Na seznamu padesáti nejvíc stresujících životních událostí, které přímo ohrožují naše psychické zdraví, je rozvod, rozchod, vlastní svatba i hádky s tchyní. Oslava Vánoc se do žebříčku vměstnala také. Stojí si na tom podobně jako vyšší půjčka od banky, poruchy spánku, změny hmotnosti nebo dovolená. To není náhoda. Uprostřed července byste sami nad sebou kroutili hlavou, že vás dokáže rozhodit připálená buchta nebo fronta v masně, o Vánocích je z toho tragédie a spálené vanilkové rohlíčky dovedou odstartovat děsivou rodinnou hádku. I ,šťastné a veselé‘ zkrátka souvisí s tím, co nás objektivně stresuje nejvíc – s nedostatkem kontroly a nejistotou. Nikdo není rád, když nemá věci pod palcem nebo když neví, co se od něj čeká. Když k tomu připočtete nějaký ten nereálný cíl (jako dvacet druhů cukroví za dva dny), nedostatek času a přetížení, máte stres jako vystřižený z učebnic psychologie. Jaké strategie na zvládání stresu jsou nejlepší? Ty v praxi už tisíckrát ověřené.

Strategie elitních sportovců

Britský sportovní psycholog Graham Jones se léta věnoval výzkumu elitních sportovců, aby zjistil, v čem přesně jejich úspěch vězí.

Není za tím fyzička nebo geny, ale výjimečná psychická odolnost proti stresu. Ti nejlepší z nejlepších nikdy neztráceli ve stresu hlavu, nikdy si nepřestávali věřit a uměli se soustředit na věci, na kterých jim opravdu záleželo. V tom spočívá nejčastější chyba nás ,smrtelníků‘: obvykle si pomyslný seznam toho, na čem nám opravdu záleží, sepsat nedokážeme.

Sportovci, kteří se musí rozhodovat ve zlomcích vteřiny, vědí přesně, co chtějí, a taky se na to dokážou soustředit. Jak? Ve výzkumu to názorně popisovali tak, že si věci v hlavě třídí do krabic. Ty rozdělují na ty, které jsou pro ně v danou chvíli užitečné, a na ty, co jsou jim k ničemu a vrátí se k nim později. Když jsou pak pod tlakem, automaticky zapojí své ,krabice‘ a jsou schopni se soustředit pouze na to, co je pro ně právě teď zásadní. Když si třeba rozkliknou e-mail a je tam dvacet nových zpráv, ale oni musí být za deset minut někde úplně jinde, přečtou si jen to, co právě potřebují. Zbytek mailů počká. Zkuste si v hlavě takovou krabici s nápisem Vánoce vytvořit. Do ní naházejte jen tři věci, na kterých vám o letošních svátcích doopravdy záleží. Na všechno ostatní zatím zapomeňte.

Murphyho strategie

„Všechno můžete změnit, když změníte své postoje,“ vždycky tvrdil známý teoretik pozitivního myšlení Joseph Murphy. Když se rozhodnete, že vás žádný člověk a žádná okolnost nepřipraví o klid, nestane se to. Murphy také radil, aby si člověk hlídal to, co říká i co si myslí: „Podvědomí vás totiž bere doslova, a když nahlas nebo v duchu říkáte, že jste neschopní, budete neschopní. A když myslíte na to, že se něco nepovede, přivoláte to.“

Bohužel jsou negativní myšlenky daleko akčnější než ty pozitivní. Napadají nás tak nějak samy od sebe a ke všemu mají efekt sněhové koule. K jedné negativní myšlence se přidá druhá, třetí... A najednou nás tahle obrovská koule zavalí. Všechny tyhle negativní myšlenky a pocity navrch jako by přicházely samy od sebe, aniž bychom o to stáli, nebo dokonce usilovali. Zato o pozitivní myšlenky se musíme postarat. Vyžadují naši pozornost a naše rozhodnutí, že se jimi budeme zabývat.

