Za všechno můžu já... už víckrát neříkejte

 Destruktivní pocity viny vedou k depresím, k pocitu vlastní bezcennosti a psychosomatickým onemocněním s tím souvisejícím.
Cítíte se provinile, když křičíte na své dítě, když dlouho nevoláte rodičům, když se na knihovně vrší prach. Je jedno, že nikdo jiný vám to nevyčítá, vy to zvládnete sama za celý svět. Možná vám v dětství do hlavy nahráli špatný program. Zkuste své myšlení resetovat jako počítač. Aby vám věčné pocity viny přestaly brát radost ze života. Poradíme vám jak na to. 

Žádný náš pocit není dobrý nebo špatný sám o sobě. Jde hlavně o to, jak je intenzivní a zda ho umíme správně zpracovat. Podle francouzské psychoterapeutky Catherine Aimelet-­Perissol mají pocity viny v našem životě důležitou funkci: dokážou mobilizovat a obracejí naši pozornost od sebe k ostatním. Díky nim se stáváme lepšími, protože jsme schopní poučit se z vlastních chyb. Přece jen pocit viny je pro duši podobný jako pro tělo bolest. 

Jenže se to s ním má jako s lékem. Ve správném množství pomáhá, při překročení doporučeného dávkování může zabíjet. A tak i pocit viny, který by měl sloužit jako kontrolka, že třeba něco děláte špatně, na něco zapomínáte, může místo aktivizace paralyzovat. Problém totiž je, že dávkování si mnohdy nenastavujeme sami, ale aniž bychom to tušili, někdo to už v dětství udělal za nás. Pokud se to moc nepovedlo, může se stát, že i v dospělém životě se cítíme jako malé dítě, které na sebe bere vinu za všechno, co se kolem semele.

Franz Kafka, pro kterého se pocit viny stal jedním z ústředních témat, řekl: „Nic není tak neoddělitelně spojeno s duší jako bezdůvodný pocit viny. Právě proto, že je bezdůvodný, nelze tento pocit vymazat.“ Německý psychoterapeut Heinz­-Peter Röhr považuje neustálé přesvědčení o vlastní vině za jeden ze sebedestruktivních vnitřních programů, které rodiče nahrávají svým dětem do hlavy, mnohdy bezděky, a jindy dokonce v dobré víře.

Pozor na rodiče

Vytváření pocitů viny je oblíbený výchovný prostředek – dítě se pak lépe přizpůsobuje požadavkům svého okolí. Kdo by chtěl žít s bolavou duší. „Jenže provinilost plodí úzkosti a reálně zatěžuje jednak svědomí, jednak pocit vlastní hodnoty,“ popisuje psychoterapeut. Tajný program se vyvine například u dětí, které musely nahrazovat jednoho rodiče, ale také u potomků závislých osob. „Nedokázal jsem zachránit matku před závislostí,“ zní jedna z manter, která dokáže rozjet sebedestruktivní kolotoč.

Ovšem nemusí jít ani o tak zjevné toxické prostředí, pocity viny dokáže vyprodukovat i zdánlivě fungující rodina, která svému potomkovi dává najevo, že je zklamal. Ať už třeba výběrem povolání, nebo sexuální orientací. Samostatnou kapitolou jsou oběti sexuálních trestných činů. Ty na otřesné zážitky často reagují sebeobviňováním. („Neměla jsem tolik provokovat.“ „Tomu jsem přece mohla zabránit.“) NENÍ TO VAŠE VINA! 

Vraťte se ke kořenům 

Pocity viny mají prapůvod v naší osobní historii. To neznamená, že byste museli proklít svou rodinu až do třetího kolene. Jen je dobré odhalit, kde se ve vás zvýšená tendence k sebeobviňování ze všeho možného vlastně vzala. Je starou známou pravdou, že někteří rodiče se snaží pomocí potomků dodat sami sobě na významu. Chtějí, aby děti byly úspěšné, poslušné, aby vystudovaly, měly dobré postavení, v určitý čas povily vnuky a o stárnoucí rodiče se co nejlépe postaraly…

Dali či spíš dávali vám rodiče najevo, že jste v některém z jejich požadavků dramaticky zklamala jejich očekávání? Tyto pocity viny se podle psychoterapeuta Röhra mohou proměnit až ve vztek a nenávist. Nicméně pokud je to váš případ, zkoumejte každé další své domnělé ‚provinění‘ právě touto optikou: necítíte se tak náhodou proto, že do vás někdo zasel pocit, že byste se rozhodně měla cítit provinile? 

Přeprogramujte se 

Psychoterapeut Heinz-­Peter Röhr tvrdí, že proti každému destruktivnímu programu, který si nosíme v sobě, existuje protiprogram. Jen je potřeba postupovat důsledně a ten starý nahradit novým, léčivým a neškodným. Je dobré si ho nazvat jednoduchým heslem, s těmi mozek pracuje nejradši. V tomto případě je ideální: ‚Jsem nevinen.‘ 

Jak už jsme řekli, mnozí rodiče děti trestají odnětím náklonnosti a indukováním pocitů viny. Domnělé vině přitom dodávají energii mnoha emocemi. Emoce spojené s vinou si pak dítě nese do dospělosti, kde dokážou nadělat pěknou paseku. Nejprve je podle psychoterapeuta důležité pochopit, že pocity viny jsou neoprávněné – pokud to tak opravdu je.

„Místo pěstování pocitů viny je potřeba dělat něco, v čem je více smyslu. Místo potlačování svých vlastních potřeb ze strachu z pocitu viny – chci uspokojovat své skutečné potřeby, i navzdory tomu, co ode mě čekají druzí,“ popisuje dále Röhr. Lidé trpící pocity viny se často přizpůsobují, aby se obávaným pocitům vyhnuli (ani tak se jim to samozřejmě nepovede). Novým programem by proto mělo být: chci říkat a dělat to, co si myslím a za čím si stojím. 

Víc se soustřeďte 

Stejně jako se ponoříte do minulosti, je třeba soustředit se na současnost. Co se to ve vás děje v momentě, kdy se rozjíždí stará známá písnička: „Za to můžu já, měla jsem to udělat líp.“ Nenaskakuje už vlastně automaticky? Nereagujete tedy na konkrétní událost či slova, ale na všechny skutečné či domnělé křivdy, které si s novou situací bezděky spojíte. Takže pokud nás někdo dříve neprávem učinil zodpovědným za nějakou chybu, stačí, když nasadí podobný tón hlasu, a my tam cítíme novou výčitku, přestože tam vůbec žádná není.

Je proto dobré vědět o těchto svých slabších místech a ve chvíli, kdy cítíme, že se nás pocity viny a přemrštěné zodpovědnosti snaží ugrilovat, nepropadnout jim a o to pozorněji si bez emocionálního zabarvení přehrát znovu situaci, která je odstartovala. Skutečně vám partner řekl, že vždycky všechno zkazíte a nikdy se vám nepovede uvařit dobré jídlo? Nebo řekl jen, že by tu polévku klidně víc osolil?

Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.