Osobně bych řekla, že je to další z řady dobrých sluhů, zlých pánů. Nemám ráda, když se k nim vyjadřují ti, kdo je nikdy neměli. A ještě více nefér mi přijde, pokud jejich majitele soudí ti, kdo se sotva popasovali s chytrými telefony. Kdesi jsem četla zajímavou myšlenku jednoho psychologa, že kdyby sociální sítě nebo chytré telefony měly kdysi k dispozici naše babičky, nedopadly by o nic lépe. Myslím, že s hodinkami je to velmi podobné.

Problémem dnešních uživatelů moderních výdobytků je, že se nemají koho zeptat, jak na to. Mnohé z nich nikdo před technologiemi nevaroval, leckdy ani nechápou, že mají problém, když hodiny hledí na displeje svých chytrých přístrojů, ale nemají čas na sport, rodinu, ba ani na tu práci, která je pro přežití asi klíčová. Jenže mnozí z nás vědí, kde je tlačí pata, ale nemáme své vzory, inspiraci.

Chtěla bych se zeptat svojí babči, jak to udělat, abych se na Pinterestu nedostávala do rauše, kdy hodinu vzdychám a ukládám si na nástěnky nové a nové nápady, ale ty akvarelové křídy, co jsem si před rokem koupila, leží pořád zavřené v šuplíku a není na ně čas. Stejně ráda bych se jí zeptala, jak nemít špatné pocity, když máte den na nic a z Instagramu na vás civí snímky nádherných cizích životů, víte, že je to Instagram, ale stejně to bolí. Jenže babča neví. Netuší, co je Instagram, Pinterest, ba i co se týče jízdních řádů, pořád je má papírové doma a každý mnou doporučený spoj si v nich raději ověří.

Stejné je to i s hodinkami. Narazila jsem nedávno na rozhovor s psychologem Adamem Suchým o odpojení od sebe sama. Mluvil o situaci, kdy nám hodinky (nebo telefon) hlásí, že jsme špatně spali, máme se víc hýbat nebo že jsme ve stresu. Popsal velmi přesně jakési šílenství, které člověk zažije, když to poprvé vyzkouší. A já souhlasím, že to může být dost zničující.

Dobrý sluha, zlý pán

Sama jsem si prošla stavy, kde po euforii ze všech těch celkem lichotivých čísel o tom, kolik udělám denně kroků, jaké mám VO2max a jaký je můj biologický věk, přišla deprese z toho, že jsem ten den neudělala dost kroků, že kamarádka Irča na rozdíl ode mě pravidelně cvičí, nebo že ačkoli běhám se svou kamarádkou a čekám na ni, když už nemůže, mám ve výsledku horší rychlost i tepovku. Zažila jsem i naprosto nelogické šílenství po odznáčcích, boje ve výzvách, kdy jsem (to přiznávám s největší hanbou) dvakrát dokonce chodila doma po obýváku, abych splnila denní cíl, přestože se mi ze všeho nejvíc chtělo spát.

Jenže hodinkám za hodně i vděčím. Například mi pomohly se rozběhat. Běh jsem nenáviděla, protože mi u něj bylo zle. S hodinkami jsem krásně viděla, že teď běžím moc rychle, a když zpomalím, uběhnu ještě dva tři kilometry. Díky hodinkám jsem také začala víc chodit pěšky, protože najednou bylo jasné, že ačkoli jsem „ulítaná“, trávím v autě a před počítačem hodně času. A občas mě počet kroků na displeji motivoval i k nějaké té práci na zahradě nebo cestě ke kontejneru na tříděný odpad, i když bych normálně dál pěchovala plasty do přecpaného pytle.

A teď k tomu odpojení od sebe sama. Chytré hodinky ho můžou způsobit, ale také napravit. Záleží víc na tom, jaký jste typ. Pokud nad věcmi neradi přemýšlíte a jste hodně soutěživí, možná budete okolí bavit tím, jak vám hodinky a jejich odznaky, pokyny a výzvy řídí život. Nevadí, že jste zrovna uprostřed dlouhého mailu klientovi – hodinky říkají, že máte „vstávat a cvičit“! Nevadí, že máte za sebou 40 km na horském kole. Máte málo kroků, alou ven. I tím jsem si prošla.