Snad nejsnadnější pomůckou je držet se osvědčené rady: protože se mnohem častěji člověk soustředí na to, co by chtěl (a nemá), vy to zkuste naopak. Soustřeďte se a mějte radost z toho, co právě teď máte.

Strategie úspěšného kouče

Nikdo z nás si to nechce připustit, ale ruku na srdce: opravdu dokážete přemýšlet, jednat a cítit bez občasného zvažování, co si přejí nebo očekávají vaši rodiče? Netrapte se. Tato vnitřní bitva je přirozená. K tomu, že pocity rodičů jsou naše odpovědnost, jsme byli vedeni odmalička. Proto většina z nás stále věří, že je v našich silách učinit rodiče – potažmo kohokoli jiného – šťastnými nebo taky hodně smutnými. Pravdou je, že se sice navzájem všichni ovlivňujeme, ale za to, co ten druhý cítí nebo jak to vidí, opravdu zodpovědní nejsme. Zodpovědní jsme za to, co cítíme my sami. Kupodivu to většina z nás často neumí vnímat, natož pojmenovat. Výsledkem je chaos, stres a leckdy i pocit křivdy, že zase dělám něco, co ti druzí nechtějí. Úspěšný kouč své klienty učí poslouchat se, a tím se přestat i stresovat.

Většinou začíná zdánlivě snadným testem. Poprosí klienta, aby si vzal list papíru a tužku a napsal, jaké jsou jeho tři nejlepší schopnosti. Pro hodně lidí je to nesmírně obtížné. Když ale kouč úlohu otočí a požádá, aby klient napsal tři nejhorší vlastnosti, najednou to jde nesrovnatelně líp. Jak je to možné? Málokdo z nás si dokázal v životě udělat takový prostor sám pro sebe, aby moc dobře věděl, kým je a proč. Obvykle mimoděk a nevědomky právě jen plníme očekávání druhých. Ať chcete letos Vánoce chystat jako vždycky, nebo si pozvat místo příbuzných pár single přátel, ujet k moři či nerozdávat žádné dárky, protože už jste z toho všeho unavení a dárky mají dostávat jen děti, poslechněte se a udělejte to. To, co je normální pro druhé, není normální pro vás.

Strategie dobré etikety

Stresu ze setkání s příbuznými se dá vyhnout tak, že se s nimi buď nesetkáte vůbec (předem se omluvíte a odjedete na hory), nebo si vezmete k srdci pár praktických rad odborníka na etiketu Ladislava Špačka. Ten říká: „U slavnostního stolu obzvlášť jsou některá témata tabu. Výčitkami, co se stalo před lety, počínaje přes politickou situaci, choroby až po pohřby v širokém příbuzenstvu.“ Naopak je třeba mít zejména jako hostitel připravená témata vhodná pro celou společnost, která se u vás doma sešla – třeba co hezkého jsme letos zažili, komu se co povedlo, na co se v příštím roce budeme těšit... „Taky pamatujte na to,“ radí Špaček, „že nejdůležitějším nástrojem konverzace jsou otázky. Ptáte-li se, dáváte najevo zájem o toho druhého. Otázkami zároveň vedete rozhovor tam, kam potřebujete. Zkrátka to máte pod kontrolou.“

Buddhova strategie

Buddhističtí učitelé říkají, že není důležité své myšlenky posuzovat, můžete to dělat i nemusíte. Nesmíte se jimi ale nechat znepokojovat. Taková myšlenka tu před chvílí nebyla a za chvíli zase nebude, tak proč se jí teď trápit?

Dánský učitel buddhismu Diamantové cesty Ole Nydhal, který už léta přednáší po celé Evropě, pak jednoduše shrnuje, co vás čeká: „Když tohle dokážete, tak už do kina nechodíte s nadějí, že uvidíte dobrý film, můžete si pustit, co chcete. Komedii nebo tragédii. To, co se odehrává mezi vašima ušima, o tom přece rozhodujete pouze vy sami.“ A teď uznejte: není komedie, zvlášť o Vánocích, lepší?