Stojím na startu třetí vlny v nové ještě více svítící kombinéze mého teamu a uklidňuji se, že podmínky nejsou zase až tak špatné. V noci v Liberci, kde jsme spali, celkem slyšitelně lilo. Mohlo by to být i horší, hlavně, že TEĎ neprší. Na druhou stranu jsem už několik podobných závodů odjela, takže tuším, že stopy za těchto podmínek nápor 1500 běžců z prvních třech vln nemusí vydržet. Myslím na svého manžela, který má čtvrtou vlnu a bude to mít ještě o malinko horší. Hledám mobil, abych si zapnula do sluchátek hudbu. Cesta bude dlouhá a hudba mi občas pomáhá odpoutat mysl od únavy. Stačí, když se zaposlouchám do textu a přepnu na autopilota. Nohy a ruce pak dělají automaticky pohyb, pro který běžky tolik miluju. Ještě hodinky, ne že bych na nich sledovala až tak svůj čas, ale občas koukám na tepy, jak na tom jsem. Cíl je dojet a pokud možno si závod užít, ne se zničit.
Stoupání na Kristiánov a Rozmezí
Je odstartováno. Naše vlna se pomalu posouvá. Někteří se snaží dostat se co nejrychleji dopředu ať už "stříďákem" nebo soupaží. Já zůstávám klidná, protože vím, že není kam spěchat. Jak říká trenér Marek Pazderský „U buku“ se J50 nevyhrává. Hlavně se nikam nepřimotat a nezlomit hůl hned na začátku. Jak mi to závodníci přede mnou dovolí, střídám běh s poněkud rychlejší klouzavou chůzí. Přichází první sjezd, k Nové louce, při kterém se had lidí trošku roztáhne a já mám možnost si odpočinout. Čeká nás necelých 10 km stoupání na Čihadla, na které se netěším. Na první občerstvovačce se pro jistotu napiju ionťáku a cucnu si gelu, který mám u sebe. Stopy jsou tři a všechny plné. Zdá se, že až na výjimky to závodníkům stejně jako mě podkluzuje. Udržet se ve stopě v tempu, který udává závodník před vámi je náročné. Zvlášť když má kratší sluz než vy. Ještě náročnější ale je vyskočit ze stopy a snažit se v rozrytém sněhu ty před vámi předběhnout a zařadit se zpět do stopy. Vyžaduje to notnou dávku energie. Navíc se vám může lehce stát, že přeceníte svoje síly a nepodaří se vám vyvinout dostatečnou rychlost k předběhnutí. Nakonec vám nezbude nic jiného než zůstat v „oraništi“, kde je ještě těžší se odrazit než ve stopě. Občas se mi to podaří, ale nakonec usuzuji, že zůstat ve stopě a vézt se je méně náročné a taky bezpečnější. Dávám si pozor na hole, už jsem jich po cestě pár zlomených viděla. A taky šetřím síly, budu je ještě potřebovat. Konečně je tady Rozmezí. Super, pár desítek metrů a jsem na Čihadlech. Odtud je to už kousek na Knajpu a z ní následuje celkem dlouhý sjezd. Když jsou dobré podmínky, jsou to kilometry zadarmo, ale dnes musím píchat holemi o sto šest, aby to aspoň trošku jelo. Cestou z kopce vcucnu gel. Trošku mě zamrzí, když vidím muže, kteří mě míjejí, poté, co jsem je v kopci předjela. Píchám holemi, jak můžu, ale stejně jim nestačím. Mužská síla se s tou ženskou nedá porovnávat, uklidňuji se.
Ikonická Jizerka a náročná Smědava
Sjíždím na Jezdeckou, nemám jí ráda. Táhne se jak Lovosice, když to vypadá, že jsem na konci, objeví se další hupík. Následuje kratší stoupání, za kterým bude sjezd k Bunkru. I když se fanoušci snaží závodníky včetně mě podpořit hlasitým fanděním, běžím jen chvíli. Za ta léta, co jezdím na běžkách, jsem si vyvinula vlastní styl, kterým zvládám prudší kopce. Je to něco mezi velmi rychlou chůzí a krátkým skluzem. Rozhodně se ale neflákám. Tímto stylem se krásně vydýchám a troufám si říci, že jsem rychlejší než někteří běžci. No, každý má holt svoji techniku a taktiku. Malý sjezd k Bunkru. Jsem opatrná, už jednou jsem tu zlomila lyži. Sníh je těžký a častým plužením nahrnutý do koryta. Ještě kousek po Promenádní a jsem u parkoviště před Jizerkou. Oproti jiným ročníkům sjezd na Jizerku není nijak dramatický. Jizerku mám ráda, vím že mám něco přes 20 km za sebou. Dávám si banán a zapíjím ho teplým ionťákem. Občerstvovačky jsou super. Nemusíte si sebou vozit pití ani jídlo. Bohužel sušenky, čokoládu ani sušené ovoce nezvládám. Vadí mi, jak se mi to lepí na zuby. Banán musí stačit. Chvíli váhám, jestli si nenechat přimazat lyže, aby to tolik neklouzalo. Nic, jsi skoro v půlce, to už nějak dojedeš, říkám si. Zdravím bratra se synovcem, kteří mi tady fandí, jak můžou.
