DEN 1: 28 KM A SPORTOVCOVO DNO

Jsme parta kamarádů z vysoké školy. Abychom na sebe měli čas, potkáváme se každý rok na několikadenním přechodu českých hor. Máme prochozené Jeseníky, Beskydy (dvakrát), Krkonoše (nejméně dvakrát), byli jsme na Šumavě, v Tatrách, na Malé Fatře, v Bílých Karpatech i v Lužických horách. Vyrážíme s malým batůžkem na zádech a spíme na horských chatách, které si dopředu zamlouváme. Trasu plánuje ten, který zná hory nejlépe, děti necháváme doma s babičkou. A letos byla rekordní účast – šlo nás šestnáct.

Sraz máme brzo ráno v Ústí nad Labem na nádraží. Přes poloprázdné ulice a most, který se často objevoval v seriálu Rapl, stoupáme nahoru nad město. Lesní cesty nás za chvíli dovedou k hradu Střekov. Místní restaurace sice hlásí zavřeno, ale milý pan vrchní pochopí vážnost situace a naší party, která se potkala po půlroce, se ujme. Kromě několika piv dostaneme i teplou polévku a povolení projít si hradní nádvoří až na vyhlídku. To ještě nevím, že kromě svačiny v batohu je to mé jediné pořádné jídlo za celý den.

Občas jdeme po silnici, občas nás cesta zavede do lesa a občas musíme vyšlápnout nějaký kopec. Tím prvním je Vysoký Ostrý (587 m n. m.). Jeho vrchol tvoří upravená plošina se schodištěm. A tady konečně pochopím, proč se kamarád David chtěl letos vydat právě sem: Před sebou vidím kaňon s ostře se zařezávajícím Labem, vrcholy Krušných hor i Českého středohoří. Bere to dech...

Zdoláme také Malý Ostrý a pak přes vesnice Němčí a Čeřeniště dojdeme na další magický vrchol – Varhošť (639 m n. m.). Ze železné rozhledny je výhled snad ještě hezčí. Cestou do Kamýku si střihneme ještě výstup přes suťové pole na Plešivec (509 m n. m.) a pak pokračujeme do kamýcké hospody. Jenže ta je ještě zavřená, a tak nám nezbývá než vyrazit dál. Jdeme přes Malíč do vinařské obce Velké Žernoseky. Tohle je snad nejkrásnější část cesty. Odpolední slunce halí přírodu do teplých barev a nám se otevírají výhledy na vrcholy Českého středohoří, před námi vykukuje Žernosecké jezero a cesta vede i podél vinic.

Jdeme rovnou do Vinařství pod Radobýlem, kde máme domluvenou degustaci. Mám hlad, žízeň, potřebuji teplou polévku, pořádné jídlo, čaj a nejspíš i iontový nápoj zvaný pivo. Dostávám bílé víno a chlebíčky. Zimnice mě rozklepe tak, že po hodině a mnoha chlebíčcích odcházím do Mariny Píšťany spát. Po horké sprše a pod dvěma peřinami čekám, až parta pod Radobýlem dokončí degustaci všech vín.

DEN 2: 23 KM A LOVOŠ

Prší tak, že než dojdeme na první rozcestí, navlhnou mi softshellové kalhoty. Ale probuzení v marině u řeky Labe bylo kouzelné – výhled na loďky v zátoce a páru stoupající z vody si budu pamatovat ještě dlouho. Dnešní trasa bude mít jen něco málo přes 20 kilometrů a povede po druhém břehu Labe. Projdeme Malé Žernoseky a pak se krásným Opárenským údolím, kterým vede naučná stezka, dostaneme pod další z důležitých vrcholů Českého středohoří – pod Lovoš. Tam konečně přestává pršet a přes mraky začíná vykukovat sluníčko.

Než začneme stoupat, zaplujeme do restaurace Černodolský mlýn.

Sice ještě nemám hlad, ale po včerejší zkušenosti si ‚do zásoby‘ dávám výbornou polévku, buchtu, čaj i ‚iontový nápoj‘. Jak říká můj táta, není ohrožen, kdo je připraven. Až pak začínáme stoupat na Lovoš, který se tyčí v nadmořské výšce 569 metrů. Jeho název je prý staroslovanský, odvozený od kmene Lovošů, kteří měli kraj obývat. A zajímavý je i samotný kruhový výhled – dálnice, Lovosice se svým chemickým průmyslem a do toho krásné hory v pozadí.

Nahoře stojí kamenná stavba s restaurací a vyhlídková plošina, postavená už v roce 1924. Za 2. světové války zde měli Němci protileteckou pozorovatelnu na ochranu blízkého chemického průmyslu. Žádnou vysokou gastronomii v chatě nečekejte, ale polévku na zahřátí mají dobrou. Z Lovoše sestoupíme dolů a přes obec Bílinku dojdeme na vrchol Boreč (449 m n. m.).

V pečlivě připraveném itineráři máme ještě výstup ke zřícenině hradu Košťálov, ale to už někteří vzdávají. Po silnici pak dojdeme do Teplé – v tamějším penzionu Klášter strávíme druhou noc.

DEN 3: 7 KM A KRÁLOVNA STŘEDOHOŘÍ – MILEŠOVKA

Ani třetí den nám nepřeje počasí – prší, údolím se valí mlha. Přesto se vydáme dobýt Milešovku.

Z Teplé do Milešova, což je výchozí bod dnešní túry, se ale nejprve musíme dopravit taxíkem. Se svými 837 nadmořskými metry je Milešovka symbolem středohoří a nabízí jeden z nejkrásnějších výhledů. Z vrcholu této údajně největrnější hory Česka je kruhový rozhled – za dobrého počasí uvidíte Klínovec a další vrcholy Krušných hor, Komáří vížku, Děčínský Sněžník, Krkonoše, Ještěd, Házmburk či Říp. Prý lze zahlédnout i zhruba 300 kilometrů vzdálené Alpy. My ale máme smůlu – výhled se nekoná, musíme se sem vrátit jindy. Nevadí, aspoň mám záminku naplánovat si sem jednodenní výlet. Na ten je ostatně tahle hora ideální.

Na Milešovce se nachází rozhledna, restaurace i meteorologická stanice (ta zde stojí dokonce už od roku 1905). Na její provoz a historii odkazuje i několik informačních tabulí. Ještě navštívíme bufet a pak už sestupujeme do Bořislavi na vlak.

Za ty tři dny jsem zjistila, že České středohoří je neprávem opomíjený kraj. Spousta lidí se mu vyhýbá, protože si myslí, že je pouze ‚domovem‘ severočeských chemiček. Ty jsem z hor sice také zahlédla, ale viděla jsem hlavně krásnou přírodu. Asi se sem brzy vrátím – prý stojí za to zdolat i méně známé vrcholy, třeba Lipskou horu.

České středohoří

České středohoří ležící mezi Krušnými horami a středními Čechami, je unikátní kout Česka. Na sedmdesáti kilometrech vytváří Labe hluboké a magické kaňony, nad kterými se pnou vyhaslé sopky – je jich více než čtyřicet, nejvyšší a nejznámější z nich je 837 nadmořských metrů vysoká Milešovka. Kopce na sebe vážou mnoho příběhů. A je z nich pěkný výhled – nejen na dálnici či lovosickou chemičku, ale také na krásnou přírodu s hlubokými lesy, které protíná Labe. Zkuste se tam vypravit i vy, na jaře je středohoří nejkrásnější.

Zdroj: Časopis Kondice, www.kudyznudy.cz