Když si tahle usměvavá prima holka nasadí rukavice a zaujme boxerský postoj, najednou zvážní, protáhnou se jí koutky úst a jde z ní strach. Z rovnováhy ji však vyvede, když ji fotograf poprosí, ať se mi, když stojíme naproti sobě připravené ke ‚sranda‘ zápasu, podívá do očí. „Ne, to nemůžu, vždycky se koukám skrz soupeřky,“ začne se konečně smát. To je Fabiana Bytyqi, sedmadvacetiletá a 161 centimetrů vysoká blondýnka, mistryně světa organizace WBC v atomové váze. Říkají jí Andělská pěst, ona se během našeho tréninku nazvala Vílou hromotlukem. „Mám kořeny na Balkáně, v Kosovu, takže ta horká krev někde uvnitř je,“ dodává s tím, že je k sobě přísná a kritická. „Ale to je potřeba u každého sportu.“

Zdroj: Youtube

RUKAVICE MÍSTO PIŠKOTŮ

Maminka si přála mít z ní baletku, ale Fabianu bavilo hrát si s autíčky a skákat na trampolíně, a tak ve třech letech před školkou ukázala na ceduli s náborem do karate. Z nažehlených bílých kimon později odběhla ke kickboxu, pokračovala thajským boxem, a když bývalý mistr světa Lukáš Konečný zakládal v Ústí nad Labem profesionální boxerskou stáj, šla si to k němu vyzkoušet. Za čtrnáct dnů vyhrála první zápas. A pak spoustu dalších.

Tatínek s ní a jejím bratrem obrážel zápasy, maminka se s tím nakonec taky smířila a teď fandí z prvních řad. Jen jí Fabiana musela slíbit, že udělá vše pro to, aby se jí zranění vyhýbala. „Jsem nízká váha, u nás zranění nejsou tak častá. Nepočítám ale monokly a zničené klouby.“

Box je hodně složitý sport. „Nejsme vymlácené hlavy, jak se o nás říká. Naopak – většinou se mu věnují inteligentní lidé. Je to o taktizování, dost u toho musíte přemýšlet,“ říká závodnice v nejnižší, atomové váze (to znamená, že může nastupovat do zápasu s váhou nanejvýš 46,27 kg). Navíc je to velmi komplexní sport. „Musím myslet na psychickou přípravu, hlídat si jídlo, do toho trénovat box a věnovat se doplňkovým sportům – běhání, plavání, kolu, jízdě na běžkách. Ta pestrost mě na tom baví nejvíc,“ říká Fabiana, která se živila jako profesionální boxerka.

Covidová situace ji ale přinutila nastoupit do pravidelného zaměstnání a začít se věnovat tomu, co vystudovala: pracuje jako dětská ergoterapeutka v Rehabilitaci Klubíčko v Ústí nad Labem. „Mám na starosti miminka a je to úžasná zkušenost. Díky boxu si umím představit, jaká dřina je pro dyslektické dítě něco dokázat, kolik to stojí energie,“ dodává.

To je ovšem jediná situace, při které v praktickém životě zkušenosti z boxu využívá. Kdyby ji chtěl někdo napadnout, raději prý uteče. Moc dobře ví, jaké to je dostat ránu od stokilového chlapa. Vyhýbá se i hecování od kamarádů, vždycky jim řekne, že to nemá zapotřebí. ‚Fabi‘ je také ambasadorkou značky PUMA. I díky tomu si s ní můžete virtuálně potrénovat, stačí si stáhnout aplikaci PUMA TRAC.

JDEME NA TO

Lepší učitelku ‚minikurzu boxování‘ jsem si nemohla přát. Sraz si s Fabianou dáváme v pražském Balance Clubu Brumlovka. Nikdy jsem neměla boxerské rukavice ani nasazené, ale lákalo mě to.Začínáme u rukou. Fabiana mi ukazuje, jak správně sevřít pěst – palce nesmějí dovnitř ruky a bouchá se pouze klouby ukazováčku a prostředníčku. Ty toho totiž více vydrží. Klouby prsteníčku a malíčku jsou křehčí a snadněji se zlámou. Ruka musí při výpadu zůstávat zpevněná v jedné rovině, jen tak si prý neublížím, když zasáhnu pytel nebo soupeře. Rovně držím i zápěstí. „Ideální je boxovat se stejně velkým člověkem. Vyšší lidé ale mají výhodu,“ říká ve srovnání se mnou o 16 centimetrů menší Fabiana a dodává, že se mám snažit útočit na její hlavu.

