Ukažte negativní emoce

Žijeme v době, která velí být pozitivní. A pokud náhodou nejste, je radno na pozitivno alespoň velmi rychle přepnout. Opovažte se být v práci negativní, třeba pípnout, že by něco nemuselo jít! Nedej bože, že v partnerství budete dlouhodobě smutní, nešťastní, budete se mračit. To se pak nemůžete divit, že se s vámi druhý rozvede, vždyť kdo chce po svém boku otráveného bručouna? Nasaďte úsměv a jedeme – na negativní emoce není v tomhle světě místo. Teď možná trochu přeháním, ale řekněte, jestli se tak občas necítíte. Tím ‚tak‘ myslím pod tlakem pozitivních emocí, kde negativní je nutné vystrkat někam do kouta nebo je ideálně úplně vymazat ze života. Jsou podle všeho mezi námi lidé, kterým se to daří. Třeba Jaroslav Dušek, který tvrdí, že na negativní emoce nemá v životě místo a že se je odnaučil, neboť mu nepřinášely nic dobrého.

Úsměv prosím

Musím říct, že by mě docela zajímalo sledovat někoho takového, jako je on – jak se takový člověk chová, když ho v životě postihne nějaká rána? Když třeba zjistí, že ho podvádí partner, propadne u důležité zkoušky, přijde o práci a spoustu peněz, dozví se špatnou zprávu o zdraví někoho blízkého nebo se prostě jen večer rozesmutní nad tím, že den nedopadl tak nějak úplně podle představ… Třeba to všechno vážně někdo umí přejít s klidem. Nevím, podle mě jsou ale takoví lidé spíš výjimka.

Osobně totiž neznám člověka, který by se během života nepral s negativními myšlenkami, natož v kritických chvílích. Leda že by rezignoval na normální, obyčejný život, ale to není úplně to, o čem chci psát. Každý jiný se občas rozpláče, rozčílí, rozezlí, vzteká, řve. Nejen v kritické chvíli, někdy to prostě přijde. Neumíme se nezlobit, necítit smutek, vztek, neumíme nezávidět. Neumíme myslet jenom pozitivně a pořád se na všechny usmívat. Ono to ale vůbec nevadí.

Jako noc a den

Jak byste poznali, že je den, kdyby neexistovala noc? Stejně jako se střídají tyhle dva jevy, střídají se i pozitivní a negativní emoce, radost a smutek, spokojenost a nespokojenost. A je to tak zdravé, protože se tím zachovává přirozená rovnováha. Je logické, že aby byly věci hezké, musejí být i věci ošklivé. Když cítíte radost, tak taky díky tomu, že víte, jak vypadá smutek. Je tedy nesmyslné snažit se něco z téhle přirozené rovnováhy uměle vytlačit jen proto, že to právě není trendy a mediální masáž velí: Myslete pozitivně a všechno dobré přijde.

Ostatně tohle vytlačování by mohlo být i kontraproduktivní. „Růžový přístup obvykle zavání sebeklamem, potlačením toho, že hodnotím reálně sebe i negativní stránky života. Výsledkem je pak přehlížení nebezpečí a podhodnocení rizik. A z výšin bývá tvrdý pád,“ říká psycholožka Zdeňka Židková. Kromě toho se podle ní dá o málokterých emocích říct, že jsou jednoznačně negativní či pozitivní.

Ano, u radosti se asi shodneme, do které kategorie patří, ale co třeba závist? Ta může patřit do obou, protože nás buď pohání, nebo ruinuje. Když vás závist ke štíhlé kamarádce nakopne k tomu, že konečně zhubnete, není na tom nic negativního – přiměla vás, abyste na sobě pracovali. Nebo žárlivost, zoufalství, hněv, odpor… Tyhle všechny emoce mohou sloužit na obou stranách fronty.

Byl by tedy nesmysl snažit se veškerou životní energii plýtvat na to, abyste se těchto pocitů zbavili. Navíc když jste smutní a nasadíte falešnou masku ‚cítím se fantasticky‘, je to lhaní. Přesvědčováním sebe samých, že jste happy, když nejste, lžete svému okolí i sobě. A to může mít řadu nepříjemných důsledků, například přestanete rozumět sami sobě – co se ve vás děje, čím se to stalo, jak z toho ven. „Ono se dá předstírat i sobě, že vás nic netrápí, vše potlačovat, všechno zvládat… Ale pak to někde vyvře bokem a srazí vás to na kolena,“ říká psycholožka.

