Zdroj: VLM

Na milované běžky se Gábina Soukalová vydává, kdykoliv může, ale stejně tak ráda běhá, jezdí na kole a zamilovala si tenis. „Jenže 26 let ve vrcholovém sportu se podepsalo na mém zdraví. Nemohu běžet déle než 45 minut, bolí mě z toho klouby a achilovky. Pak se několik dní dávám dohromady. Proto jsem udělala kompromis - čas, který potřebuju k tomu, abych se cítila dobře, si vyplním jógou nebo pilates a pak se jdu na 20 až 30 minut proběhnout,“ vypráví.

Postupně objevuje spoustu sportů, které neměla čas během kariéry vyzkoušet. Ale jestli je něco, kvůli čemu by vstala i hodně brzy ráno, je to tenis. Sice se musí skoro celá oblepit tejpovací páskou, nosí ortézy, chybí jí odhad na vzdálenosti a rychlost blížícího se míčku, ale hraje ho moc ráda.

Zdroj: Youtube

V létě také ráda sedá na kolo, i když na něj nemá tolik času. Silniční kolo, které využívala v rámci letní přípravy na biatlon, vyměnila za horské. „Bydlíme v blízkosti Brdských lesů a Berounky, často vyrážím tam. Oproti Jizerkám, kde také trávím dost času, tam potkám minimum lidí… Užívám si přírodu, čerpám z ní energii a cítím se svobodná,“ dodává.

Teď se ale těší na do běžecké stopy. Tam si všímá také toho, jaké nejčastější chyby běžkaři dělají. Největší chybou je nesprávné přenášení váhy. „Hned poznám, jestli někdo jezdí na běžkách od malička nebo začal v patnácti letech či později. Problematická může pro hobíky být i správná technika soupaže, v tom jsem ale empatická, protože i mě dělala dlouho problém,“ doplňuje. Všímá si také, že lidé mívají často zbytečně krátké nebo dlouhé hůlky či lyže. „Hůlky na klasiku by měly být zhruba ve stejné výšce, jako vám končí podpaží, a ty na bruslení zase dosahují přibližně k hranici horního rtu.“

Když se ohlédne za svou závodní kariérou, je sportu vděčná, že jí dal vytrvalost a odolnost. „Jdu si za svým, není pro mě problém překonávat překážky. Lidé se někdy bojí dělat chyby, vystoupit ze své komfortní zóny. Zní to jako klišé, ale chybami se člověk učí. Když jsem závodila, udělala jsem miliony chyb, abych se toho z nich mohla hodně naučit a jednou mohl přijít čas, kdy jsem dokázala vítězit.“

Zaskočil ji ovšem vstup do každodenního života. Čekala, že většina lidí bude hrát fair play, jako tomu je ve sportu. „To byl velký omyl, brzy jsem zjistila, jaká je to venku džungle. Nevadí mi, že jsem nebyla každý víkend se spolužáky na zábavě. Jednou za čas jsem někam vyrazila, a to mi stačilo. Sport je fantastický, věřím, že lidi zocelí a naučí se užitečným věcem, vlastnostem, které můžou později využít v běžném životě,“ dodává.

Zdroj: časopis Kondice 12, autorský rozhovor