Sendvičová generace

Sendvičová generace
Život mezi mlýnskými kameny – každodenní realita žen (i mužů) z takzvané sendvičové generace. Pečují o své nedospělé děti a zároveň o rodiče, kteří už se o sebe nezvládají starat sami. Prostor pro jejich vlastní život už často skoro nezbývá. Jak se nezříci zodpovědnosti a zároveň si uchovat duševní zdraví?

Kam jsi mi schovala předložku do koupelny? Ty vážně chceš, abych nastydla, že jo? Včera jsi tady byla a schválně mi ji odvezla… Za jediný den je to už desátý podobný telefonát od Lenčiny maminky, která bydlí sama v bytě v Ústí nad Labem, zatímco Lenka s rodinou v Nymburce. Lenka se cítí mizerně. Je unavená, frustrovaná, podrážděná a pomalu jí dochází, že spolu s energií ztrácí i trpělivost, a to i vůči vlastním dětem a manželovi.

Lenčina maminka trpí Alzheimerovou chorobou. Přes veškerou několikaletou snahu se Lence nepodařilo přesvědčit maminku o nutnosti každodenní návštěvy pečovatelky, přestěhování se do domu s pečovatelskou službou blíž k Lenčině bydlišti a už vůbec ne do domova pro seniory. Má dojem, že vyčerpala všechny možnosti, které jí poradili v České alzheimerovské společnosti. Problémy se kumulují… Volá soused, že mamince vytekl kotel a už čtyřikrát jí byli s manželkou pomáhat s úklidem a jestli by Lenka nemohla ihned přijet. Mohla, ale byla za ní včera… Uvařila, nakoupila, poklidila, šla s babičkou na procházku… Nyní se ukazuje, že tato forma péče již nestačí. Maminka, i když si to nepřizná, potřebuje každodenní péči a tu jí Lenka není schopná na dálku zajistit. Jak to ale udělat, když maminka veškerou možnou pomoc odmítá?

 

Zmáčknutá v sendviči

Lenka je bezradná, zoufalá a má pocit, že se jí vlastní život vymyká z rukou. S manželem se stará o dvě náctileté děti a zároveň o maminku. Patří do tzv. sendvičové generace. Sendvič se skládá ze dvou kusů pečiva a z náplně mezi nimi. V tomto případě představují první vrstvu pečiva Lenčiny děti a tu druhou maminka. To mezi tím je Lenka zmáčknutá v sendviči. Jak si zachovat práci, postarat se o rodinu i seniora, a přitom zůstat láskyplná, chápající a milující? Vypadá to jako nadlidský úkol.

Přesná data o tom, jak velkou část populace tvoří sendvičovou generaci, v Česku nejsou k dispozici. Podle reprezentativního výzkumu Fondu dalšího vzdělávání z roku 2018 je u nás ale 21,5 % dospělých, kteří jsou alespoň minimálním způsobem zapojeni do péče o své blízké. „Z našich zkušeností vyplývá, že sendvičová generace zahrnuje dvě podskupiny. První tvoří lidé v produktivním věku, kteří pečují o své děti a starají se nějakým způsobem o své starší rodiče anebo i prarodiče. Druhou tvoří lidé, kteří se sami blíží k hranici seniorského věku anebo už ji přesáhli a pečují o své rodiče, partnera či sourozence a zároveň vypomáhají s péčí o vnoučata,“ vysvětluje Lenka Linhartová, odborná pracovnice v rámci problematiky sendvičové generace z Centra pro rodinu a sociální péči v Brně.

 

Hněv, lítost, odpovědnost a beznaděj

„Když vidím maminku, mísí se ve mně všechny pocity. Dříve to bylo roztrpčení, někdy hraničící až s hněvem, především za její neustálé nadávky a obviňování. Trvalo mi, než jsem pochopila, že je to jakýsi obranný mechanismus proti jejímu zapomínání, nechápání věcí a dějů, které pro ni dříve byly běžnou rutinou. Pak přišla lítost, když jsem si uvědomila, že maminka má státnice ze čtyř jazyků, červený diplom z Karlovy univerzity, a přitom už není v jejích silách pravidelně užívat léky z připravené lékovky, které by její onemocnění mohly alespoň zpomalit. Vždy jsem ji vnímala jako velmi aktivní, veselou ženu se spoustou plánů a hromadou energie. Nyní vidím křehkou, často rozmrzelou bytost, nechápající svět kolem sebe. Přemáhá ve mně pocit odpovědnosti. Jsem přece její dcera, ona mě vychovala a mojí povinností je se o ni postarat tak, aby byla spokojená a aspoň někdy šťastná. A pak přijde beznaděj… Jak to mám všechno udělat, abych byla i já ve svém životě spokojená a šťastná a neměla pocit, že zanedbávám svoji rodinu. A taky… Nevytratí se zároveň s mojí péčí náklonnost a blízkost? Nezůstane pak pouze povinnost a podrážděnost?“ popisuje Lenka svoje pocity.