Hledejte klady

Už tedy víme, že na negativních emocích není nic špatného a že je důležité je projevit. A třeba relaxační techniky k odstranění stresu to mají přímo v náplni. „Například pláč je nejdoporučovanější prostředek na uvolnění, protože vyplavuje stresové hormony,“ upozorňuje Zdeňka Židková.

No dobře, ale kde tyhle emoce projevit, když na začátku říkáme, že je vlastně nikdo nechce, nechtějí je vidět v práci, nestojí o ně náš partner ani naši přátelé… Znamená to, že se máme vybulet o samotě doma do polštáře a pak nasadit ‚keep smiling‘? Nebo si zaplatit lekci boxu, tam hodinu mlátit do panáka nebo trenéra a pak se tvářit, že je všechno dobré, když to ještě dobré není? Zdeňka Židková říká, že to moc nepomůže, protože když se cítíte špatně, stejně vás prozradí neverbální chování. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Ono jde spíš o to, projevovat negativní emoce tak nějak lidsky, přijatelně. Nepřetvařovat se, že jste v pohodě, když nejste, a zároveň se nerochnit v tom, jak blbě vám je, a neobtěžovat s tím každého na potkání. To totiž vážně dokáže otrávit.

Zdeňka Židková říká, že pro emoce je nejdůležitější umět vyhodnotit situaci – uvědomit si, proč jste smutní (naštvaní, vzteklí, žárliví atd.), vědět, před kým a kde si danou emoci můžete dovolit projevit, a pochopit, že tenhle projev je dočasný, a umět ho ukončit. „Chce to trénink,“ usmívá se psycholožka a pokračuje: „Třeba my už jsme se to po čtyřiceti letech manželství s mužem naučili. Když jsme naštvaní, vykřičíme se. Kdyby nás někdo sledoval, bude si myslet, že spolu nemůžeme už zůstat ani minutu. Ale rozejdeme se, za chvíli jeden z nás přijde a druhého o něco požádá. To je signál, že je konec a jedeme dál.“

Pasivní agresoři

„Největší chybu vidím v tom, že všemu přikládáme nadměrný význam. Dřív se chlapi v hospodě poprali a nikdo z toho nedělal vědu – zvedly se židle a pilo se dál. Dnes je vše uměle řízené,“ domnívá se odbornice. Rvačky patří teenagerům nebo buranům, slušný člověk je naučený, že tohle se nedělá, nenosí, že by se měl hlídat a že úsměv je akceptovatelnější prostředek.

Když k tomu přičtete mediální masírku ultra pozitivního myšlení, kvůli které se často přetvařujeme a dusíme v sobě věci, které bychom neměli, máme tu zaděláno na pěkné podhoubí pro pasivní agresi. To je takový ten vztek, který není na první pohled vidět nebo slyšet, neboť je skrytý zdánlivým souhlasem, milým gestem, pochopením. Jen nebýt toho neverbálního chování, které ho doprovází, hlavně mimiky či tichého skřípění zubů.

Jak poznáte pasivního agresora? Stačí chvilku poslouchat, co takoví lidé říkají a jak jdou jejich slova dohromady s výrazem jejich tváře. Dobré je zaměřit se na to například u vět: „Ne, nejsem naštvaná.“ (Většinou dotyčný naštvaný je a nenápadně prudí.) „Nevadí, neřeš to, já si to nějak zařídím.“ (Zase jsi mě v tom nechal a já se musím spolehnout jen na sebe!) „To bylo jen z legrace, neblázni.“ (To se vsaďte, že nebylo.) „Jasně, pomůžu, za chvilku zavolám / jsem tam.“ (A telefon nezvoní a nikdo nejde.) Ale také: „Konečně jsem našla sama sebe a jsem tak spokojená!“ (Z unaveného a otráveného výrazu tváře ale lze číst přesný opak.)

Takhle se většinou chovají lidé, kteří se hlídají, aby se neprojevili víc, než je akceptovatelné. Bohužel takové chování přináší spoustu stresu, protože donekonečna se kontrolovat je ubíjející. Myslím, že říct, jak to je doopravdy, že jste momentálně naštvaní, zklamaní, smutní, závistiví atd., může být způsob, jak dosáhnout štěstí a životní rovnováhy mnohem líp a rychleji než předstíráním, že jste zenový mistr, kterého nic nerozhází.