Důležitý je také postoj. Nohy jsou rozevřené na šířku ramen, nesmějí být za sebou. Jsem pravák, proto jde dopředu levá noha. Špičky jsou vytočené k sobě (zhruba v třicetistupňovém úhlu), takže u toho člověk na první pohled vypadá, že dost šmatlá. Kotníky je třeba uvolnit. Váha je na zadní noze, přední noha odlehčená. Těžiště těla se lehce posouvá dozadu – jako bych šla na záchod. A v žádném případě nesmím spustit protihráčku z očí.

Pro mě je to dost složité, pro Fabianu legrace: zatímco já vypadám jak kobyla, ona začne v tomhle nepřirozeném postoji poskakovat dozadu, dopředu a do stran, jako by se nechumelilo, a rozdává rány imaginárnímu soupeři. „Skáču si, kam chci, a přitom mohu bouchat nebo kroužit kolem soupeřky,“ říká.

HLÍDAT SI RUCE I NOHY

S nasazenými rukavicemi stojíme s Fabianou proti sobě u boxovacího pytle a začínáme. Úder vedu ve výšce svých očí – od brady až k pytli. „Představ si, že jsi v úzké chodbě, kde nemůžeš roztáhnout lokty. Můžeš bouchat jen před sebe,“ říká Fabiana a staví mě pravým bokem ke zdi, aby ji kopírovala moje ruka. Jdu na to: pravá ruka pálí a pak se vrací k bradě. Levá zůstává celou dobu u brady.

Ufff. Je toho moc, co je třeba udržet v hlavě. Když se soustředím na ruce, nohy si začnou dělat, co chtějí. Když myslím na nohy, loket má sklon vystřelovat do stran. Nevzdávám se a zkouším to znovu. Pravá ruka, levá ruka – buším do pytle před sebou. Krabatím čelo, soustředím se, ale je to hodně složité.

Rukavice jsou tuhé, při každé ráně je ovšem třeba ruku sevřít. To mi bohužel Fabi říká až po chvíli, takže je svírám permanentně, což budu cítit ještě několik dnů. „Hlídej si ruku, nezapomínej, že se vrací k bradě. A víc si do toho sedni, jako když jdeš na záchod,“ opravuje mé chyby. Zatím jsem se naučila přímý direkt/ ránu. Existuje ale také zadní, při kterém boxer vygeneruje větší sílu – vychází ze zadní ruky (v boxerské terminologii je to pravá ruka, přední se označuje jako levá).

Jenže předtím si musím nabít. Tím prý získá můj úder větší razanci. Jak na to? Je to takový hiphopový pohyb, kteří boxeři dělají jen tak mimochodem. Přešlápnou z nohy na nohu, tím si předají váhu, a zatímco drží obě ruce u brady, pravé rameno jde směrem k levému koleni… Nabíjím, ale není to jednoduché. Do pohybu musím zapojit i rameno. Zkouším to několikrát zpomaleně, než se mi to podaří.

BOČNÍ ÚDER

Tenhle pohyb je zároveň i obranou pozicí, zjišťuji, když si na mě Fabiana (velmi jemně) trénuje boční úder. Vede ho za mé ucho (tam to prý nejvíc bolí) a do boku. „Ideální obranou je, když zavřeš ruce k sobě, abych tam neprošla. Když začnu útočit na bok, sbal se, lokty drž u sebe a snaž se uhnout ráně. Když letí hák, braň se rukama u sebe,“ dodává, když stojí naproti mně a uštědřuje mi (opět velmi jemně) jeden boční úder za druhým.