Existuje řada teorií, které se snaží popsat a vysvětlit, jak funguje rodinná soudržnost a solidarita. „Jedna z nich vysvětluje motivaci pečovat za pomoci pojmu reciprocity. Pomáhám, protože mi druhý kdysi také pomohl anebo moje pomoc může být v budoucnu odměněna tím, že mi druhý rovněž pomůže,“ vysvětluje Lenka Linhartová. Jiná teorie pracuje s ideou závazku. Motivace pramení z pocitu, že pomoc mezi generacemi je závaznou a očekávanou normou. Pečující je přesvědčen, že má povinnost splatit dluh za péči a výchovu poskytnutou v dětství. Další teorie vychází z emocionálních vazeb mezi příbuznými. Dospělí potomci cítí ke svým rodičům náklonnost, mají o ně starost a chtějí jim poskytnout bezpečí a ochranu. Teorií je mnoho a nelze mezi nimi vymezit přesnou hranici. O důvodu, proč se o své rodiče starají, pečující často vůbec nepřemýšlejí. Prostě to dělají, často i za cenu vlastního sebezničení. Najít rovnováhu mezi péčí o sebe a o své blízké je totiž velmi obtížné. Tím spíš je-li tím, kdo v pomyslném sendviči uvízl, žena. To proto, že se dívkám odmalička vštěpuje, aby pečovaly o druhé a neváhaly se pro ně obětovat.

Jenže ten, kdo se v roli pečujícího nachází, by měl na roli „mučedníka“ zapomenout. Sebeobětování totiž situaci neřeší, byť to zprvu může vypadat jinak. Mučedníků mezi pečovateli bohužel najdeme mnoho. Tito lidé mívají pocit, že by se o jejich blízké nikdo jiný neuměl postarat nebo věci zorganizovat a zařídit lépe než oni sami. Zcela se při tom vzdávají svých potřeb a přání a také nikdy nepožádají o pomoc. Je to zkrátka proti jejich přesvědčení. Jenže časem se nevyhnutelně objeví frustrace – vděk za jejich oběť se totiž nikdy nedostaví. Někdy se „mučedníci“ naopak dočkají toho, že se jim pro samou péči o druhé nepozorovaně rozpadnou ostatní vztahy – s partnerem nebo třeba s dětmi. Nebo že se jednoho dne prostě složí.

 

Vyjasnit si budoucnost

Jak tomu předejít? Jestliže je vztah mezi rodiči a dětmi upřímný a otevřený, je velmi dobré si už v počáteční fázi stárnutí promluvit o tom, jakou představu o svém dalším životě rodiče mají, a to včetně období, kdy už nebudou schopní se o sebe samostatně postarat. Většina seniorů chce být co možná nejdéle doma ve svém prostředí, ale zároveň nechtějí mít pocit, že jsou na obtíž, a také svým dětem nechtějí přidělávat starosti. Pro pečující je naopak důležité si uvědomit, že se své role nezříkají, i když využijí pomoci sociálních služeb. Obsah a forma péče se sice mění, ale nemizí.

Ideálně si to můžeme představit tak, že nám odpadají každodenní úkoly a povinnosti a o to více času zbývá na to být prostě spolu, povídat si a sdílet. Ostuda ani není, pokud si dospělé děti nevezmou rodiče k sobě domů, ačkoli podle ostatních k tomu mají všechny podmínky. „Pečující by měl vždy zvážit své vlastní síly. Péče o druhé je náročná, ať už se jedná o bydlení, finance, časovou, psychickou i fyzickou zátěž. Pokud má člověk pocit, že to nemůže zvládnout, určitě by si neměl nic vyčítat,“ upozorňuje Linhartová. Za selhání nepovažuje ani to, když si občas nevíme rady. I tady doporučuje nebát se požádat o pomoc. Mnohé z nás jsme zvyklé nejdříve uspokojit potřeby a přání ostatních. Až poté přicházejí na řadu ty naše. Pravdou ale je, že jen zdravý a šťastný pečovatel může učinit šťastnými lidi kolem sebe. „Pamatujme na princip přežití… Při problému musíme nejprve nasadit dýchací masku sobě a až poté druhým,“ dodává.

