Těžké chvíle jsou přirozenou součástí života

Že život nejsou jen jednorožci, duha a okvětní lístky z růží padající z nebe, ví každý, kdo minimálně překročil hranici dospělosti. A každý máme svoje techniky, jak se se životními situacemi vypořádat. Ať už se jedná o drobnosti, kdy člověk uvízne třeba v koloně. Nebo tragédie, jež nás připravují o blízké lidi i ideály. Byť může mít člověk pocit, že se mu děje něco, pro co není v jeho životě místo a nepatří to tam, těžké chvíle jsou přirozenou součástí života. A to platí spravedlivě pro všechny bez ohledu na to, jak je kdo bohatý, moudrý, vzdělaný nebo karmicky zatížený.

Zdroj: Youtube

Obranné mechanismy

Naučené mechanismy nás nutí na tyto okamžiky nebo období reagovat. V oblasti nevědomí se vytvářejí obranné mechanismy, které člověka pak obelhávají. Podrobně je princip ego-mechanismů propracován Annou Freudovou v knize Já a obranné mechanismy. Někdy situaci jednoduše popřeme a zdánlivě se vše zamete pod koberec. Nebo racionalizujeme a alibisticky si zdůvodníme, proč se nám to či ono děje. Manipulujeme realitou a měníme ji tak, aby pro nás byla přijatelná. Nebo se vzdáme jakékoliv emoční účasti a skamarádíme se s apatií. Oblíbenou technikou je také projekce, kdy člověk připíše své jednání nebo vlastnosti někomu jinému a vzdá se odpovědnosti za autorství vlastního životního příběhu.

Takové sebeklamy na chvíli pomohou vyhnout se úzkosti nebo jiným nepříjemným pocitům, ale dlouhodobě jsou nefunkční.

Strach před vlastními pocity

Tyto snahy nás odvádějí pryč od našeho přirozeného základu. Od sebepoznání, od vnímání základu, který má každý v sobě. Neakceptování je v podstatě projev strachu. Nechce se nám akceptovat nepříjemné pocity, tak hned chceme pryč z téhle diskomfortní zóny. Někdo si dá pár piv, někdo si půjde zaběhat nebo to v sobě alespoň popře. Je ale důležité dovolit si cítit, co cítím, i když je to nepříjemné. Nechat strach, úzkost, zklamání, bolest projít tělem. A to doslova, protože emoce se nám zobrazují v těle. Bez těla bychom je nemohli mít. Někdy je taková emoční bolest dokonce horší než fyzická, ale nejde o to se jí co nejdřív zbavit nebo ji popřít. Jde o to, zbavit se strachu z ní. Čím má člověk vybudovanou silnější identitu na základě sebepoznání, tím méně obranných mechanismů potřebuje. Mentální pohyb směrem k vlastním pocitům je léčivý a osvobozující, být na útěku sám před sebou je vyčerpávající a otupující. Není nutné se něčemu vyhýbat, není nutné něco měnit.

Všechny pocity jsou v pořádku

Nejdřív by si měl člověk uvědomit, co je myšlenka nebo myšlenkový koncept a co emoce. Myšlenky máme jen v hlavě, kdežto emoce se projevují ve fyzicky. Například někdo, kdo je citově zraněn může v ten moment cítit tlak na hrudi (svírá se mi srdce) nebo při úzkosti pociťuje bolest v oblasti žaludku. Když je člověk schopen se napojit na své pocity, měl by být vůči sobě laskavý. Akceptovat, že toto se mu děje a toto cítí. Jakýkoliv pocit je v pořádku, to je lidskost, cítění je základ bytí. Pokud jsme pouze ve svých myšlenkách, tak jen existujeme. Pokud máme důvěru, že tu jsme a cítíme, opustíme všechny manipulace o změnu reality. My jí totiž nepotřebujeme měnit, ale vnímat. Máme schopnost cítit, nikdo neví, jak to vzniklo a přestože si toho většinu života příliš nevšímáme, je to největší zázrak a záhada ve vesmíru.

Zdroj: Redakce, Anna Freudová- Já a obranné mechanismy