jde, ráno hodinu běhám, pak půl hodiny cvičím. V Dominikáně chodím hodně plavat do bazénu, klidně vydržím hodinu a půl, uplavu každý den dva kilometry. Plavu prsa, pomalu, ale dlouho. Plavání se mi na kondici osvědčilo nejvíce, protože posilujete všechny svaly. Vyzkoušela jsem si také pilates balet, abych zapojovala co nejvíc svalových skupin, které u běhání nezapojuji.

Co vás baví nejvíc?

Běh. Miluju kardio, ale nepotřebuji mít svaly, netoužím po pekáči buchet, chci si udržet ženskou postavu. Ale běhání mi to dá. Běhávala jsem deset km, ale cítím kolena, omezila jsem to na osm, devět, nosím nákolenku. Desítku si odběhnu jednou týdně. Když je zima, běhám doma na pásu. Venku mi to nejde. Nabalím se, čtyři mikiny, čepici a pak je mi zle. Jsem letní typ. V zimě se snažím utéct někam do tepla, anebo jsem schovaná. Nejezdím ani lyžovat, nesnáším bahno, hory a sníh. Když vystoupím v Dominikáně z letadla, bouchne mě do nosu 35 stupňů, ožiju. Koupili jsme tam apartmán, teď se tam přesouváme na dva a půl měsíce, děti tam budou chodit do školy. V minulém životě jsem musela být Afričan. Stačí, když začne foukat, zabalím se do klubíčka a nedostanete mě ven.

Sledujete své výběhy na chytrých hodinkách? Hlídáte si tep?

Hlídám si to, ale umím to rozeznat pocitově. Vím, kdy běžím moc rychle, kdy naopak pomalu. Když u toho nemohu mluvit, přetahuji se. Hlídám si, abych to nepřestřelila hned na začátku, snažím se dobře dýchat, když si potřebuji odpočinout, zastavím, protáhnu se, běžím dál. Spíš běhám dlouho, ale pomaleji.

Startovala jste někdy na závodech?

Běžela jsem dvakrát charitativní běhy, snažila se překonat sama sebe a bylo mi z toho zle. Nejraději běhám sama, nejsem závodník, běhám si pro radost.

Co děti? Sportují?

Bruno závodně plave, oba chodí na teakwondo, na karate.

Proč jste jim vybrala bojové sporty?

Aby se dokázali bránit a měli fyzickou disciplínu. Na první pohled to vypadá, že je tam učí se rvát, ale je to spíš o sebeobraně a disciplíně. Jsou to hezké sporty. Na lekcích vidím, co jim trenér vštěpuje do hlavy, jak se mají chovat, jakou mají mít úctu vůči druhým, vůči svému tělu, je to krásná lekce života. I pro mě. Neučí je agresi, ale naopak, aby respektovali druhé. A Max se učí střílet, miluje zbraně, čte válečné knihy, baví ho historie, chtěl by být voják, což se mu opatrně snažím vymluvit. Dobře střílí, tak ho v tom rozvíjím. Přitom je to křehký něžný kluk, vůbec to k němu nejde.

Četla jsem váš novoroční post o předsevzetích a tam mimo jiné říkáte, že byste ze svých dětí chtěla vychovat sebevědomé lidi...

Sebevědomé v tom smyslu, aby se nebáli říct svůj názor, aby se nebáli toho, co je obklopuje. Že není nutné mít ve škole jedničky, na všechno kývat a od rána do večera se učit. Chci dát dětem víc, než jen vzdělání. Chci jim ukázat svět, aby si našli vlastní cestu, měli na výběr. Chci, aby viděli jiné kultury, jak žijí jiní lidé, aby uměli jazyky. Nežijeme standardním způsobem, některé lidi zvedá ze židle, jak si můžeme dovolit odjet uprostřed školního roku. Život na pláži je prostě jiný. Vidím šťastné děti, jak tam běhají a surfují.Nikdy jsem je do ničeho nenutila. Žijeme a bavíme se otevřeně, dám na jejich názor. Nevím, kdo přišel na to, že my dospělí máme vychovávat děti. Oni často naši radu nepotřebují, vědí toho daleko více, než my. Jsou otevření, nejsou zaplnění odpadem. Proto jim hodně naslouchám, snažím se je chránit a ukazovat jim správnou cestu. I když těžko říct, zda je správná.

Ještě bych se ráda vrátila k té padesátce. Jak moc si pouštíte do života estetickou medicínu?