 

Dělte svůj čas

Zkuste si vyčlenit pevný a pravidelný čas na své děti a také na své rodiče, do vašeho života to vnese jistý řád. Děti budou vědět, že v určený čas se jim budete skutečně věnovat, a nebudou vůči prarodičům cítit nevoli nebo nepřátelství. Na druhou stranu se senioři nebudou dožadovat vaší neustálé pozornosti, protože budou vědět, že jejich čas také přijde. Nikdo se nebude cítit zanedbávaný. „Děti vždy dopředu věděly, který den pojedu za maminkou. Pro dceru to znamenalo uvařit a pak uklidit kuchyň. Když jsem přijela večer domů, měly připravené věci do školy a pro mě večeři. Věděly, že většinou přijedu unavená a nepříliš mluvná, ale v pohodě to akceptovaly. Pro mě byla úleva, že se nemusím přemáhat, a oni věděly, že se jim další den budu věnovat s větší energií než večer,“ doplňuje Lenka.

Pomoci může také to, když se vám podaří najít pro své rodiče smysluplnou aktivitu, které se budou moci věnovat. Většina seniorů, zvláště jsou-li v přítomnosti svých dětí a vnoučat, se chce cítit potřebná a také užitečná. Předtím zvládali veškeré činnosti a práce sami a najednou mají sedět s rukama v klíně? Zkuste seniorovi pomoci najít činnosti, které může dělat doma, budou ho bavit a bezpečně je zvládne. Mohou to být různé ruční práce pro sebe nebo pro rodinu či přátele, pomoc s úklidem nebo vařením. „Můžete zkusit navrhnout, aby zkusili nahrát nebo sepsat vzpomínky z dětství,“ radí Lenka Linhartová. Vykonávání denních maličkostí posiluje jejich sebevědomí a dobrý pocit, že se také podílejí na životě rodiny. „Jakákoli aktivita ovlivňuje fyzické a psychické funkce v těle, odstraňuje napětí a pomáhá zbavovat se stresu a strachu. Seniorům může poskytnout prostor pro sebevyjádření, odreagování a přináší jim pocit užitečnosti a radosti,“ popisuje svoje zkušenosti se seniory Linhartová.

 

Zásady přežití pro pečující

1. Vždy mám na vybranou

Můj život je v mých rukou. Každý den mám vládu nad svými myšlenkami a pocity a mohu se rozhodnout, jestli budou pozitivní nebo negativní. Pokud si vyberu pozitivní, odrazí se to i v mém chování.

2. Jsem na prvním místě

Jen když budu ve fyzické a psychické pohodě, mohu se starat o ostatní členy rodiny a podporovat je. Dovolím si cítit vše, včetně pocitů viny. Zároveň nedovolím, aby tyto pocity ovlivnily moje fungování.

3. Udělám si čas na sebe i na partnera

Nebudu se vzdávat svého koníčka, který mě těší. Pokud budu unavená, udělám si pauzu a požádám členy rodiny, aby to respektovali.

Budu dávat partnerovi najevo, jak důležitý pro mě je. Najdeme si čas jeden na druhého. Zároveň vím, že ho mohu požádat kdykoli o pomoc. Společné rozhodování a řešení problémů může náš vztah posílit.

4. Požádám o pomoc – není to ostuda

Mohu požádat o výpomoc v podobě paní na úklid, pečovatelky, paní na hlídání nebo brigádnice zajišťující drobné pochůzky. Požádám o pomoc i členy blízké rodiny nebo příbuzné. Mohu vyhledat i odbornou pomoc v sociálních službách nebo v poradnách.

5. Nemusím vždy říkat ano

Tím, že řeknu na některé věci ne nebo později, si stanovuji vlastní hranice a chráním si svůj čas určený jen pro sebe.

6. Budu vnímat své pocity a potřeby

Pomůže mi to předejít situacím, kdy si řeknu „dost“, a včas si zajistit profesionální pomoc.

7. Můj život je ten jediný, který mám

Je důležité si uvědomit, že život, který žiji, je můj, a ne mých rodičů ani dětí. Odpovědnost za moje štěstí je na mně. 

 

Užitečné kontakty:

 - Centrum pro rodinu a sociální péči

 - Alzheimer.cz

 - Sue-ryder.cz

 - #delamcomuzu

ZAVŘÍT REKLAMU
Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.