Umění být nešťastný

Umění být nešťastný
Asi sami znáte ten pocit, kdy je vám na nic a z okolí přicházejí jen doporučení, abyste to hodili za hlavu a šli dál. Možná zrovna vy pořád usilujete o šťastný život, ale pocit euforie pořád nepřichází. Taky už vás napadlo, že soused dostal rakovinu, protože nežil dost dobře. Skutečností ale je, že i tyhle špatné chvíle k životu patří. Proč se učit nemít štěstí jako jediný cíl?

„Všechno se točí kolem nutkavého úsilí dosáhnout štěstí,“ píše v úvodní části knihy Umění být nešťastný belgický psychiatr Dirk de Wachter. K dosažení štěstí máme historicky ty nejlepší podmínky – nesužují nás války, hlad, i aktuální pandemie je poněkud jiného rázu než někdejší morové rány. Přesto šťastní nejsme. U nás v České republice ani v zemích, které se pravidelně umisťují v horní desítce nejšťastnějších zemí světa. „Moje zkušenosti psychiatra potvrzují, že existuje spousta nešťastných lidí. Mám příliš mnoho práce a čekací listiny pro pacienty jsou čím dál delší,“ shrnuje de Wachter realitu své přímořské vlasti. Čím to je? Ze štěstí se stává povinnost, výsledek vlastní tvrdé práce i měřítko úspěchu. Nejste šťastní? Je to vaše chyba.

Štěstí si podle belgického psychiatra příliš konkretizujeme – dáváme mu jasné obrysy a vyžadujeme jeho trvalost. Smutek a pocit neštěstí jsou jen důkazem, že je něco špatně. Štěstí má v různých skupinách společnosti odlišné, ale přesto naprosto konkrétní zadání. Nejčastěji je to rodina, dobré zdraví, stálý příjem a pohodlný život. Jenže podle de Wachtera štěstí ze své podstaty jednoduše nemůže být trvalým stavem. Jako příklad uvádí definici štěstí z obecně uznávaného belgického slovníku. Štěstí je zaprvé příznivým sledem okolností, zadruhé příjemným pocitem někoho, kdo se raduje. Sled okolností můžeme ovlivnit jen v omezené míře. Za příjemné pocity jsou pak zodpovědné endorfiny, které ve chvílích potěšení vylučuje náš mozek. Obě tyto charakteristiky jsou jasným důkazem toho, že štěstí často nechápeme správně a připisujeme mu větší nebo minimálně jiný význam, než mu přísluší.

Výjimeční lidé dělají výjimečné věci

Endorfiny se chovají podobně jako drogy. Na začátku nám dělají dobře, stačí jich málo, účinek je silný a rychlý. Postupem času si zvykneme a pro stejný nebo alespoň nějaký efekt potřebujeme víc a víc. V naší snaze dosáhnout štěstí se to projevuje dvěma způsoby – přestáváme chápat, jaké štěstí vlastně máme, a chceme víc, ale zároveň si cestu k cíli komplikujeme. De Wachter to shrnuje jednoduše: člověk, který si přeje mezka s povozem a dostane mezka s povozem, je štěstím bez sebe; člověk, který si přeje Ferrari a dostane ojetý Fiat, bude pravděpodobně velmi nešťastný.

Souvisí to i s naší snahou vyniknout, nebýt „normální“, ale „výjimečný“. Žít každý den, jako by to byl ten poslední, vychutnávat život plnými doušky. „Je pravda, že jste nikdy nebyli opravdovými studenty, pokud jste jednou neskončili na pohotovosti s otravou alkoholem? Někdy se říká, že člověk musí žít naplno. Podle mě tak žít můžete. Ale dávejte pozor. Někdy je totiž pudink na dně připálený. Když ho budete hodně vyškrabávat, už tak dobře chutnat nebude. Jíst pudink, aniž byste ho vyškrabávali, je podle mě také dobré. Nemusíte ze všeho vytěžit maximum,“ uzavírá svou úvahu lékař s tím, že v jeho ordinaci nejčastěji usedají právě ti, kdo žili za dva a došly jim síly. Za nemoc s velkým N dnes považuje názor, že život musí být především hezký. „Umění života podle mě spočívá v přijetí, že k němu patří i nepříjemnosti a nedostatky, a také jejich sdílení s ostatními,“ píše de Wachter a varuje, že pokud malé neštěstí nepřijmeme jako normální, stane se velkým a nebezpečným.

