Co pro vás vlastně svatba znamená? Dokážete ji po všech těch humorných zážitcích brát vážně?
Já beru velmi vážně institut manželství – možná i proto jsem se stále nevdala, protože si myslím, že by se člověk neměl hrnout do manželství, jen protože „už je čas“ a „chodíme spolu už tři roky, bydlíme spolu, no tak se asi vezmeme“. Až se někdy vdám, doufám, že to bude fakt napořád – a nevadí mi si na to počkat. Co neberu moc vážně, je právě svatba. K tomu aktu mi hodně sedí slovo „veselka“ – je to prostě akce pro rodiče a známé, jejímž cílem je se poveselit a oslavit radostnou událost. Nic víc. Není to mise na Mars, nemusí to být perfektní, nemusí to být ani šíleně originální. Vážně ne. Měl by to být fajn den, který si užije především novopečený sezdaný pár – a s průšvihy se počítá!
Zve vás ještě někdo? Nejste jako Hercule Poirot, který kam se hne, někdo umře? Ve vašem případě tedy: kde je Lucie, tam se uděje nějaký tragikomický příběh.
Je pravda, že když moje kamarádky zjistily, co píšu za knihu, tak se docela vyděsily, ale naštěstí žádná moji pozvánku na svatbu nezrušila. Spoustu inspirace čerpám i ze svateb, kam jsem zvaná jako komička – placená zábava pro hosty, což se nyní stává dost populárním. Samozřejmě v knize vše anonymizuju, neuvádím žádná pravá jména ani okolnosti. A spoustu toho je smyšleno! Opravdu nepíšu memoáry. Realita je vždy pro mě „jen“ nějakou inspirací.
Kdybyste se vdávala – co byste si rozhodně pohlídala, čemu se vyhnula?
Hlavně bych se snažila si „pohlídat“, abych zůstala nad věcí. Jak píšu ve své knize Svatební historky: svatební den má být nejdůležitější den v životě vás, ne všech ostatních zúčastněných. Není třeba mít vše dokonalé – to je zaručená cesta do blázince a taky k osobnímu bankrotu. Svoji svatbu vidím jako pohodovou akci plnou legrace, prosecca a tataráku. Ten totiž miluju!
Který typ hostů byste ze své svatby vyloučila? Proč?
Rozhodně bych pozvala jen lidi, které v ten den opravdu chci vidět – blízkou rodinu a přátele. Určitě bych nezvala nějaké hosty, jen protože musím oplatit pozvání anebo prostě „ze slušnosti“.
Jste také autorkou knížky Historky z Tinderu – na databázi knih jsem se v jedné recenzi dočetla, že je daný čtenář rád, že jeho generace nemusela k seznamování využívat Tinder. Jsou podobné seznamky jen zlo nebo můžou člověku i něco dát?
Já myslím, že by bylo vážně hloupé odsuzovat on-line seznamování. V čem je seznamování přes Tinder horší, než když se opijete v místním baru a vyměníte si čísla s nějakým seladonem? Myslím, že seznamování přes Tinder či obecně internetové seznamky je v dnešní době naprosto regulérní způsob, jak někoho potkat a není se třeba za to stydět. Nemám ráda, když se někdo stydí říct, že se s tím pravým potkal přes Tinder, a vymýšlí si různé zakrývací pohádky. Když si on-line hledáme byt, práci, dovolenou i informace o tom, co kde hrajou v kině, proč máme pocit, že svůj protějšek musíme potkat ve višňovém sadu při draní peří?
Ve čtenářských recenzích se prolínala chvála se stížnostmi, že už je to “moc”. Měla jsem dojem, že pro některé lidi je problém odlišit literární postavu a stand-up komičku od reálné Lucie a brali to všechno doslovně a především osobně – setkáváte s podobnými reakcemi i naživo?
Je to přesně tak. Já jsem humoristka a to, že vyprávím či píšu v ich-formě, neznamená, že jsem přesně taková, jak to vypadá v televizi anebo jak to vypadá v knížkách. Opakuju – nejsou to memoáry. To, že té knize občas vytýkají, že „tohle se nemohlo stát“ anebo „tohle nemohl jeden člověk zažít“, mě spíš rozesmívá, než aby mě to nějak trápilo. I když se díváte na film podle skutečných událostí, je tam vždy nějaká zkratka, nějaká umělecká licence. Po mých stand-up vystoupeních se mě občas lidé ptají, co je a není pravda. Je zajímavé, že mají úplně mylný odhad - většinou si myslí, že to vymyšlené je pravda a to, co pravda je, považují za kec. Nevím proč!
Jste zakladatelkou dívčí skupiny KOKO Comedy – potřebují se dívky družit, protože jich je méně? Bereme stand-up komičky jinak?
