Prožila jsem snad vše, co se dá na takovém závodě prožít – nervozitu, kdy se mi před startem klepaly ruce tak, že jsem nemohla udržet čerstvě vytištěnou titulní stranu Kondice, nadšení, totální vyčerpání, kdy jsem přemýšlela, kudy z trati uhnout domů, velkou sounáležitost, legraci a závodní zápolení, výčitky, silná rozhodnutí (příště jedu kratší trasu) i euforii, když jsem ve sprintu objela na Strahově vítězné kolečko a projela cílovou páskou.


Proč?

Abych si užila největší svátek silniční cyklistiky – závod LʼEtape Czech Republic by Tour de France. Na Strahově se sešlo více než 2200 závodníků, kteří vybírali ze dvou tras – krátké devadesátikilometrové a dlouhé 136kilometrové. Obě vedly Křivoklátskem, malebným krajem hned u Prahy, který proslavily právě okruhy pro silniční kola. A protože jsem si před čtyřmi lety pořídila silniční kolo a cyklistický vítr ve vlasech mě nadchnul, nechala jsem se, už podruhé, přemluvit k závodu. Jenže na rozdíl od loňska na trase přibylo několik zrádných kopců, na kterých jsme nastoupali o 500 výškových metrů více než před rokem.


Nejvíc mě potrápil kopec u hradu Křivoklát (kilometr tvoří povrch vydlážděný kostkami), kde mi naštěstí vlila do žil energii fandící kolegyně Monika. Pak následoval Sýkořický kopec, na který se obvykle těším, jelikož tam zastavuji v oblíbeném bistru Khulna Kaava. To jsem sice minula, ale podpora místních fanoušků byla výjimečná.


Fanoušků ovšem byly podél trati stovky. A jejich nadšení, když mohli pokřik: „Kluci do toho,“ změnit na: „Jéé, hele, holka. Ty seš dobrá, makej, makej,“ mě nejednou rozesmálo a dodalo chybějící motivaci. Dlouhou trasu totiž jelo jen 35 závodnic, což se ukázalo jako velká výhoda. Gentlemani cyklisté totiž ještě nevymřeli.


„Míšo, ty už nemůžeš,“ ozvalo se několikrát za mnou (měla jsem totiž na cyklistickém dresu jméno), pojď za mě do háku, já ti pomůžu. Schovat se totiž za někoho, když jedete dlouhou rovinu, fouká a zrovna jste vypadla z balíku, je k nezaplacení.
Asi třicet kilometrů před cílem se navíc nečekaně objevil anděl strážný, kamarád Borek, který jel krátkou trasu, a tudíž měl dost sil. Nejdříve jsme v rychlosti probrali, co je u nás nového, a pak mě provezl dalších 15 kilometrů.
Když se v Podkozí (kde byl poslední tříkilometrový ostrý stoupák) odpojil, věděla jsem, že už do cíle dojedu.

Nebylo to jednoduché, ale bylo to krásné. Přesto jsem si cestou několikrát vzpomněla na slova mého kamaráda lékaře: „A nechceš místo prášku na tlumení bolesti radši jet příští rok tu kratší trasu?“ Uvidíme…