Existencialista to popsal sice trefně, ale až moc tvrdě. Psychologie na to jde o něco jemněji, o to však hlouběji. To, že jsme otroky svých vlastních lží, nazývá více eufemistickým názvem „nevědomá přesvědčení“, mně se to líbí víc, protože pak nemám pocit, že je se mnou něco úplně špatně. Nevědomá přesvědčení máme všichni bez výjimky. Pokud si myslíte, že vy zrovna ne, tak vězte, že jsou to přesvědčení „nevědomá“, tudíž o nich nevíte, ale existují ve spodních proudech vaší mysli a dost intenzivně váš život ovlivňují, emoce, myšlenky i vztahy.

Rovnou vám uvedu nějaké příklady, aby to bylo lépe srozumitelné:

„Chtěl/a bych se v životě rozhodovat podle své libosti, ale bojím se, že tím někomu ublížím.“

„Pokud vyjádřím svoji potřebu, budu druhé nadměrně zatěžovat.“

„Radši se nikdy na nic netěším, stejně to špatně dopadne.“

„Vše zvládnu sám/a, od nikoho nic nepotřebuji.“

Našli jste se v něčem? Já mám dva body. A to je ještě otázka, jestli jsem sama sebe schopna vnímat objektivně. Samozřejmě, že ne. Takže možná čtyři body ze čtyř.

Nevědomá přesvědčení nám brání ve spokojeném životě

Nevědomá přesvědčení vznikají v našem dětství, ano překvapivě jsem zase u dětství, ale tam se formuje celý náš budoucí životní scénář. Psychologové mají za to, že všechno je hotové do šesti let našeho věku a jaké rodiče chytneme a jaký scénář nám napíší, tak budeme dál hrát v iluzorním domnění, že v dospělosti máme všechno pevně v rukách. Tato nevědomá přesvědčení nám často brání ke spokojenému životu. Nejde totiž o to, jaké problémy a klopýtnutí nás v životní cestě potkají, neexistuje na světě člověk, který by si neprošel nějakou krizí, ale jak je umíme zpracovávat, což jsme se na nevědomé úrovni naučily jako děti.

Kontrolované chování ze strachu, že by člověk mohl být opuštěný

Když jsou rodiče citově nedostupní, chladní, projevy náklonosti nejsou žádné nebo minimalistické, tak si budujeme přesvědčení: „Je nejlepší od nikoho nic nechtít, protože to stejně nedostanu.“ V dospělosti to funguje ve vztazích tak, že je člověk citově nedostupný. Možná jste to někdy zažili, kdy jste nemohli někoho poznat „zevnitř“ a dostat se k němu. Takový člověk pak ve vztahu funguje separovaně a vlastně není s někým, aby vytvořil vztah, ale aby se mu vyhnul.

Možná byla maminka hodně unavená a přepracovaná. Když se chce dítě napít nebo jít na hřiště, tak reaguje podrážděně „Už zase? Nevidíš, jak jsem unavená.“ Rodič nelibě nese potřeby dítěte a vykazuje známky zatížení. Dítě se naučí, že něco chtít a potřebovat je špatně.

Může se také stát, že rodiče nedovolí být svému dítěti autonomní. Když něco chce, vzteká se, projevuje svoji vůli, tak dospělák projeví znechucení. Dítě záhy zjistí, že když projeví svoji vůli, tak to znamená zlobení a když zlobí, rodiče ho nebudou mít rádi. A má instinktivně zakořeněné, že když ho rodiče nebudou mít rádi, nebudou se o něj tím pádem starat a ono může zahynout. Takhle černobíle to děti vidí, byť na úrovni, kterou si neuvědomují. Takže chce být takové, aby se jeho chování líbilo, aby přežilo a popře svojí autonomii. V dospělosti takovým lidem chybí autenticita a integrita. Uměle se přizpůsobují očekávání druhých, chtějí potěšit každého a zajistit si přízeň. Jenže to, co fungovalo v dětství, už v dospělém světě neobstojí. Tam se více cení přirozené chovaní, které vytváří charisma, než nadměrné kontrolování ze strachu, že by člověk mohl být opuštěný.

Úzkost z vlastních dětí

Nezřídka se lidé bojí něco rozhodnout, jako by jim stálo něco v cestě. Rozhodnutí mohou ublížit a člověk z toho má úzkost. Když svým rozhodnutím někomu ublíží nebo ho naštve, z dětství si nese přesvědčení, že ho může ztratit a upadá do závislých vztahů. A nejsou to jen závislé partnerské vztahy, ale projevuje se to i ve vztahu a ve výchově vůči svým vlastním dětem.

Dnes je populární téma, jak dnešní rodiče nestačí na své děti a ty jsou jako zlaté tele na piedestalu a ostatní řídí a vydírají. Rodič, který sám v dětství nemohl projevovat, co cítí a co potřebuje, se naučil životu v přetvářce tak, aby ostatním vyhověl, včetně vlastních dětí. Puberťáci moc rádi zkoušejí, kde jsou hranice rodičovské autonomie, a rádi je testují. Klidně budou rodiče zkoušet, že když nebude po jejich (hlavně v pubertě), tak s ním už nikdy nepromluví, skočí z mostu nebo utečou z domova. A mají talent hledat takové věci, o kterých jsou přesvědčení, že to rodiče nemohou unést. Rodič buď ukáže svoji autonomii nebo podlehne, vydrží nebo se sesype. Pokud se dospělý přizpůsobí a skloní před dítětem hlavu a dělá to tak pravidelně, tak mu prokazuje medvědí službu, protože potomek bude mít v dalších letech malé šance na to, aby se zdravě oddělil od svých chlebodárců a vykročil samostatně do života, do zralé dospělosti. Pokud však rodič svoji autonomii ukáže a dokáže ji ustát, dítě se uklidní, protože zjistí, že není všemocné.

Naše nevědomá přesvědčeni naštěstí nejsou něco, co je vytesané do kamene, dá se s nimi pracovat. A když je člověk vynese na vědomou úroveň, může tím svůj osud změnit.

Zdroj: autorský text, semináře Psychoanalytické párové terapie IPPART