Pomoci může naslouchání a respekt.
I o tom, proč je dobré přirozeně zapojit děti do péče o jejich blízké a proč bychom je neměli ochraňovat před lidskou smrtelností jsem si povídala s Markétou Vaněčkovou, vrchní sestrou Domácího hospice Nablízku.
Umění naslouchat
„Máme zkušenost, že je dobré, aby dítěti, které má blízký vztah s umírajícím, někdo naslouchal. Děti sami cítí, jaký způsob komunikace a blízkosti je pro ně dobrý. Některé dítě má přirozený strach ze všeho, co se kolem nemocného děje. Je potřeba ho respektovat a dítě tomuto strachu nijak záměrně nevystavovat,“ vysvětluje Markéta Vaněčková. Podle ní chce většina dětí z rodin, kde fungují zdravé vztahy, být se svým příbuzným co nejvíce, aniž by se muselo mluvit o těžkém tématu odcházení.
„Je velmi dobré, pokud se dítě může svým způsobem podílet na péči o svého blízkého. Například dá mamince napít, ustřihne a nalepí náplast. Tento nenásilný způsob vtažení do péče jim pomůže se lépe v situaci zorientovat,“ myslí si Markéta.
Mít možnost rozloučit se
Podle Markéty Vaněčkové je velmi důležité, aby se děti mohly se svým blízkým rozloučit podle svého přání. „Stalo se nám, že děti, ačkoliv byly do péče o nemocnou maminku jemně zapojeny, měly v okamžiku její smrti jakýsi ostych a nechtěly k ní osobně jít. Cítili jsme, že by pro ně byla škoda se s maminkou po smrti nerozloučit a navrhli jsme, aby jí namalovali obrázek nebo napsali dopis. Holčička nakreslila obrázek a chlapec dopis. Obojí jsme dali s dalšími drobnostmi do kapsy kostýmku, který jsme ženě oblékli. Pro děti bylo velmi důležité, že mamince mohli něco dát na její poslední cestu,“ popisuje těžkou chvíli Markéta.
Dodává, že tyto chvíle je potřeba u dětí vnímat velmi citlivě. „Nepatří sem násilí žádným směrem – ani musíš ani nesmíš. Dítě zvládne to, co s ním zvládnou jeho blízcí dospělí. Kdy jindy je na místě se rozplakat než v okamžiku, kdy se loučíme s někým, koho máme rádi. Děti to chápou a dokáží si s tím poradit, pokud nejsou před touto těžkou chvílí uchráněni,“ dodává Markéta Vaněčková.
Žal i vděčnost
„Jestliže život končí předčasně, je to vždy pro všechny zúčastněné velmi těžké, i pro nás doprovázející profesionály. Situace rodin by byly těžké i bez naší přítomnosti. Snažíme se do rodiny přinést alespoň nějakou úlevu, možnost být spolu v přirozeném domácím prostředí mimo zdi nemocnice. I tato drobná změna je vnímána jako velmi pozitivní,“ dodává Markéta Vaněčková.
Vděk pociťují rodinní příslušníci především při zpětném ohlédnutí, až když pomine největší žal ze ztráty blízkého. Bytostně si váží času, který mohli strávit společně. O tom, že činnost domácích hospiců je potřebná, svědčí i zvyšující se počty rodin, které se rozhodly pečovat o své blízké v domácím prostředí a také rostoucí počet dárců z řad pečujících, bez kterých by zejména malé domácí hospice tuto službu nemohly vykonávat.
Více se dozvíte v podcastu: Na konci života je dvojtečka. Nikdo z nás dále nevidí.
Z podcastu se dále dozvíte:
- Co je to domácí hospic
- Co je to paliativní medicína a co může nemocnému nabídnout.
- Jak probíhá komunikace mezi nemocným, pečující rodinou a profesionálním hospicovým týmem.
- Jak moc je důležité mít pevné a dobré rodinné vztahy.
- Proč milosrdná lež spíš ubližuje, než pomáhá.
- Jaká přání mají lidé na sklonku života a daří se jim plnit?
- Proč si Markéta Vaněčková myslí, že na konci života není tečka, ale dvojtečka
Zdroje:
Autorský podcast časopisu Kondice
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/31050586/
