750 metrů plavání, 20 kilometrů jízda na kole a pět kilometrů běh, tak vypadá nejprestižnější český hobby závod City Triathlon, který se druhou zářijovou sobotu konal v Karlových Varech. V neděli pak na stejné trati startovali ženy i muži v závodě světového poháru, jen jeli o několik kol víc.
Na startu sobotního hobby závodu stály v těsných neoprenech i Míša a Markéta, dvě mámy, kterým je v součtu sto let.Do závodu šly po absolvování tříměsíčního tréninku, který jim psala Radka Falge ze studia KOA, a s vědomím, že už se plavat kraula nestíhají naučit (kraul je rychlejší, proto mu většina závodníků dává přednost). Markéta si nebyla jistá na kole a Míša se bála plavání a nedokázala pochopit, jak se dá sednout v mokrém triatlonovém dresu na kolo a jet (věřte, že dá! Naštěstí byla letní vedra). Obě také bojovaly s neoprenem – Míša si ho poprvé k velkému veselí svých přátel oblékla obráceně, Markéta si při plavání připadala „jako korek na hladině a vystresovaný vánoční kapr v kádi“, když jí nad hladinou neustále trčely nohy.Obě do Varů odjížděly s handicapem: Markétu v týdnu skolila viróza a pobolívala ji achilovka, Míše naskákaly opary a před závodem se jí podařilo usnout jen na dvě hodiny. „Myšlenka, že bych po čtvrtročním tréninku na triatlon nejela, ale nepřicházela v úvahu,“ shrnula za obě Markéta.
Zrádná pravidla
V pátek se nás ve Varech ujímá bývalá reprezentantka Iveta Fairaislová a spolu s maratonskou běžkyní Marcelou Joglovou, která startovala na olympiádě v Tokiu a triatlon si jde vyzkoušet podruhé v životě, si projíždíme trať. S oběma se v závodě utkáme, ale naštěstí v jiné věkové kategorii.
Při triatlonu se nesoustředíte jen na samotný výkon, nováčka zaskočí spousta pravidel: červená bojka se obeplavává zleva, žlutá zprava. Do depa, místa, kde se přechází z jedné disciplíny na další, se nesmí vjet na kole, ani na něj nasedat při výjezdu, prostě běžíte a kolo tlačíte. Vše, co si ze sebe svléknete, patří do bedničky. Pravidla také upravují způsob zavěšení kola.
V neoprenech s maratonkyní Marcelou Joglovou
Za každý prohřešek je penalizace, kterou si vyberete v penalty boxu na běhu. A k tomu dostanete spoustu užitečných rad od kamarádů triatlonistů: Před kolo si polož ručník a když si stahuješ neopren, rovnou si suš nohy (jo, jo, to je logické). Neopren si stahuj už za běhu do depa a pak se začni oblékat shora dolů – helma, brýle… (OK).
Cyklistické boty si dej do nášlapů, upevni je gumičkou a rovnou na kolo naskoč (no to by dopadlo!). Neber si ponožky, jeď naboso (to teda taky rozhodně ne!). Než závod odstartuje, dej si do kombinézy trochu vody, povolí….
Iveta nám opakuje všechny triky a nám praská hlava. „Tohle si nemůžeme zapamatovat!“
Večeře a spát. Těšíme se na sobotu odpoledne, až budeme mít závod za sebou.
Na startu
Ráno si vyzvedneme startovní čísla, potkáváme se s Marcelou, rozvážíme si věci do dep (jedno je na kolonádě, druhé na koupališti Rolava, kde závod startuje). Pak už jen sedíme ve stínu, protahujeme se, bavíme se o všem jiném než o triatlonu. Půl hodiny před startem se soukáme do kombinéz…. Z reproduktorů zní tlukot srdce, „připravte se“, volá startér, zatroubí klakson… A jdeme na to!
„Přede mnou vznikla pěkná mela. Samá kraulová ruka a noha. Nechám je udělat pár temp a vyrážím stylem prsa. Zpočátku se donutím déle splývat do vody, abych si zklidnila dech. Chytám rytmus, jde to dobře,“ popisuje první chvíle Markéta.
Míša měla naopak pocit, že bojuje o život. „Myslela jsem, že se udusím, nemohla jsem vyfukovat do vody, plavala na paní radovou,“ popisuje svých prvních 200 metrů. „Pak mě napadlo pustit si do kombinézy více vody. Ta se roztáhla a mohla jsem začít normálně plavat.“
Z vody lezla mezi posledními a viděla jen Markétina záda, jak mizí na kole.
V prvním depu
Sundat neopren (znáte ten pocit, když jste líní svlékat si kalhoty a snažíte se spadlé nohavice jednou nohou přišlápnout a kalhoty odkopnout?), usušit nohy, nandat helmu, brýle, tretry, kolo vytlačit z depa… Tři minuty v čudu, profíci to zvládají pod minutu.
Na závodnice čekají dva malé kopečky, sjezd na kolonádu, sprint po dlažbě a obávaný Zámecký vrch s 21procentním stoupáním, který se jede třikrát a najede se na něm přes tři sta výškových metrů. Tady to nejvíc bolí, tady to ale taky nejvíc vře, vrch je obsypaný fanoušky, kteří skandují, povzbuzují závodnice. Markéta si chce dát ve sjezdu gel a zapít ho vodou. Výsledkem jsou umazaná lepivá řídítka i pusa.