Když jsem se dostala k testování chytrých hodinek pro Kondici, poprvé v životě jsem otevřela návod chytrých hodinek a žasla jsem. Kromě těch běžných sportovních i každodenních funkcí jsem narazila i na ty zdravotní. Body battery mi tenkrát vzala vítr z plachet. „Pokud se vaše body battery nedobije každé ráno na 100 %, pak nedostatečně regenerujete a v dlouhodobém horizontu hrozí vyčerpání, až kolaps,“ četla jsem v popisu funkce. Od té chvíle jsem začala přemýšlet nad svými hodnotami trochu jinak.

Ano, jsou to jen čísla, velmi nepřesná, ale mně potvrdila to, co jsem dlouho nechtěla vidět. Jsem unavená, málo spím, i sport lámu přes koleno. Vyčerpání bylo to, co jsem už dlouho cítila. S odznaky jsem se vybláznila, přísné běžecké tréninky nikdy kvůli zdraví nedokončila, a když jsem se zničehonic probrala doma v kuchyni na zemi a netušila, co se stalo, rozhodla jsem se svůj postoj k hodinkám přehodnotit.

Co jsem udělala já a co můžu doporučit?

  1. Vypnout automatická upozornění – hodinky netuší, jestli zrovna píšu složitý článek nebo se válím doma na gauči. Žádný pohyb? Tak se pohni!
  2. Nastavení budíku a večerky – mezitím nechodí žádná upozornění, nic nevibruje, nic nevrčí. Prostě klid.
  3. Ideální budík, časovač, kalendář i „náhradní hlava“ – zatímco mobil jsem z ložnice vykázala a skutečně je mi lépe, hodinky leží na nočním stolku a každý všední den v 6:15 se jemně rozvibrují. Nikdy jsem je nepřeslechla a nikdy nevzbudily ani manžela, ani v noci přicestovalé děti. Upomínka z kalendáře, která na mě blikla jen tak ze zápěstí, mi už také párkrát zachránila pozadí, stejně jako třeba menstruační kalendář, funkce hledání telefonu v napěchované kabelce nebo časovač, který mi ušetřil spoustu spálených pokrmů.
  4. Jsou to jen čísla, ale… – ráda podávám výkon, přemůžu se, splním stůj co stůj denní plán. Někdy to jde samo, jindy se trápím. Velmi často stačí pohled na hodinky a vidím, že dneska se běh nehodí, a pokud něco, jóga bude fajn. Tahle čísla mě naučila být k sobě laskavější.
  5. Důkaz místo slibů – když jsem začínala běhat, byla jsem přesvědčená, že pokud nesplním tréninkový plán, už nikdy běhat nepůjdu. Chodila jsem běhat nemocná, za příšerného počasí, v noci, se zablokovanými zády, v pařákách i v mrazu. Neměla jsem dobrý pocit a ony endorfiny v krvi, jen strach, že jsem příšerně líná, a jak polevím, už se nerozběhnu. Najednou jsem měla důkaz, že běhat chodím i PO nemoci, PO karanténě, PO úrazu. Někdy mě přehled aktivit skutečně obuje do bot a vykopne ven, protože pohyb byl dlouho mimo priority.
  6. Zákaz porovnávání – stejně to občas udělám, ale snažím se vyhýbat sledování výsledků druhých. Stojí to spoustu času a sebevědomí. Ono je to jako s těmi sociálními sítěmi. Často je tam to, co někdo ukázat chce. A my často chceme taky něco ukázat a ono není nic dost dobré. Takže ZÁKAZ!
  7. Nevstupovat do žádných výzev – jsem pramálo soutěživá, ale přesto jsem nechtěla být poslední. Nevybičovala jsem se k lepším výkonům, ale své hranice jsem napínala k prasknutí. A stejně byl vždycky někdo lepší. Nejsou tu pravidla, nejsou tu kategorie, váš bezdětný kolega bude mít vždycky víc kroků než vy s batoletem doma. Stačí, aby měl přehled o soupeřích a chuť vyhrát.

Stejně jako u telefonu a sociálních sítí je dobré si určit pravidla a snažit se z nich vytěžit maximum. Nebičovat se za občasné poklesky a hříchy, ale vždycky vědět, kdo je tu pánem. A když hodinky začnou zlobit, šup s nimi do šuplíku. Detox. Ať vidí, kdo je tu pánem. Chce to ale maximální napojení na sebe sama a totální upřímnost. Dělá mi to radost? Usnadňuje mi to život? Dělá mě to lepším? Pak je ten přístroj na ruce skvělým pomocníkem.

A věřte, že kdyby je měly kdysi naše babičky, bádaly by nad jejich prospěšností úplně stejně!

Zdorj: Kondice.cz, Psychologie.cz