Vzhled k mojí profesi patří, tak občas využívám některých zákroků. Od invazivních se držím dál, ale nedávno jsem byla například na operaci víček, jednou za půl roku si zajdu na botox do čela, protože na něm nechci mít vrásky, když nemusím. Chodím třeba na plazma lifting, ale s mírou, odmítám zákroky, které by měnily radikálně můj výraz. Když dnes existují metody, které stárnutí zpomalí, zredukují vrásky, říkám si, proč to nevyužít. Ale je to každého věc.

Mimochodem, jak snášíte nenávistné komentáře, které vídám na vašich sociálních sítích?

Dneska už v pohodě. Dříve mě to trápilo víc, pořád jsem přemýšlela, proč mezi námi existují jedinci, kteří mají potřebu do všeho kecat, nebo si dokonce myslí, že mě zajímá jejich názor. Dříve jsem na to reagovala, dnes ty lidi odstraňuji ze svého profilu a cítím se mnohem lépe. Když na vás na ulici někdo plivne, tak mu taky neřeknete, ano, máte pravdu. Naučilo mě to být nekompromisní, říkám lidem pravdu do očí, s nikým se nepárám a je mi to jedno. A získala jsem vnitřní klid. Mám skvělé kamarády, které poslouchám a mohou mi říct cokoliv. Bavíme se o haterech, ale z instagramu získávám i spoustu dobré energie od žen, které mi píší, že jsem je motivovala a posunula dál, posílají mi fotky před a po. A nejenom u běhání, ale i v životě.

Máte nějaké dietní zásady, přes které nejede vlak?

Jím zdravě, nemám ráda těžká jídla, špatně je trávím, nejím bůček, nejsem příznivec řízku ani knedlíku. Ale miluji hovězí na houbách, rajskou, jen si to dám s rýží. Miluji syrové ryby, italskou kuchyni, tunu rajčat, saláty s dobrou zálivkou. Jsem těstožrout. Miluju rýži, těstoviny na různé způsoby. Málokdy si dám jiné maso než kuřecí. Nepřecpávám se, jím malé porce. Držet dietu je zlé. Osvědčilo se mi poslouchat tělo, dát mu, co chce, z čeho má radost a zbytečně se nepřejídat.

Čím naopak hřešíte?

Mám ráda zmrzliny, miluji sladké. Nejím tuny dortů, ale občas si čokoládový dort nebo koláč s chutí dám. Bílý cukr u mě doma neuvidíte. Vše nahrazuji medem.

A co děti? Hlídáte hodně, co jí?

Všechno by mělo být v rovnováze. Mají doma chipsy a mentosky, manžel jim občas koupí kolu, i když jsou zvyklí pít i v restauracích vodu. Místo sladkostí jim koupím jablka, mandarinky, banány, dělám jim z toho různé koktejly, mají rádi, když jim nakrájím tunu ovoce. Kupujeme domů bílé pečivo, ale snažím se to doplnit zeleninou, anebo jim to vyměnit za toast z ovesno-žitného chléba se šunkou. Nejsem bio máma, ale snažím je naučit jíst zdravě.

Má padesátka vliv na počet zakázek v modelingu?

Mám jich ještě víc. Protože dvacetiletá holka neosloví takovou masu lidí. Klienti chtějí ženy, které ve svém věku vypadají dobře. Nepočítala jsem s tím a mám z toho radost. Navíc jsem založila svoji vlastní značku, děláme takovou ležérní teplákovou módu a má to úspěch.

Den se Simonou
Milá, usměvavá, profesionální a hlavně vtipná. Taková je Simona Krainová, se kterou náš tým strávil den focením a rozhovorem. Bavila všechny, dělala srandičky, nejvíc mě odzbrojila, když jsem seděla na křesle naší vizážistky a ona přišla udělat fiktivní rozhovor se mnou.
Před fotoaparátem Roberta Tichého jsme se pak vyblbly jak malé holky. I když kolegové si ze mě mě utahovali, že vedle profesionálky Simony vypadám jako churavá modelka. V plánu byl i delší výběh podél Vltavy, ale protože se nám čas krátil a venku panovalo sychravé zimní počasí, shodly jsme se nakonec na krátkém výklusu.
Když mi pak druhý den po focení zazvonil telefon se Simoniným jménem na displeji, hrklo ve mě, že se jí přepsaný rozhovor nelíbí. Většinou totiž respodenti volají, jen když chtějí něco změnit či přepsat. Simona ale volala, aby mi poděkovala za krásný rozhovor, ve kterém nechce žádné úpravy. A to mě potěšilo.