Dejme tomu, že váš syn touží být hokejistou a žádný jiný sport ho momentálně nezajímá. Přemýšlíte, jestli čas věnovaný tréninkům a investici do hokejové výstroje a výzbroje chcete podstupovat. Na druhou stranu byste neradi svému dítěti bránili ve splnění snu, jakkoli se vám v tuto chvíli může zdát nereálný. Co když pro tuto náročnou hru vůbec nemá předpoklady? Má smysl nechat ho podstoupit zklamání, ke kterému by dříve nebo později došlo?

Co vám rodičovská dilemata může výrazně usnadnit, je zjištění, pro jaké sportovní disciplíny má vaše dítě předpoklady. Pokud totiž dítě má k nějaké aktivitě vlohy, je pravděpodobnější, že u ní vydrží a že ho opravdu bude bavit, což je ostatně ještě důležitější než sbírání medailí. Jako rodiče samozřejmě ledacos poznáme sami. Jestliže ale k výběru kroužku přizveme odborníka, možná se nakonec ukáže, že by se váš potomek měl vydat směrem, který vás původně vůbec nenapadl. Školené oko také napoví v případě, kdy třeba váháte mezi několika disciplínami, k nimž dítě přirozeně inklinuje. „Téma hledání vhodného sportu pro dítě začíná být aktuální kolem pátého šestého roku. Ne, že by v tomto věku rodiče dítěti nutně museli vybrat konkrétní sport a to pak u něj muselo zůstat už navždy, ale je třeba zvolit, jakým směrem se bude jejich dítě dál sportovně rozvíjet. My vždy doporučujeme, aby v takto raném věku dítě šlo cestou všeobecného pohybového rozvoje,“ vysvětluje Matyas Brtna, organizátor sportovních dnů programu SportAnalytik, který dětem v hledání vhodné pohybové aktivity pomáhá jednoduchými testy fyzických předpokladů.

SPORT NA MÍRU

Jak to vypadá v praxi? V rámci sportovního půldne děti absolvují celkem devět disciplín. Po celou dobu organizátoři kladou velký důraz na prožitek a zábavu dětí, protože pro mnohé z nich je to první setkání se sportem vůbec. Podle Brtny se testují nejen jejich fyzické předpoklady (rychlost, hbitost, výbušnost nebo vytrvalost), ale i taktické schopnosti, jako je například herní rozhodování. V potaz se bere i somatotyp dítěte, tedy to, jakou tělesnou konstituci má. Děti si tak užijí tři hodiny zábavy a soutěžení, aniž by tušily, že jsou testovány. Mezi hodnocené disciplíny patří například hod a skok z místa, stoj na jedné noze, vlajkovaná nebo sprint na třicet metrů. Zjištěné výkony vašich dětí se pak porovnají s tisíci dalšími výsledky dětí stejného věku a pohlaví a také s nároky jednotlivých sportů. Výsledkem je na míru sestavené doporučení vhodných sportů na základě toho, na co má dítě přirozený talent.

„Nejde tady o to, abychom selektovali profesionální sportovce, ale abychom dětem pomohli objevit jejich sportovní nadání a tím i radost z pohybu,“ dodává Brtna. Výstupem pro vás bude doporučení pěti běžných a tří alternativních sportů, které jsou pro vaše dítě nejvhodnější. Další výhodou je, že vám program podle bydliště rovnou vygeneruje kontakty na sportovní oddíly ve vašem okolí.

Další z možností, jak k výběru sportovního kroužku přistupovat, je nechat dítě, aby si osahalo co možná nejvíce aktivit. Takovou možnost nabízí například program Děti na startu, v rámci něhož se nejen rozvíjí pohybová všestrannost, ale děti si také mohou vyzkoušet různorodé sportovní disciplíny pod vedením profesionálních trenérů.

Program pro děti od 4 do 9 let běží jak v dotované formě ve školkách a na základních školách, tak v placené verzi v podobě klasických kroužků po vyučování.

„Odborně vyškolení trenéři a instruktoři dětem pomáhají rozvíjet základní pohybovou motoriku, koordinaci, obratnost, rychlost a sílu. Naším cílem je, aby si osvojily co nejvíce pohybových dovedností, což je důležité pro další sportovní specializaci, ale i pro běžný život,“ říká Jana Boučková, autorka projektu Děti na startu, do kterého se za 10 let jeho existence zapojilo na 30 000 dětí.

