Schizofrenie není rozdvojená osobnost, říká psychiatrička

Pro běžného člověka je těžké si přestavit, co schizofrenik prožívá. Nemyslí si o sobě, že je Napoleon, jak se o této psychotické poruše šíří některé mýty. Je to vysoce citlivý jedinec a vnímá lépe než normální člověk. Pro představu, do psychotického stavu se můžeme uvrhnout i my „normální“, například požitím halucinogenů. Například šamanské rituály pracují s tím, že se člověk ocitne v jiné realitě. A o tom je i schizofrenie.

Rozdíl je však v tom, že když se vydáte na duchovní cestu do pralesa za šamany, kde zažijete stav změny vědomí, tak sice budete přecházet mezi jinými světy, ale budete se v nich orientovat ve smyslu, že člověk ví, který svět je reálný a který ne. U schizofrenie se prolíná více realit, ale jedinec mezi nimi neumí rozlišovat. Což mu naprosto rozloží život.

Svou praxi se schizofrenními klienty popisuje pro náš psychiatrička MUDr. Veronika Molčíková:

„Typická je přítomnost bludů, tedy nevyvratitelných přesvědčeních. Typicky jedinec sděluje, že ho někdo sleduje, dělá mu naschvály, nebo po něm jde mafie apod. Setkala jsem se s různými obměnami toho typu bludu: pacient sděloval, že ho lidé sledují na ulici, že soused do něj pouští elektřinu, nebo vysílá škodlivé vlny skrze zeď. Bludy bývají propracované, důmyslné, někdy s se smyšlenými termíny a mají dopad na chování. Například pacient se chránil proti škodlivým vlnám tím, že se obaloval alobalem.“ A dodává, že i když změny v osobnosti u schizofrenie pozorujeme, nejedná se o její rozdvojení či rozštěp. Rozdvojená osobnost se řadí k jiné diagnóze, a to je DID (mnohočetná porucha osobnosti.)

Schizofrenici také často slyší hlasy. Pro představu, je to jako byste slyšeli hlasy za zdí, nebo jako by k vám někdo neustále promlouval zezadu. Hlasy komentují běžné činnosti nebo přikazující různé úkony.

„Setkala jsem se s hlasy přikazující modlitby, chození na různá místa, zakazující přijímání stravy či pití…Hlasy bývají propojené s bludy a mají taktéž dopad na chování. Vybavuji si pacienta, který poslouchal topení a přijímal zprávy týkající se jeho vlastního bludného pojetí světa a vesmíru,“ vypráví Molčíková. Což může pro někoho působit až směšně, a právě proto schizofrenici často čelí nepochopení a posmívání.

Schizofrenici nikdy nemohou být motýlem

Nemocní schizofrenii jsou skuteční lidé se skutečnými pocity. Lidé, kteří prožívají psychózu, jejíž součástí jsou halucinace a bludy, mohou také zažívat opravdový smutek a také izolaci. Smutek je často přirozenou reakcí na to, že se ocitli v něčem děsivém. Představte si, jaké to je, když nemůžete důvěřovat svým myšlenkám ani vnímání. Nikdy bychom tedy neměli podceňovat hloubku jejich bolesti, i když samotná nemoc může snižovat jejich schopnost ji vyjádřit... Jak řekl jeden z mých pacientů: "Ať už je to cokoli, cítím se jako housenka v kukle a nikdy nedostanu šanci stát se motýlem.“

Tato nemoc se může objevit kdykoli, klidně už v dětství. Nejčastěji to bývá mezi 15 až 25 rokem, ale i později… První příznaky, než nabere na obrátkách, obvykle bývají nenápadné. Člověk je roztěkaný, hůř se soustřeďuje, dělá chyby, začne být třeba konfliktní, prostě se mění jeho způsob chování a on nefunguje stejně dobře jako dřív. Spouštěčem může být i nějaký stres nebo drogy, vysvětluje další psychiatrička Marta Holanová.

Svou zkušenost anonymně sdílel i sedmnáctiletý pacient:

A pak jsem tu já. Sedmnáctiletý mladík s nemocí, které se ostatní bojí. Narodil jsem se s dispozicí k této nemoci -s nízkým prahem zvládání stresu. Každý má určitou úroveň tohoto prahu, někdo ji má výš a někdo zase níž. Když ji ale překročí, duševně onemocní. A já měl v životě stresu až dost. To způsobilo, že se ten můj práh prolomil a části mého mozku začaly odlišně komunikovat. Naštěstí rodiče mi pomohli tím, že zavolali odbornou pomoc, a já se začal léčit. Není to procházka růžovým sadem, jak si mnozí myslí. Hodně zařízení pro tuto léčbu od šestnáctého století moc nepokročilo a od věznice se to taky moc neliší. Zatímco většina lidí touto dobou přestane brát prášky a poddá se nemoci, já bojoval, abych mohl být zas normální. Každý den se starám o svou mysl, jako by to bylo nemocné štěně. A přitom se sám bojím, že uvnitř štěněte je nelítostná šelma. Radši bych zbavil života sám sebe, než někomu ublížil. A přestože jsem nikdy nikomu nic neudělal, okolí mě odstrkuje. Stal jsem se nejnižším stupínkem ve společnosti, která mnou pohrdá kvůli takovým lidem, kteří svou nemoc neléčili. A jaký je rozdíl mezi klukem s rakovinou a mnou? Já za svou nemoc taky nemůžu. Přesto se ke mně lidé chovají, jako bych byl zrůda. Ve škole sedím sám, nikdo se se mnou do hovoru nepouští. Jsem terčem posměchu a výstřelků. Jenom proto, že lidé v novinách čtou o děsivých případech lidí, kteří pod vlivem téhle nemoci třeba zabíjeli. Jsem posuzován dřív, než kdokoli zjistí, že jsem snad jediný na světě, kdo pro ostatní dělá víc než pro sebe. Svoje svačiny rozdávám, aby mě za to měli ostatní rádi. A oni na mě plivou ještě víc. Zůstávám stranou dění s pocitem samoty a jistotou, že mě nikdo nechápe a ani nepochopí. Ale život mi nadělil i hezké věci. Jak přítelkyni, která s rodinou při mně stojí a věří mi, tak dar ptát se. Své dny trávím v meditacích, cvičením s holí a hraním na hudební nástroje, jako je buben, flétna a didgeridoo. Přesto se vás musím zeptat: Proč házíme lidi do jednoho pytle, ještě než zjistíme, jací doopravdy jsou? Je správné odsuzovat někoho jen podle předsudků, které zpravidla ani nejsou pravdivé? A můžou schizofrenici za to, že se někteří takto narodí a bojují proti sobě, zatímco svět jim hází klacky pod nohy?

Zdroj: NHS, Výzkum, Studie, iDnes, Verywellmind