Jedno kratší stoupání a jsem na Promenádní. Kdo ji zná, ví, že jsou tam tři hupíky a za nimi sjezd. Někomu se může zdát nekonečná a pociťuje první únavu, já ji mám naopak ráda. Bohužel jsem si vzala hole s malými košíčky, takže se mi boří 30 cm až na asfalt. Odrážím se velmi opatrně a pravou holí ze šikma, do rolbou udusaného sněhu, který je tvrdší. Zlomit hůl, to by bylo to poslední, co bych si přála. Jednak je mám moc ráda a jednak nevím, jestli bych se s jednou dohrabala do cíle. Po dalším bezpečném sjezdu následuje obávané stoupání ze Smědavy. Nasazuji svoji běžkařskou rychlochůzi a je mi jasné, že se na kopci musím občerstvit, pociťuji první známky větší únavy a do cíle zbývá ještě dlouhých 20 km. Nahoře si v klidu otevřu gel a neváhám vcucnout celou tubu. Mám pocit, že to pomáhá nebo je to placebo?
Hurá, konečně se vracíme
A už jsem zase na Knajpě a na Čihadlech. Konečně se vracím. Za chvíli mi bude do cíle zbývat „už jen“ 15 km. Když už jsem dojela až sem, to dám, jako pokaždé, říkám si. Při soupažích mě opět předjíždějí muži, zdá se mi, že s velkou lehkostí. Přiznám se, že mě to trošku štve a jako každý rok si říkám, že s tím do příští zimy něco udělám. No, slíbit si to můžu. Realita bude nejspíš jiná. Soupaže na Hřebínek se mi zdají nekonečné. Ale vím, že pro mě ta nejhorší pasáž teprve přijde.
Můj strašák Olivetská
Jestli nějakou část J50 opravdu nemám ráda, tak je to výjezd na Olivetskou horu. Na Hřebínku neváhám slupnout poslední gel, důkladně ho zapíjím dvěma ionťáky. 10 km do cíle. Únava je už opravdu velká, nohy se "vrklají" v rozryté stopě, schopnost odrazit se se s únavou ještě zhoršuje. Ruce, které se snaží zamezit podklouznutí, bolí. Když se dívám okolo nejsem sama, kdo toho má plné kecky. Únava vám totiž sebere zbytky běžecké techniky, kterou ještě v této fázi závodu máte, takže vidíte lyžaře, jak si píchnou hůl mezi lyže nebo ztratí rovnováhu a na rovině spadnou na všechny čtyři, lyže a hole zapletené do sebe. Zvednout se, vyžaduje další energii navíc. Někdo nevydrží, a i v této fázi závodu dokonce přimazává. Ještě že i v této pasáži je sjezd, kde se dá odpočívat.
Cedule hlásí 5 km do cíle. Hurá, tuhle ceduli prostě miluji. 5 km se zdá ještě dost, ale po minulých startech už vím, že je tady taková vychytávka, se kterou dopředu počítám. Mám pocit, že mi snad přibývají síly. Jednu chvíli totiž vidíte ceduli 5 km do cíle a za pár desítek možná stovek metrů se objeví cedule s nápisem 2 km do cíle. Je to malý zázrak, na který se vždycky těším. Jsem U buku a vracím se na místo, kde jsem závod ráno začala – Bedřichovský stadion. Naštěstí už je to jen z kopce.
Cílová rovinka a zasloužená medaile
Medaile je letos opravdu zasloužená. V celkovém pořadí jsem se oproti loňsku zhoršila o 149 míst a ve své kategorii Z59 o tři místa z osmého na jedenácté. Celkový čas 4:10 min. a kousek. Ale to je jedno. Jak říkáme s manželem, důležité je zvednout se z gauče a jet, i když podmínky nejsou zrovna ideální. Gratuluji všem, co závod J50 dokončili s bolestí a radostí a těším se na další ročník (hned jak zapomenu na strasti tohoto a zůstanou jen ty pěkné vzpomínky).
zdroj: Markéta Chýňavová