„Mámo, makej,“ volá na Míšu syn Honza, který zastává roli kameramana. Máma sice maká, ale její tep málokdy klesne pod 160, v adrenalinu nevnímá mokrý dres a občas si vypomůže nějakou nadávkou. Vyjet nahoru, otočka, kousek sjet, pak ještě jeden kopeček, sjezd dolů na kolonádu, dlažba a znovu… A pak třetí kolečko, než se vjíždí do dalšího depa na Divadelní. Tam je třeba vyměnit cyklistické tretry za běžecké boty a vyrazit na Goethovu stezku, která začíná za hotelem Pupp.
„Nohy se mi vzpouzely, ale bylo tam plno lidí, tak jsem běžela. Třicet stupňů, vedro k padnutí. cítím náznaky píchání pod bránicí. Zvolňuji a snažím se to prodýchat. Pět kilometrů není moc, ale po plavání a kole máte dost,“ vzpomíná Markéta.
Míša do sebe v depu nasoukala kofeinové gelové medvídky a přemlouvala nohy, aby se roztočily. Ochozy v tu chvíli burácejí, protože do cíle vbíhá Marcela Jorglová, „Máco, makej,“ volá na ni Míša do cílové rovinky s vypětím všech sil a běží na poslední disciplínu. Tep jí občas vyletí i ke 190, hodinky jí pak z běhu vykážou průměr 174. Jede na „morál“. Na občerstvovačce rovnou volá: „vodu ne, Red Bull.“ V protisměru jí kyne Markéta, která vypadá překvapivě fit a ještě se usmívá.
Proběhnout depo a ještě jedno kolečko. „Míšo, dej to toho všechno!“ volá Markétin manžel Pavel a Míše se honí hlavou: co všechno dát, když nic nezbylo?
Markétu omylem po prvním kolečku jeden z pořadatelů směruje do úzkého koridoru a do cíle. „Až když jsem na jeho konci, dojde mi, že jsem špatně, takže zpět a ještě jedno kolo….“
I tak vbíhá do cíle se čtyřicetivteřinovým náskokem před Míšou. Ta ji vidí před sebou v cílové rovince. Probíhá cílem a padá do Markétiny otevřené náruče. „My jsme to daly!“
Pozávodní euforie
Daly to, ale dost to bolelo. „Triatlon je hezký v pestrosti, v tom, že se máš pořád na co těšit,“ říká Michal Včeliš z triatlonové asociace, kterého potkáváme večer v centru Varů. Vítěz Českého poháru v kategorii 30-39 let pak začne popisovat bolest při jeho začátcích, i jak se dusil na prvních metrech ve vodě. Markéta krčí rameny, ale Míša říká rozhodně: „Nezlob se, já už asi příště nepůjdu.“
Emoce ale dojíždějí ještě druhý den, vlastně celý následující týden. „Na pokoji jsem se rozbrečela radostí,“ říká Míša druhý den Marcele Joglové, když spolu fandí profesionálkám ze světového poháru. „Nejen včera, už ti zase tečou slzy,“ směje se jí maratonkyně. A dodává: „Jste mi obě velkou inspirací, ničeho se nebojíte a jste pro každou výzvu. Díky vám a vašim předzávodním srandičkám jsem šla do vody klidná.“
Bez tréninku by to Míša s Markétou ale asi nedaly. „Naučila jsem se nové věci a získala zkušenosti. Kombinace plavání, jízdy na kole a běhu je geniální. Všechny tři disciplíny se krásně doplňují a nikdy se vám nepřejí, jako kdybyste trénovala jen jednu z nich,“ doplňuje Markéta, která díky tréninkům Radky Falge z KOA získala jistotu na kole a zamilovala se do plavání na delší vzdálenost v řece v neoprenu. Míša si zvykla chodit pravidelně plavat a zjistila, že díky intervalům na kole a při běhu jsou obě disciplíny zábavnější. A jak to bylo dál? Když obě v neděli fandily profesionálkám Světového poháru, vzala Míša Markétu kolem ramen a říká: „Co kdybychom do příštího roku potrénovaly kraul a zkusily to znovu?“
Box 1: Jak natrénovat na triatlon
„Míša i Markéta jsou sportovkyně s dobrým aerobním základem, musely se ale naučit hodně nového a trénovat jinak,“ říká Radka Falge z pražského studia KOA, kde trénují, fitují, servisují, staví kola, ale také pořádají vyjížďky a kempy.
Trénink byl posledních pár týdnů zaměřený na rychlost v jednotlivých disciplínách a pro triatlon specifické takzvané přechodové tréninky. Jedná se hlavně o běh po cyklistice, protože běh v triatlonu je úplně jiný sport, je potřeba se poprat s počátečním nekomfortem, kdy se unaveným nohám nechce. „Holky postupně vše zvládly a začínal se rýsovat triatlonový výkon. Zlepšily se v plavání prsou, hlavně ve vnímání polohy těla a efektivitě záběru, plavaly o dost rychleji s menším úsilím. Míša, jako dobrá cyklistka, která má najeto tisíce kilometrů, trénovala tempové rychlejší úseky tak, aby v závodě na 20 km jela co nejrychleji. Markéta jako zkušená sportovkyně a hlavně dálková běžkařka, ale už méně zkušená cyklistka, se víc zaměřovala na technické dovednosti na kole, aby se cítila příjemně a bezpečně,“ popisuje zkušená triatlonistka Radka Falge, jak tréninky vedla.
„Holkám patří můj obdiv, jsou příkladem toho, že triatlon je sport, se kterým není pozdě nikdy začít. Doufám, že to nebylo jejich poslední rande s triatlonem, já jim ráda pomohu s kraulem,“ dodává Radka.