Visím na ní očima a snažím se dopředu odhadnout, na kterou stranu úder půjde, abych ho vychytala. A pak přichází odplata. Fabiana si zvedne pravou boxerku vedle tváře a boční úder začínám trénovat já. Nejdříve do její rukavice buším opatrně, což ji rozesměje. „Fakt se neboj, já to vychytám,“ říká mi. Tak se do toho dávám naplno, rána střídá ránu a ještě další tři dny budu cítit ruce od kloubů na rukou po rameno. Stejně se ale bojím, že místo rukavice zasáhnu Fabianino ucho. Vždyť je to taková prima holka! Chodí vlastně dívky boxovat? ptám se jí. „Málo. Bojí se, že budou mít modřiny, že je to bude bolet. Když si ale vyzkouší náš trénink, překvapeně zjistí, jak různorodá je příprava, jak se u toho zapotí, a rády se vracejí.“

Zapotím se i já. I když stojíme skoro pořád na místě, leje ze mě. A to jsme ještě pořádně nepotrénovaly pohyb nohou a rychlost. Fabiana vybere žebřík namalovaný na zemi tělocvičny. Pravá noha jde ven, dvě dovnitř, levá ven – tímto stylem probíháme žebřík pořád dokola. „Takhle získáš výbušnost,“ dodává, když se mi konečně přestanou plést nohy.Být mrštná je důležité. „Nesmím se během zápasu dostat k provazům, musím se držet ve středu ringu. Pokud se tak stane, zbývá jediné: chytnu soupeřku, otočím ji do provazů a začnu do ní bušit.“ Než se stihnu nadechnout, popadne mě do náruče, otočí o 90 stupňů a ukazuje, jakou bych mohla dostat ‚nakládačku‘.

BOXERSKÉ TRÉNINKY

Příprava na box je ale komplexní. V létě se hodně jezdí na kole, celoročně chodí Fabiana běhat (výběh pod patnáct kilometrů ovšem její trenér neuznává). V zimě vyrážejí na běžky. „Je to kvůli vytrvalosti, zápasy boxu jsou na deset kol, a to není sranda uběhat.“

Korona krize ji sice přinutila nastoupit do zaměstnání, tréninků se ale nevzdala. Mohla ovšem trénovat jen ve třech lidech, což nebylo dobré, protože i v tréninku potřebuje střídat soupeře. Nedostala se ani do fitka. „Jsem zvědavá, jak to bude vypadat, až zase nastoupím do zápasu. Pořád tomu ale obětuji všechno,“ dodává. Tedy kromě jídla. Fabiana jí vše, co jí přijde do ruky. Pizzu, hamburger, bagetu, občas bůček, čokoládu. Přítel jí závistivě říká, že je nenažraná. Omezovat se začne až před zápasem, o kterém obvykle ví tři měsíce dopředu. „Začnu jíst trochu zdravě, a to stačí k tomu, aby moje váha začala padat dolů.“

Box je ovšem také o psychice. S tím ale Fabiana problém nemá a před zápasy se nestresuje. Chodí si zápas užít, na rozdíl od kluků, kteří chtějí vyhrát. Pak je to pro ně stres a někteří před zápasem i zvracejí.

Dvacet čtyři hodin před zápasem je oficiální vážení. Kdo se do této váhy nevejde, má dvě hodiny na to, aby shodil. Jedním z triků je jít se vypotit do sauny. Chlapi dokážou po třech kolečkách sundat i kilo a půl. Když to ale nezvládnou, zápas se ruší, častěji se dohodnou se soupeři, že se boxovat bude, ale titul získává jen soupeř.

Po převážení se může boxer dopíjet, dojídat a do zápasu už jde v pohodě. „Převzala jsem trenérův styl a většinu zápasu mám ruce před obličejem. Jak se tlačím dopředu, musím být hodně zabalená, aby se nikdo nedostal skrz tenhle můj kryt,“ ukazuje mi Fabiana svoji taktiku.

Do každého zápasu ale volí jinou, například zda bude soupeřku tlačit nebo boxovat z ústupu (v tom případě se nechá tlačit soupeřkou, ale využívá toho, jde dopředu a dává jí údery mezi ruce, dovoluje jí nátlak, zatímco spolu chodí dokola). Nutné je také mít soupeřku ‚přečtenou‘: například jaké gesto udělá, než dá úder. „Je to ale strašná rychlost vše zpracovat v hlavě. Navíc s publikem v zádech a pod ostrými světly. Nejhorší je, když to, co jsme trénovali dva měsíce, nefunguje.“

Ať se snaží, jak chce, stejně zůstává ženou. „Když dám někomu k. o., je to hodně rozporuplný pocit. Po boxerské stránce je to skvělé, jsem ale cíťa a je mi to líto. V kickboxu jsem často odešla a dala soupeřce šanci. Teď se to pomalu odnaučuji.“