No, určitě tu dvojí metr je. Typický příklad – používání sprostý slov. „Od holky je to takové jiné, žena by sprostě mluvit neměla,“ slýchávám v každém druhém rozhovoru, přitom si vůbec nemyslím, že by moje knihy nebo moje stand-upy byly nějak zvlášť vulgární. Koko Comedy jsme založily s dvěma mými kolegyněmi ale ne proto, abychom se nějak vymezily proti mužským kolegům. To vůbec. Kluci ze stand-upu, se kterými vystupuji třeba v rámci Underground Comedy, jsou skvělí a nikdy, ale vůbec nikdy jsem nepocítila, že by mě nějak znevýhodnili za to, že jsem žena. Koko Comedy jsme vytvořily s holkama spíš proto, abychom si vytvořily nějaký vlastní prostor a vlastní příležitosti. Momentálně jsme s kolegyněmi Alenou Dolákovou a Kat Haškovou vytvořily obdobný projekt - MHD Comedy. Můžete nás vidět 14. prosince v Metro Comedy Clubu v Praze. Přijďte se smát!
Stojíte také za projektem Protivný sprostý matky – proč je něco takového potřeba? Proč jste se rozhodla do toho jít?
Série Protivný sprostý matky, kterou jsme vytvořily s kolegyní Katkou Krobovou pro iVysílání České televize, má 22 dílů, takže jsme tam toho pokryly opravdu hodně. Vždy jsme se snažily, abychom nabízeli témata vážná, humorná a lifestylová, i třeba krapet kontroverzní. Zamlklé těhotenství, poporodní deprese, kojení, adopce, rodičovství ve stejnopohlavních rodinách, tátové na rodičovské… Natočili jsme také portréty zajímavých žen-matek, jako například Nikoly Muchy v epizodě Matky versus Punk anebo Niny Špitálníkové v epizodě Matky versus Nálepky. Celý cyklus je opravdu velmi bohatý a nedávno nám vyšla i stejnojmenná kniha Protivný sprostý matky, která je k dostání na e-shopu České televize. Cyklus jsem vytvořila, protože jsem cítila, že je tu obrovská díra v audiovizuálním prostoru pro upřímný a autentický pořad, který přináší témata ohledně mateřství, o kterých se nemluví. Všude se dozvíte, jak udělat nejlepší příkrm a které Montessori hračky koupit, ale jak se vyrovnat s tím, že vás napadají pocity, že to totálně nezvládáte a že jste se nikdy neměla stát matkou? Na to jednoduché poučky nejsou.
Pomohly vám osobně PSM s něčím?
Natáčení toho pořadu mi pomohlo strašně moc. Vlastně mi změnilo život a rozhodně mi hodně změnilo výchozí pozici, do které jsem se jako máma dostala. Pořad jsem začala tvořit jako bezdětná žena a maminkou jsem se stala v průběhu natáčení – točili jsme zhruba dva a půl roku. Šla jsem do projektu jako váhající bezdětná žena, která zvažuje, co s tím životem udělá. Být mámou anebo ne? Během natáčení jsem spoustu věcí pochopila, spoustu věcí si v sobě ujasnila, rozbila si v sobě pár svých naučených vzorců, které si člověk nese z dětství a vlastně nikdy nezpochybňuje, že by to mohlo být jinak. Nyní mám dvouletou dcerku – a jsem moc šťastná za to, jak jsem se rozhodla.
Kdybyste měla z knihy PSM vybrat jednu jedinou kapitolu, kterou by si měl každý přečíst, která by to byla?
Tak já hlavně myslím, že by bylo super, kdyby si každá žena – máma i nemáma – přečetla tu knihu celou, protože je opravdu silná, zajímavá a plná opravdu autentických příběhů. Ale pokud bych měla vybrat jenom jednu, vybrala bych kapitolu Mámy versus Orientace. Ta myslím, že by dokázala přesvědčit každého, že i „duhové“ rodiny mají své místo a že dva kluci mohou být úplně úžasnými plnohodnotnými rodiči. Přečtete si tam příběh dvou kluků, registrovaných partnerů Filipa a Martina, kteří mají v pěstounské péči jednu náctiletou slečnu a rozjívené kluky dvojčata. A jsou vážně skvělí rodiče.
Během necelých dvou let vám vyšly tři knihy, přitom máte malou dceru, vystupujete coby stand-up komička, točíte, píšete scénáře – máte nějaký trik, jak to všechno skloubit dohromady?
Upřímně, sama nevím. Jsem hodně hyperaktivní a jsem zvyklá být pořád v jednom kole – jakmile mi jeden projekt vypadne anebo skončí, většinou se mi ihned vyvrbí další – anebo si jej sama vymyslím. Ráda bych řekla, že všechno zvládám tím, že mám boží time-management a všechno si dokážu fantasticky zorganizovat, ale byla by to nepravda. Spoustu věcí doháním na poslední chvíli a dělám to po nocích. Hodně mi pomáhá ale to, že nejsem „prokrastinátor“ – buď spím anebo pracuji anebo jsem s dcerkou. Když mám úplně volno, potkávám se s přáteli, kterých mám naštěstí hodně a mám je moc ráda. Nic jiného vlastně nedělám.
Zdroje:
- rozhovor časopisu Kondice
- luciemachackova.cz
- Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala
