Možná se v mém popisu nevidíte vůbec a zrovna se peskujete, že vy se k ničemu nedokopete. Ano, moje strategie působí přitažlivě, sebevědomě, výhodně. Výsledkem ale může být to samé, jako když neděláte nic. Problémem nás plánovačů a dříčů jsou stavy vyhoření a zaseknutí. Nechci znevažovat skutečné stavy vyhoření, ale jsou to situace a někdy i dlouhá období, kdy se nedokážete hnout z místa, rozhodnout se, vykřesat alespoň malou radost. Důvodem bývá obyčejná únava. Není potřeba spěchat hned k psychiatrovi nebo u praktika žádat antidepresiva, často to, co nejvíc pomůže, je obyčejný spánek a čas, který některé cíle jednoduše vyžadují.

K mému restartu po mateřské patří i pocit, že bych měla život chytit za pačesy. Konečně zhubnout, více se hýbat, udělat kariéru, mít hezký vztah, žít společensky i kulturně, ale samozřejmě při tom všem pořád být hlavně skvělá máma. Když všechny tři mé děti nastoupily do institucí, byl konečně čas se do toho pustit. Měla jsem každý den minimálně čtyři volné hodiny, někdy určitě i šest, sedm, osm… Přibylo i příležitostí nechat děti někým pohlídat – kromě babiček už větší děti zvládají i tetičky, dědové, strejdové a k bonusům života na venkově patří i to, že děti putují po návštěvách, tykají si s půlkou vesnice a vědí nejen to, kde má kdo kouzelný šuplík se sladkostmi. „Bertík si právě vyžádal prohlídku celého domu! A dělám prý nejlepší toasty s marmeládou!“ psala mi se záplavou smajlíků moje sousedka Alena. Díky ní jsem mohla dopsat článek, na který jsem tak trochu zapomněla.

Co teď budu dělat?

Napadlo mě první den, kdy můj nejmladší vstoupil do školky. Obrovskou úlevu rychle vystřídala panika. Nejradši bych si totiž doma sedla na gauč a zírala do zdi. Po letech noční práce a denní péče o tři děti se to asi dalo čekat. Můj vnitřní kritik ovšem okamžitě zasáhl a vyjmenoval mi pět žen, které nejen že děti ve školce nemají, ale nemají ani hlídání, mají děti, které vyžadují mnohem intenzivnější nasazení a co víc, po cizí pomoci ani netouží. Helga, jak téhle své části osobnosti říkám, měla jasno. Vezmu si víc práce, budu víc vařit, doma bude uklizeno, rozběhám se. Dopoledne budu pracovat, odpoledne budu s dětmi na kroužcích, venku, připravovat je systematicky do školy. Večer bude prostor na sport. A ráno! Samozřejmě ráno budu cvičit jógu a běhat.

Plán využít na maximum každou minutu fungoval. Týden skvěle, dva týdny byly fajn, třetí už trochu drhnul, po měsíci jsem to vzdala. Nejde to. Děti byly nemocné. V čase, kdy jsem měla pracovat, jsem obíhala doktory. Někdy bylo potřeba nakoupit. Jindy jsem neodolala a uklidila v čase, kdy jsem měla pracovat. Někdy nebyla inspirace. Večer nebyla na sport síla a často jsem musela dohnat práci. V médiích nikdy nemůžete říct onu doporučovanou větu: sorry jako. Tedy můžete, ale pak v nich nemůžete pracovat. A já svou práci miluju. Jenže miluju i svoje děti, svého muže, pořádek, tělo bez špeků, dobré jídlo, své kamarádky. Najednou se všechno hroutilo, na nic nebyl čas, nic nebylo podle mých představ.

Plán by měl být spíš strategií

Můj nacpaný plán rozhodily jakékoliv nečekané komplikace v práci, školní prázdniny, oslavy narozenin, poruchy spotřebičů, prasklá pneumatika i změna času školního obědu. Zkrátka všechno, s čím můj plán nepočítal. Psychoterapeutka Dominika Čechová na webu Psychologie.cz můj způsob řešení problémů označuje za strategii centrálních plánovačů. Připodobňuje to k socialistickým pětiletkám. Je to skvěle naplánované, akorát to není aktuální a nikomu to nepomáhá, leč dodržet se to musí, je to plán. Zpočátku to skutečně funguje, více cvičíte, čtete, vaříte, pracujete, máte pocit, že takhle má život vypadat. Na konci si jen přejete mít klid. Hlavně od sebe. Zase jste selhali. Nejste dost dobří.

Dominika Čechová se svou klientkou prošla procesem uvědomění si, že plán, který mi nevyhovuje, je k ničemu. Pokud chci běhat, abych se lépe cítila, není správnou strategií běhat dennodenně, i když se mi nechce, všechno mě bolí a mám výčitky, pokud jednou běhat nejdu. Pečlivý plán je dobrým sluhou, ale nesmí se stát pánem. Je skvělé každé ráno cvičit, ale ještě lepší je střízlivě zvážit, zda by po velmi náročném dni nebyl více ku prospěchu delší spánek. Plán by měl být spíš strategií. Není nutné dodržet všechny body, jen vědět, kam směřuji, proč to dělám a co zrovna teď skutečně potřebuju.

Centrální plánovači bývají k těmhle úvahám hluší a dokážou se dostat do stavu naprostého vyčerpání. Některé trápí vleklé nemoci. Nic velkého, nachlazení, drobné bolístky, otravné neduhy. Mou strategií boje byl protiútok. Bolest v krku je potřeba rozběhat. Na únavu si dám něco sladkého. Necítím se dobře? To jsou ty nedokončené úkoly, musím zabrat. Když jsem si tohle zhruba před rokem uvědomila, začala jsem se na své nemoci koukat jinak.

Prosím, nepředstavujte si změnu ze dne na den

Velmi často koukám, ale chovám se pořád stejně. Za velký pokrok nepovažuju jen to, co skutečně změním, ale i to, že si to alespoň uvědomuji. Od přírody jdu na všechno silou. Teď a hned. A když to nejde teď a hned, nemá to cenu, selhala jsem. Učím se to tak nevidět. Učím se odpočívat. Učím se přehodnocovat plán. Učit se pustit k vodě úkoly, které se mi zdály kdysi důležité, ale teď už nejsou. Učím se dokonce i nechávat problémy vyhnít a prostě je neřešit, když to není nutné. Učím se považovat za důležitý i čas, kdy nic záslužného nedělám. Učím se si večer sednou k televizi a vypnout. Učím se chápat své indispozice jinak.

Učím se stejně tak dívat i na svou práci. Když to nejde, když se mi nechce – co se ve mně děje? Jsem unavená, pracovala jsem hodně včera nebo i o víkendu, jsem teď potřeba jinde? Však já to zvládnu. Odpočatá a klidná dokážu pracovat za dva. Teď potřebuju chvíli klidu. A ten čas věnovaný svému nitru se mi vrátí.

Zdroj: Psychologie.cz