S tím ostatně souvisí i aktuální nárůst úzkostných stavů a poruch. Úzkost sami vnímáme jako něco negativního, co je potřeba okamžitě vyřešit, zbavit se jí. Terapeuti se přitom shodují, že úzkost je přirozeným a přínosným stavem mysli. Upozorňuje nás na problém, který je potřeba vyřešit. Na portálu Psychologie.cz je aktuálně zdarma dostupný rozhovor s psychologem a psychoterapeutem Janem Jakubem Zlámaným, který u svých klientů často naráží na to, že úzkostné stavy jsou voláním po změně, touhou vystoupit ze zajetého obrazu šťastného života a jen tak být. Proč je zdarma? Protože se tvůrci portálu domnívají, že je aktuální pro čím dál tím více Čechů.

„Problém je, jestliže úzkost a s ní spjatá stresová reakce začne být na obtíž. Může se jednat o situace, kdy prožíváme dlouhodobě významnou nepohodu i v neutrálních situacích nebo když nás zaplaví panická ataka. Panika je typická především silnými nepříjemnými tělesnými příznaky, které se vyskytují obvykle nepředvídatelně, a proto bývají spjaté se silným strachem, například ze smrti nebo zešílení,“ vysvětluje podstatu úzkostné poruchy jeden z oslovených psychoterapeutů Radek Ráček, který své služby nabízí i v rámci on-line platformy Hedepy. Důvodem nepříjemných stavů nejsou samotné situace, ve kterých se objevují, ale neschopnost je zpracovat. „Řešením není ani nadužívání alkoholu, benzodiazepinů, vyhýbání se běžným aktivitám apod. Chtěl bych každého podpořit, aby se nebál obrátit se svými tématy na terapeuta – často je to ta nejlepší cesta,“ shrnuje Radek Ráček.

Smutek je to s bodlinami

Postavit se nepříjemnému tváří v tvář doporučuje jako jediné i Dirk de Wachter ve svém Umění být nešťastný. Důrazně se ohrazuje i proti „léčení“ smutku farmaky a stanovování zákonných lhůt pro zotavení se. Ať už trpíte depresí, posttraumatickým syndromem po závažné nemoci nebo jste přišli o blízkého člověka, čas, který potřebujete pro návrat k normálu, je různý. Jedním z hlavních poselství de Wachterovy knižní úvahy je právě i podpora sdílení toho nepříjemného, které může nejen ulevit od smutku, ale pomoci i lidem, kteří v budoucnu podobné pocity zažijí. A zároveň i upozornit na to, jak individuální prožívání těchto stavů je.

„Když jsem před pár lety přišla při nehodě o mladší sestru, chtěla jsem vědět, kdy to přestane bolet. Chtěla jsem s někým mluvit, s někým být. Ale kromě nejbližší rodiny se mi vlastně všichni spíš soustrastně vyhýbali. Bylo cítit, že na to nechtějí myslet. Částečně jsem měla i pocit, že čekají, že mě to naprosto zlomí. Byl to zvláštní stav, kdy jsem nedokázala popsat, jak strašně mě to bolí, ale zároveň že život jde dál. Jako bychom jednoduše neměli pro smutek a bolest v běžném životě prostor,“ svěřuje se dvaatřicetiletá učitelka Michaela. Postupem času a po setkání s lidmi s podobným traumatem se smířila s tím, že smutek zůstane už navždy, ale stejně tak bude moct cítit štěstí. Nejsou to protiklady buď anebo.

„Musíme se naučit dávat smutku opatrně slovo, během rozhovoru se kolem tohoto tématu točit, přistoupit blíž a obvázat ho,“ popisuje hojivý postup známý belgický psychiatr. „Smutek může být ta věc s bodlinami. Zpočátku mohou bodliny opravdu píchat. Zranit vás a bolet. Je to nesnesitelné a strašné. Pacienti za mnou přicházejí s otázkou: ‚Nemůžete je odstranit?‘ Mrzí mě to, ale nejde to. A navíc to ani není žádoucí. Můžeme spolu ale udělat následující: obvázat je příběhy a pokrýt náplastmi. Dokud bodliny nepřestanou píchat. Až si smutek budeme moct vzít téměř konejšivě s sebou,“ vysvětluje své postupy Dirk de Wachter, který i péči o oběti násilných činů zakládá na vybavení si co nejvíce detailů a jejich zpracování.

