Vy jste propagátorkou boje za šťastný život. Zdá se mi, že dokud jsou ale děti malé, visí všechno na maminkách…
No, boje – prostě žiju šťastně, mám to tak nastavené v hlavě. Co myslíte tím, že je všechno na maminkách?
Ano, mám pocit, že minimálně do tří let to tak je. Musíte si to nějak zařídit. Vy sama. Co si nezařídíte to nemáte.
No, myslím že to záleží na mnoha věcech. Na vaší situaci, na tom co chcete, na vaší dohodě s partnerem. Když vám to nevyhovuje, musíte si to zařídit tak, aby to viselo i na tatínkovi. Je třeba, abyste byli schopni najít takové řešení, které vyhovuje vám oběma. Jinak vám spolu nebude dobře a dětem s vámi také ne..
Což mě přivádí k další věci, takovému mužskému argumentačnímu faulu, kdy žena od partnera slyší na dotaz, zda může večer někam jít: můžeš si dělat, co chceš, když to bude doma všechno v pořádku. Není tohle dost nefér argument? Ve většině případů u nás totiž doma s dětmi zůstává žena a aktivity živitele mají vždycky přednost. Stejně tak mi kamarádka líčila, že se domluvila s jinou svou známou na výpomoci s úklidem, má dvě malé děti a pracuje, takže to pro ni byla velká pomoc, ale pak se dostala do situace, kdy dopracovala, měla díky výpomoci doma uklizeno, chtěla si jít zaběhat, ale bála se, co by na to řekla ta její známá, kdyby ji potkala. A šla raději běhat jiným směrem.
No, to mi zní dost strašidelně, co mi říkáte. Trochu se mi zdá, že si to dělají sami. To, že se vaše kamarádka bojí, co by tomu ta známá řekla, znamená, že nemá problém se svojí známou ale se svým strachem, neumí ustát to, co chce a potřebuje. Asi je jednodušší si stěžovat, než to zkusit změnit a své potřeby si prostě ustát. Být obětí je zdánlivě jednodušší, ale vyčerpávající pro vás i pro okolí a člověk nikdy není šťasten.
Tohle je v naší hlavě. Jako kdyby byl člověk pořád provinilý. Zažila jsem vlastně oba modely. První děti jsou rok od sebe, byla jsem s nimi doma, muž mě živil, já jen občas po večerech psala články. Dobře to znám: služba 24 hod denně, pozornost zapnutá na výkon pilota stíhačky, nikdy není hotovo. Potom otázky: Mohla bych chodit na jógu? Dáš mi na plenky? Cítila jsem se strašně. Tak jsem to začala pomalu formulovat jinak. Budu chodit na jógu – můžeš pohlídat ve středu nebo v pátek? Docela to potom šlo. Mělo to však i něco do sebe. Neměla jsem existenční starost a děti jsem si mohla opravdu užít. Za to jsem mu vděčná. Koneckonců mít děti, byla moje volba. A tohle k tomu patří. To je jako kdybych se dostala na medicínu a divila se, kolik se toho musím naučit.
Mému třetímu dítěti je pět. Mám ho s druhým mužem, a situace v mém životě je úplně jiná. Naplno jsem už doma být nechtěla. Tak jsme se dohodli, že obživa bude spíš na mě, on z velké části převzal péči o synka. Já jsem byla spíš ten táta. Tak jsem to měla možnost zažít i z té druhé strany. Je pravda, že po porodu, ačkoliv jsem pracovala, mému muži začaly nabíhat tradiční mužské vzorce. Jenže já už jako zkušená žena věděla, kde jsou moje hranice. (smích) Takže jsme to spolu vykomunikovali, aby nám všem v tom mohlo mít dobře. Ano, máme chůvu, která se časem proměnila v opravdovou babičku, to jsme měli velké štěstí a všichni ji máme rádi. Otázka, jestli můžu večer někam jít, by u nás vypadala spíš jako: „Potřebuju jít večer ven, mám zařídit hlídání nebo tu budeš?“ Tenhle model je taky fajn, i když upřímně také má své mouchy. Mám teď existenční starost a nemůžu jen tak zůstat doma. Také přicházím z práce unavena a chápu, jak je tomu kdo živí. Říkáte, že potřeby živitele mají přednost. No, ono je možná dobré si představit, jak se cítí ten živitel. Ono není jednoduchě každý měsíc vydělat určitou částku – hypotéky školky dovolená, nikdy není dost, musíte myslet do budoucna. Je to permanentní stres, nejistota, která se nedá vypnout. Muži si na tohle většinou nestěžuji, protože mají velké ego a vlastně by se styděli přiznat strach, že to třeba nezvládnou. Ale ujišťuju vás, že to není žádná pohodička žít s tímhle v hlavě. Navíc by člověk chtěl být doma, třeba věnovat víc času dětem a věčně nespokojené partnerce – a musí neustále volit, co je důležitější. Oba modely mají něco do sebe a žádný není pro jednoho jednodušší. Já to beru tak, že oba modely byly mojí volbou, tedy i mojí výzvou, a proto jsem si v obou modelech našla způsob, jak být šťastná. Chci jen zdůraznit, že situace nikdy není bezchybná. Vždy je to něco za něco, něco se nám líbí a něco ne. Je dobré vědět, co chci a potřebuju, a snažit se toho v mezích možností dosáhnout. Takže myslím, že neexistuje model ideální, který by se dal všem nařídit. Důležité je, abychom se k sobě chovali s úctou a respektem, a pak můžeme fungovat oba.
