Prodloužený víkend jsem trávila s kamarády cyklisty u jezera Garda. Máme rádi trentinskou severní část, kde jsou pořádné kopce, ve kterých jsme našlapali přes 300 kilometrů a nastoupali více než 4000 výškových metrů… A cestou došlo i na cyklistický slang.
Na „švih“ (projížďku) jsme vyráželi každé ráno, jezdili jsme v „háku“ (cyklisté jedou těsně za sebou a jejich kola od sebe dělí sotva milimetry. Důvodem je skrýt se před větrem a uspořit síly.)
Jezdili jsme „kolotoč“ (postupně jsme se střídali vepředu). Jenže tady vznikal problém. Když jsem skončila na „špici“ (jako první) a chtěla se zařadit nakonec, nemohla jsem kluky „docvaknout“ (dojet), mají totiž v nohách „dynamity“ (sílu).
A tak na mě volali: „Zalep tu díru,“ což mi vždy dalo zabrat. Nedej bože, kdybych vepředu začala „cukat“ (nepravidelně měnit tempo), to bychom se totiž mohli „smotat“ (spadnout, když padá jeden, většinou leží všichni za ním). U Gardy dost fouká, takže jsme si užili pořádný „terezín“ (silný vítr).
Cedule na vrcholu Monte Bondone
Nebylo to žádné „kafíčko“ (pohodová vyjížďka), ale jezdila jsem dost často „hranu“ (nadoraz).
Obzvlášť, když jsme vyrazili do Čechy oblíbeného lyžařského střediska Monte Bondone (do nadmořské výšky 1650 metrů), kudy letos povede královská etapa Gira.
Z Rivy del Garda tam a zpět je to sto kilometrů, 2100 výškových metrů, třešničkou na dortu je dvacetikilometrové stoupání. Tady jsem jela dost často na „kašpárka“ (na nejlehčí převod v prudkém kopci), nechala si od kamaráda z auta vyměnit „bidon“ (flašku), cestou „přežehlila“ (předjela) dva cyklisty, toho jednoho jsem „docvakla“ (dojela) až pod vrcholem, když lovil z kapsy něco k jídlu.
Sice jsem „chrt“ (hubeňour), ale Monte Bondone je pořádná „stojka“ (kopec), proto jsem nahoru dojela „prošitá jak deka“ (unavená) a s velkým „hlaďákem“ (hlad), což byl problém, protože všechny restaurace v širokém okolí byly zavřené.
Byla jsem na sebe pyšná, ale kluci mi nic neodpustili. Jen co jsem sjela pod kopec, už zase na mě křičeli, ať si dám „ramena do gauče“ (stáhnu ramena dolů a narovnám se). A to jsem byla šťastná, že nechávají bez komentáře, že občas jedu na „Španěla“ (zařazuji velký převodník vpředu a největší pastorek vzadu, takže zkroucený řetěz dostává pořádně zabrat).
Asi si dokážete představit, že jsem se dost „zmáčkla“ (vydala ze sebe vše). Když jsme dojížděli do Rivy, byla jsem „zgumovaná“ a „rozbitá jak stoleté hračky“ (unavená).
To naštěstí zachránilo koupání v Gardě a dobrá večeře v naší oblíbené restauraci Terrazza v Torbolé. Ať žije cyklistika!
Zdroj: autorská reportáž, welovecycling.cz