Jak tedy být šťastný?

Za další příčinu rostoucího počtu pacientů psychiatrických ambulancí považuje de Wachter kromě zaměňování štěstí za mimořádné výkony a vytěsňování smutku a neštěstí i odklon od náboženství a rituálů. Bez jakýchkoli diskusí o Bohu a správné víře uvádí jako příklad naší přirozené touhy po vyšším smyslu i aktuální příklon k východním učením a vzniku něčeho, co nazývá „západním buddhismem“. Cestou ke smíření s životem a nalezení klidu jsou pak meditace, pobyty v tichu či tmě, kurzy všímavosti a podobně. Podle Dirka de Wachtera je přitom řešení jednodušší – chvíle nicnedělání v každodenním životě i vytváření nových smysluplných rituálů, ať už moderních pohřbů, které umožňují velice osobní rozloučení se zesnulým, nebo zavedení nových a méně materiálních tradic spojených třeba s oslavou Vánoc, které ve své prapůvodní podobě nebyly soutěží o nejlepší dárek, ale vzpomínkou věnovanou všem potřebným.

V časech pandemie varuje de Wachter ještě před jedním nebezpečím – naše společnost je velmi hygienická a čím dál více nám chybí dotek. Umíme se vzájemně dotýkat na fotbale, při oslavách, posilněni alkoholem, ale neodhodláme se obejmout druhého, když to nejvíc potřebuje a došla slova. „Fyzický dotek je léčivý, avšak často nežádoucí,“ shrnuje Belgičan s odkazem na problematickou pozici učitelů ve školkách a školách nebo aféry, které vypluly na povrch v rámci kampaně #MeToo. Jediným řešením je učit dotekům a vzájemnému respektu už od dětství.

Život jednoduše není jen sledem šťastných událostí a základem životní spokojenosti je pochopení, že ne vše lze ovlivnit vlastními činy, že šťastný život není „jen“ správným nastavením mysli, a ačkoli psychosomatické potíže jsou reálným problémem našeho světa, nelze si myslet třeba ani to, že za své nemoci jsme odpovědní jen a pouze my sami. Jsou věci mezi nebem a zemí, které jednoduše jsou a nedokážeme je ovlivnit. „Samozřejmě nesouhlasím s tím, že je život jen bezbřehým slzavým údolím, ale to ještě neznamená, že by byl prodlouženým orgasmem. Pro většinu lidí je směsicí obojího,“ shrnuje Dirk de Wachter.

 

Učit se od těch „jiných“

Dirk de Wachter jako jednu z cest ke spokojenějšímu životu doporučuje učit se od takzvaně vysoce citlivých lidí (HSP, high sensitive people). O nich se často mluví jako o lidech, k nimž je potřeba návod, ale podle belgického psychiatra by měli být v tomto případě spíš zdrojem inspirace. „Citlivější lidé se snadněji nasytí sociálním kontaktem, nebo dokonce zahltí smyslovými podněty. Ve srovnání s ostatními mají pocit, že mají méně energie a méně toho stihnou. Jenže i tady leckdy platí, že méně může být více. Když se zaměříme na kvalitu a intenzitu prožívání, když si všímáme detailů, vnímáme lidi okolo sebe všemi smysly, máme pak mnohem hlubší vztahy, i když jich je jenom hrstka,“ říká o fungování vysoce citlivých terapeutka Alena Wehle, která se touto problematikou dlouhodobě zabývá. „Je dobré, pokud si tvoříme své plány ne proto, abychom splnili společenská očekávání a ustáli tlak okolí, ale proto, aby nám bylo dobře a měli jsme čas odpočívat. Čím větší nároky na sebe máme, tím nižší je naše sebeúcta a takový obrázek pak o sobě představujeme i ostatním,“ dodává, co

ZAVŘÍT REKLAMU
Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.