Řekla byste o závodě Ice Ultra, že byl krásný?

Pokud máte ráda sníh a bolest, tak ano.

Máte ráda sníh a bolest?

Mám ráda sníh, bolesti se člověk při takovém závodě nevyhne. Moment, kdy to začne bolet, přijde vždy. A tak jsem se s bolestí naučila trochu lépe pracovat. Není na to ale žádný trik, člověk musí mít co nejvíce natrénováno, být na to připravený. V tomto závodě nešlo ani tak o extrémní délku nebo výškové metry, ale o boj s extrémním chladem a arktickými podmínkami. Etapy byly různě dlouhé. Nejdelší měla 66 km a poslední den jsme sprintovali 15 km. Nejhorší byl maraton přes zamrzlé jezero, kdy jsme jen běželi od tyče k tyči. Všechno jídlo a většinu věcí jsem si nesla na zádech, jen noční oblečení a spacák nám přivezli organizátoři, čímž jsem ušetřila nějaké to kilo a objem.

Jakou nejnižší teplotu tam teploměr ukázal?

Jednou bylo minus 35 stupňů, průměrně minus 10 až minus 15 stupňů, večer teploty klesaly. To už jsme ale byli v teple, například jsme spali v útulnách nebo v teepee, které postavili místní Sámové. Museli jsme se starat o oheň, nanosit si vodu, ohřát si ji a podobně. Závodníci dobíhali až do hluboké noci.

Nedokážu si představit běžet v minus 35 stupních, to se člověk přece nemůže ani nadechnout…

A ještě navíc foukalo, to bylo ještě nepříjemnější. Součástí povinné výbavy byla maska přes tvář, ale i tak to všechno kondenzovalo, a jak jsem vydechovala, rovnou to na mně namrzalo. Když člověk celý den vdechuje extrémní chlad, večer kašle.

Extrémní mráz byl tedy tím nejhorším zážitkem?

Běželi jsme ve vnitrozemí, kde panovala suchá zima – a ta je poměrně příjemná. Suchých minus 35 může být příjemnějších než „mokrých“ plus 5. Zimou jsem moc netrpěla. Chvílemi jsem chlad cítila, ale větším problémem bylo jít v noci na záchod, který stál někdy 200 až 300 metrů od ubytování.

V takovém závodě asi nejde o umístění, ale přesto: jak jste dopadla?


První, třetí, čtvrtou a pátou etapu jsem byla druhá a druhou etapu jsem vyhrála. Běželo jen deset žen, tak jsem nějak neplánovaně závodila s muži. Ve výsledku jsem ale závodila jen s jedním, byl to voják, parašutista. Myslím, že z toho byl docela překvapený, hlavně když jsem ho porazila. Ze závodu odpadla zhruba polovina lidí.

Co tedy na tom bylo krásného?

Vlastně všechno. Nádherné Laponsko, setkání s původními obyvateli, kteří se starali o logistiku. Nádherné rande se zimou. Jen mohlo být trochu méně intenzivní.


Kdo je Lenka Vacvalová (32 let)

Říká o sobě, že je profesionální dobrodruh. Věnuje se filantropii a prostřednictvím vlastních projektů, extrémních přeběhů, vysbírala na charitu více než 4 500 000 Kč. Má na kontě řadu extrémních závodů, jako například 770 km dlouhou trasu po Cestě hrdinů SNP, 880 km hřebenem Pyrenejí GR 11 a v září 2021 uběhla 1020 km dlouhou trasu Skalistými horami po stopách zlaté horečky. V únoru v extrémních teplotách zaběhla 230 km Ice Ultra švédským Laponskem.
Lenka pochází ze slovenské Beluše, vystudovala herectví, účinkovala v českých filmech a seriálech. Je autorkou dvou knih Najdu odvahu a Více odvahy, v současnosti pracuje na třetí.