Nejde tu jen o běhání či sport. Regály knihkupců plní zaručené návody na to, jak být spokojenější, štíhlejší, úspěšnější, organizovanější, výkonnější. Na dračku jdou knihy o lepších rodičích, uklizenějších domácnostech nebo intenzivnějším sexu. Chybou není snaha o zlepšení sebe sama. Chybou je, pokud nemá reál ný dopad, nebo ještě hůř, pokud vede jen ke špatným pocitům a výčitkám svědomí.

Práce na sobě samém se těší v dnešní společnosti velké úctě. O zlepšení sebe sama i svých dovedností totiž usilují lidé s vyšším vzděláním, kteří toho obecně v životě více dokážou a celkově vykazují především pozitivní charakterové rysy. Nebo si to alespoň myslíme. V časech, kdy knižní trh chrlí jeden sebezpytný bestseller za druhým a internet přetéká návody, jak něco ve svém životě změnit k lepšímu, je snadné nabýt dojmu, že dokážeme změnit cokoli. A ještě snazší je později upadnout do deprese, protože jsme selhali. Podle amerického bloggera a spisovatele Marka Mansona pak můžete pokročit ještě dál a roztočit se ve spirále nezdravého seberozvoje, kdy na sobě nepřestanete pracovat prakticky nikdy, ale efekt to mít nebude.

MASÁŽ PRO MASOCHISTY

Psychologové napříč všemi terapeutickými směry se čím dál častěji ozývají s varováním, že příliš pozornosti věnované sobě samým škodí. Čtenářům portálu Psychologie.cz, kde publikují odborníci na oblast psychologie, přistává pravidelně v e-mailu newsletter, kde se stejně pravidelně objevuje i poznámka, že pokud u sebe či svých blízkých pozorujete nezdravé jevy, o kterých se v článcích píše, nemusí to vůbec nic znamenat. Mechanismus bádání o svém nitru funguje velmi podobně, jako když si pročítáte lékařskou knihu – postupně nabudete dojmu, že trpíte naprosto vším, od alergie na lepek až po mozkový nádor či vzácnou genetickou vadu.

Stejně jako se z počínající rýmy může stát nevyléčitelná nemoc, je snadné podlehnout informační masáži, že je třeba se změnit. S nástupem internetu dostalo možnost vyjadřovat své názory i mnoho vlivných laiků. Všude se to hemží nabídkou služeb kouče, který slibuje, že z vás skutečně něco udělá. Špatně není, pokud vysportovaná modelka rozcvičí mámu dvou malých dětí, která to roky odkládala, ale pokud se máma dvou malých dětí začne srovnávat se svobodnou bezdětnou modelkou, která jí radí, co se životem, pak to špatně je.

KDYŽ TO POŘÁD NENÍ DOST

„Ani bych neřekla, že nějak podléhám trendům. Spíš jsou témata, která jsem řešila vždycky, a sociální sítě mi je pořád připomínají,“ začíná vyprávět dvaatřicetiletá Nikola. Po narození druhé dcery se rozhodla konečně získat svou vysněnou postavu. „Potřebovala jsem zhubnout a na Instagramu jsem viděla tisíce proměn. Stačí jen pravidelně cvičit. Kdesi na mě vyskočila cvičicí výzva přímo pro ženy po porodu, program stál pár korun a sliboval velké výsledky za jediný měsíc. Nečekala jsem zázraky, jen jsem si chtěla vybudovat ten správný návyk. Dočetla jsem se, že pokud něco děláte pravidelně 30 dnů po sobě, stane se z toho zvyk,“ pokračuje. Vysněnou postavu za měsíc samozřejmě neměla, ale protože nevydržela cvičit přesně podle harmonogramu, viděla chybu ve své disciplíně. Následovalo několik dalších výzev, vlastní cvičební plán i nákup sportovních hodinek. Nikola se sice dopracovala k pravidelnému sportu, výrazně si zlepšila postavu, ale spokojenost nepřišla.

„Proč? Protože jsem padala na pusu a přitom jsem viděla výsledky ostatních, se kterými jsem se nemohla ani srovnávat. Občas mi někdo z kamarádů pochválil výkon, ale hned dodal, že když budu ještě trochu makat, dokážu velké věci. A mně v hlavě znělo, že teda asi nemakám dost.“ Že je něco s touhou po zlepšení špatně, si uvědomila, když začala svoje výsledky uměle zlepšovat – běh z kopce, zastavování časomíry na odpočinek, ale i to, že se z běhu stala velká povinnost, přes kterou nejel vlak. Déšť, vítr nebo bolavá záda? To jsou jen výmluvy, běhat se musí. A pokud to nejde, přicházejí výčitky svědomí. „Klientkám ve své pracovně říkám, aby se postavily a podívaly se na svou židli, jako kdyby tam pořád seděly. Mají za úkol samy sobě říct, že se dost nesnaží. Často jim to pomůže uvědomit si, jaké nároky na sebe sama mají,“ doporučuje malé cvičení proti zbytečným výčitkám psychoterapeutka Vlaďka Bartáková.

Podle jejích zkušeností se zejména ženy s malými dětmi často snaží napasovat do různých návodů a zaručených aktivit, které jsou naprosto nereálné s mateřskými povinnostmi v zádech. „Dopřát si ranní rituály a pomalý dopolední rozjezd? Zní to krásně, ale představte si ženu, která se už několik let pořádně nevyspala, a řekněte jí, aby vstala dřív a první povinnosti si naplánovala až na jedenáctou. To rozhodně není recept pro každého,“ dává příklad.