Jenže když chybí někdo, kdo by za mámu někdy zaskočil, pak se z mateřství stává tak trochu vězení…
Mateřství je úkol. Když ho na sebe dobrovolně beru samozřejmě vím, že něco stojí (čas, svobodu). Přesto mi to stojí za to. Je dobré si z toho brát to, co to dává, a starat se i o sebe, abychom to mohli zvládnout. To by měli vidět i děti. Bude se jim to hodit – tam se právě tvoří ty vzorce, jak být v těžké situaci šťastný, jak se o to postarat. Možná je dobré si říct, že šťastný život neznamená život bezstarostný, ale život ve kterém zvládám i těžké výzvy. Pak si vážím sama sebe. Pokud by to člověk vnímal jako vězení, možná by bylo lepší se mateřstvím nezatěžovat. Mít děti není podmínkou šťastného života. Člověk má právo se rozhodnout děti nemít. Když děti vnímám jako povinnost, je to vcelku záruka že můj život šťastný nebude, a pak asi ani jejich .
Jenže co s tím, když ten druhý nechce nic změnit? Takovým běžným modelem je, že muž je věčně v práci a všechno se točí jen kolem ní.
Nemůžete měnit jeho, můžete změnit jen sebe. Dejte si otázku – co můžu udělat abych byla šťastná?. Tenhle váš přístup může způsobit změnu i u něj a třeba vám oběma bude líp a vaše štěstí nebude závislé na tom, co dělá nebo nedělá on. Mimochodem tenhle pocit závislosti působí ve vztahu obrovskou zátěž.
Jenže co si s tím počít? Jedna má blízká kamarádka zvolila smíření s tím, že její muž takový je, jí to štve, ale musí ho brát se vším všudy, jinak spolu nemůžou zůstat a ona ho má přece pořád ráda.
Možná jí to za to pořád stojí. V takové situaci je asi dobré si zajít na terapii. Tam si v dialogu uvědomíte, jaké jsou vaše možnosti, co můžete změnit popřípadě za jakou cenu. Platí toto pravidlo: Když se ti něco nelíbí, můžeš to buď přijmout, nebo se pokusit to změnit, nebo odejít. Také platí, že stěžování nepomůže, situaci jen zhoršuje. Když si budete vážit sama sebe a toho co děláte, také to začnete dávat najevo, dozajista se to promítne do vašich vztahů. Vztahy jsou odrazem toho, jak se cítíme a jak si sami sebe vážíme. A tohle můžeme změnit, když chceme. Jen je třeba převzít za svůj život zodpovědnost. Za to, jestli jsem šťastná nebo ne, prostě nemůže ten druhý.
Nora Vlášková (*1969) Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a později se začala specializovat na soudní psychologii a sexuologii. Následně prošla terapeutickým výcvikem a dnes se zaměřuje na práci s emocemi, vnitřní konflikty a dasein analýzu. Ačkoliv je známá především svými příspěvky o partnerské nevěře, ke které se otevřeně přiznala, jejím velkým tématem je i rozvoj potenciálu dětí a výchova jako taková.
Zdroj:
noravlaskova.cz