Neváhejte také s návštěvou dnů otevřených dveří, které pořádá velká část sportovních klubů. Součástí bývá i možnost si daný sport (a vlastně i trenéra a prostředí) vyzkoušet – už z toho si můžete udělat slušný obrázek, jestli dítě přihlásit, nebo se raději poohlédnout jinde.

Na začátku každého školního roku také můžete v sedmi velkých českých městech vyrazit na takzvanou Wannado Festival Tour – i tato akce pomáhá s výběrem vhodné sportovní aktivity.

MAMI, MĚ TO NEBAVÍ!

Jsou děti, kterým jde ve sportu vše, na co sáhnou. Zásadní roli ale může hrát to, jak moc je daný sport baví. K tomu jsou samozřejmě důležité nejen fyzické předpoklady, ale velký vliv má i trenér, prostředí, spoluhráči a celý kolektiv. To při testování nezjistíte. Že vaše dítě není ve ‚svém‘ sportu šťastné, uvidíte sami. Z tréninků se bude vracet otrávené anebo vám brzy řekne, že už na kroužek chodit nechce. V takovém případě je vždy dobré promluvit si nejen s vaším potomkem, ale i s trenérem. Důvodů může být mnoho. Na nás rodičích pak je rozhodnout, zda je to jen momentální reakce na horší výsledek v tréninku, neporozumění si s kamarádem nebo opravdu špatná volba kroužku.

O tom, jestli váš potomek u daného sportu a v určitém oddíle vydrží, rozhoduje z velké míry i to, jestli má v kolektivu kamarády a také jakého má trenéra či trenérku. Vždy je jím dospělý člověk, který je oproti dítěti starší, větší, a tudíž v něm vzbuzuje přirozenou autoritu. Pokud trenér s dětmi dokáže navázat i do jisté míry přátelský vztah, aniž by tím nějak utrpěla jeho přirozená autorita, máte jako rodič vyhráno. Děti se do kolektivu, kde mají kamarády a trenéra vnášejícího do tréninků všestrannost a nenásilné soutěžení formou zábavných her, budou určitě těšit. Naopak nebudou chodit rádi tam, kde je trenér příliš přísný a na své svěřence často zvyšuje hlas, nebo dokonce křičí. Stejně negativně působí i ‚spolutrénování‘ rodičů například při fotbalových zápasech. Ačkoli se děti rodičům často snaží zavděčit, mějme na paměti, že pro děti je nejdůležitější radost z pohybu a spontánnost, která k němu přirozeně patří.

PORAZIT SÁM SEBE

A co si počít v případě, že váš potomek patří k absolutně nesoutěživým typům? Podle Vladislava Mužíka z Katedry tělesné výchovy a výchovy ke zdraví Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity je takových dětí relativně dost. Průzkum, který vedl, odhalil, že 40 procent kluků a až 55 procent dívek ve věku 11 až 12 let nestojí o sportovní soutěže ani sportovní úspěchy, což ale neznamená, že se nechtějí pohybovat.

Důkazem toho je množství dětí, které na ulicích jezdí na kolech, koloběžkách, kolečkových bruslích nebo na hřištích a rampách určených k freestylu. Oblíbené je i zdolávání parkurových překážek či lezení na umělých lezeckých stěnách. Děti tak často nesoutěží s ostatními, ale samy se sebou. Ani u nich se ale stran pohybu nevyplatí spoléhat jen na hodiny tělocviku ve škole.

Podle Vladislava Mužíka se žák i při promyšlené a velmi dobře zorganizované hodině tělesné výchovy pohybuje pouze okolo 20 až 25 minut s různou intenzitou a námahou. To by při současné dvouhodinové dotaci znamenalo, že by se dítě hýbalo pouhou hodinu týdně. Světová zdravotnická organizace (WHO) přitom doporučuje, aby se dítě pohybovým aktivitám věnovalo alespoň hodinu denně. Z toho jasně plyne, že hodiny tělocviku zkrátka nejsou dost, byť dětem pomáhají osvojit si pohybové dovednosti a ukazují jim důležitost sportu v každodenním životě. Je také potřeba říci, že koneckonců i šikovný a všímavý tělocvikář či tělocvikářka mohou u vašeho dítěte objevit talent nebo jisté předpoklady pro ten správný sport.

Zdroj:

magazín Kondice 9/2022