ALE V PODCASTU ŘÍKALI, ŽE…

Univerzální návod, který by lidem pomohl více se hýbat, zdravěji jíst nebo mít doma neustále uklizeno, totiž neexistuje. Jednoduše hlavně proto, že jsme každý jiný a v odlišné situaci. Pokud vám někdo slibuje jednoduchou a rychlou cestu k tomu, jak se stát lepším, není to odborník.

„Mám naposlouchané hodiny a hodiny různých motivačních podcastů, webinářů a přednášek a jsem ze sebe dost zoufalá. Když program končí, vím naprosto přesně, co mám udělat. A skutečně věřím, že tentokrát se to povede. Ale už druhý den ráno jsem stejně bezradná jako den před tím,“ svěřuje se pětatřicetiletá úřednice Jůlie. Co by chtěla změnit? Lépe si organizovat čas, méně si brát cizí kritiku, být lepší máma, rozjet vlastní podnikání, pravidelně cvičit a žít v duchu minimalismu. Přes usilovnou teoretickou přípravu stále nestíhá, snadno se uráží, váhá a domov má zavalený věcmi, které je škoda vyhodit.

Je těžké si to přiznat, ale poměrně často podléháme tlaku okolí nebo trendů, že bychom něco měli dělat, pokud možno pravidelně a na skvělé úrovni. Jste nedochvilná, neotužujete se, honíte termíny na poslední chvíli, vynecháváte snídani a stále ne a ne začít meditovat? „Zamyslete se nad tím, proč a komu to vadí a jak by to mělo ideálně vypadat,“ doporučuje psychoterapeutka Bartáková. Velmi často se pak podle ní ukazuje, že vysněný ideál je na hony vzdálený tomu, co je nám přirozené a v čem je nám dobře. „Je to, jako kdyby gazela chtěla létat. To prostě nejde,“ směje se odbornice.

Místo usilovné práce na sobě sama, která stejně vyjde vniveč, říká na rovinu, že lepší je se smířit s tím, jací jsme. Najít si své silné stránky a uplatňovat je. Chápat své potřeby i potřeby druhých a být k sobě upřímní. Někdy se za touhou po zdokonalení schovává jen špatný kontrakt se sebou samým a touha být někým jiným, uznávanějším a respektovanějším.

Brněnská psycholožka Nela G. Wurmová v článku Když změna není vidět na portálu Psychologie.cz shrnuje celou problematiku v úvaze: „Do něčeho, co vlastně nechcete, se (naštěstí) většinou nenatlačíte. Byť má rozum spoustu dobrých argumentů, z rozhodnutí, do kterých se racionálně zlomíte proti své vůli, stejně ve většině případů nebudete šťastní.“

Šanci na úspěch mají změny, kterým skutečně věříte, což potvrzuje i milovnice podcastů Jůlie. „Když o tom tak přemýšlím, tak se mi sice spoustu věcí nepodařilo změnit ani pod odborným vedením, ale jiné šly úplně samy. Zjistila jsem například, že bych mohla skoro přednášet o zero waste, se kterým mnohem disciplinovanější lidé kolem mě dost bojují,“ směje se. Pro ni jsou některé zásady života s minimem odpadků naprosto přirozené.

Také Nikola se přestala drtit běžeckými tréninky a udělala pokrok tam, kde ho nečekala. „Stalo se to, že jsem si vyběhala zánět šlach a bylo po běhání. Uteklo mi tolik běžeckých výzev a závodů, že jsem to prostě musela vzdát. Měla jsem hrozné výčitky, že jsem selhala, pocit, že nic nevydržím, něco dělám špatně. A pak najednou už byla propast mezi mnou a lidmi, kteří běhu dávali skutečně všechno, tak velká, že už nemělo smysl se s nimi měřit. A najednou přišla obrovská úleva. Taky jsem v té době potkala úžasnou lektorku jógy a ze sportu se staly chvíle, na které se těším. Dokonce i na běh, který teď klidně z poloviny odchodím, když si chci jen pročistit hlavu.“

To souvisí i s poslední nástrahou seberozvoje, kterým jsou destruktivní předobrazy. Tím může být pocit, že pokud něco neděláte pravidelně, nemusíte to dělat vůbec, nebo vysoké požadavky na to, abyste mohli říct, že vůbec něco děláte.

„Dlouhá přestávka bez běhu mi vlastně hodně pomohla. Když jsem si po ní nazula kecky a vyběhla, došlo mi, že jsem se úplně zbytečně bála, že jakmile nebudu běhat pravidelně, nebudu běhat vůbec. Došlo mi, že takhle uvažuju často – pokud jednou cokoli neudělám, možná to neudělám už nikdy a nemá to smysl. Takže jsem házela flintu do žita, kdykoli se nepodařilo jet podle plánu. Teď se proto snažím naučit, že je lepší udělat něco jednou týdně než nikdy,“ přidává jeden svůj velký pokrok na závěr Nikola.

Mimochodem Vlaďka Bartáková k metodě ‚don’t break a chain‘ (česky nepřeruš řetěz) podotýká, že se neopírá o jediný seriózní výzkum. Někomu určitě může pomoct, ale mnoho lidí dokáže spolehlivě odříznout od jakékoli naděje na změnu.

UNIVERZÁLNÍ NÁVOD, KTERÝ BY LIDEM POMOHL VÍCE SE HÝBAT, ZDRAVĚJI JÍST NEBO MÍT DOMA NEUSTÁLE UKLIZENO, NEEXISTUJE. JEDNODUŠE PROTO, ŽE JSME KAŽDÝ JINÝ A V JINÉ SITUACI. POKUD VÁM NĚKDO SLIBUJE JEDNODUCHOU A RYCHLOU CESTU K TOMU, JAK SE STÁT LEPŠÍM, NENÍ TO ODBORNÍK.