O putování v magické poušti, kde se rozléhá jenom nekonečný písek, je natočený dokument Stopy v písku. Sledovala jsem ho téměř se zatajeným dechem, protože příběhy lidí, kteří se pouti spolu s průvodci zúčastnili, mě zasáhly. Každý tam odjel z jiného důvodu, všichni ale potřebovali zpomalit a udělat v životě změnu. Pro někoho může být poušť zdrojem inspirace, svobodným prostorem, kde může být sám sebou, a zároveň bezpečným místem, kde se může ponořit do hlubin svého nitra, na což nám v běžném, hektickém provozu dnes nezbývá moc čas. Rozlehlá poušť lidem dovolí odhalit jejich démony, skryté tužby, stará zranění, bolesti a křivdy, které si s sebou životem vláčíme. Poušť prý lidi mění.
Sahara dovolí zpomalit a otevřít mysl
Jednou z takzvaných „soul guide“ neboli průvodkyň vnitřní krajiny je i Bohdana Kabátová, která absolvovala od roku 2017 celkem 13 poutí po Sahaře. „Moje první cesta byla v mnoha ohledech krásná i náročná zároveň. Bylo mi téměř 40 a do té doby jsem nikdy nespala pod širákem, ani nebyla na žádné dobrodružnější cestě. Před samotnou poutí jsem se potkala s mnoha svými obavami a strachy. Z hadů a škorpionů, ze smrti, zimy, diskomfortu. Přesto jsem cítila, že musím jet, i když všechny kontrolky v hlavě blikaly na poplach. Moje první pocity z pouště mě ale ohromily a překvapily. Byla krásná, barevná, voňavá, čistá a plná života. A když jsem se zadívala do její nekonečné otevřené krajiny, rozhostilo se ve mně ticho, klid a rozechvění z toho, co přijde. Právě klid, zpomalení a tolik prostoru pro pobývání se sebou sama, svými myšlenkami a pocity je to, co poušť nabízí,“ říká žena, která dříve pracovala jako bankovní manažerka i ředitelka onlinové IT firmy. Měla skvělou práci, vysněný dům, manžela, dvě děti i možnosti cestovat – přesto prý ale cítila, že jí něco v životě chybí. Dnes nachází kouzlo v neobyčejných obyčejnostech – toulkách přírodou, mateřství, práci na zahradě, zpěvu nebo třeba pečení.
Když k vám promlouvá vnitřní hlas
Největší výzvou při jejím prvním 14denním pobytu v poušti pro ni bylo prý vypnout hlavu a otevřít se své intuici. „Říkám jí tichý hlas duše, který v sobě každý máme. Moje racionální část dostávala v poušti pěkně na frak. Byla jsem zvyklá mít vždycky na všechno odpověď a logické vysvětlení. A najednou jsem měla rozmlouvat s pouští, naslouchat vnitřnímu hlasu a prožívat své nejhlubší pocity. Pamatuji si, jak jsem klečela u jednoho stromu a křičela, že nevím, jak se to dělá a ať mi dá někdo návod. Dnes se už nad tím příběhem usmívám, ale tehdy jsem byla vážně zoufalá,“ popisuje začátky seznamování se Saharou. Po návratu prý Bohdana začala vnímat jinak sebe, lidi i svět kolem. Cítila odhodlání, sílu a odvahu začít dělat změny, které měly vést k naplnění obrazu té Bohdany, se kterou se v poušti potkala. Vášnivé, plné života, šťastné a spokojené.
Poušť přijímá každého, kdo se ocitl na životním rozcestí
Jak vlastně práce průvodců vnitřní krajiny v poušti probíhá? Na rozdíl od terapeutů svým klientům neradí, neléčí je, ani nenabízejí řešení, ale pomocí různých technik a cvičení je podporují, aby nacházeli své vlastní odpovědi a cesty skrze úskalí jejich osobních témat. „Řekněme, že mám pomyslnou baterku, kterou jim dokážu ve správnou chvíli posvítit na ta správná místa. To vše v úzkém kontaktu s přírodou, která je nám lidem skvělým zrcadlem i zdrojem,“ popisuje Bohdana.
Můžete si to představit na příkladu klasického turistického průvodce, se kterým se vydáte do neznámých končin. Zná dobře mapu i místa, která je dobré navštívit a umí se v dané oblasti orientovat. Má povědomí o jejích specifických nástrahách, a tak vás dokáže bezpečně dovést do vašeho cíle. Každý krok na tom výletě ale musíte udělat sami. Zajímalo mě, kdo se na spolek Soul Adventure, který organizované poutě Saharou nabízí, nejčastěji obrací. Jsou to prý ženy a muži všech věkových kategorií, kteří se ocitli ve svém životě na nějakém rozcestí – ve vztazích, práci, rodičovství, svém životním směřování. Nebo ti, kdo zažívají nějakou nespokojenost, které chtějí a potřebují přijít na kloub. Často se prý hlásí také lidé, kteří už dosáhli úspěchu a na vytouženém vrcholu zjistili, že jim něco chybí. Anebo je to do pouště táhne z nějakého nepochopitelného důvodu, doslova cítí její volání.
O očistných účincích pobytu v poušti vypráví i Tereza Černohorská, která v poušti průvodcuje už 15 let. „Lidé obvykle vstupují do pouště se „strachotěšením“: těší se na to nové a neznámé, ale mají i veliký strach. Z pouště i sami ze sebe. Stane se tam ale pokaždé zvláštní kouzlo: lidé tam ožijí. Po dvou až třech týdnech vystupují z pouště s rozzářenýma očima, otevřeným srdcem a touhou a odhodláním naplno žít,“ říká spoluzakladatelka Soul Adventure.
Sdílení pocitů je součást terapie
Při sledování dokumentu o pobytech v poušti jsem si říkala, že by mi asi vadilo sdílet svoje nejniternější pocity a intimní věci v kruhu se skupinkou cizích lidí. A tak jsem se paní Terezy zeptala, zda se to dá nějak řešit. Ostych je prý ale v pořádku. „Když někdo nechce sdílet, nemusí. Poradní kruh má svá jasná pravidla: každý mluví jen o sobě, nikdy o druhých, nic se z kruhu nevynáší ven, na to, co je řečeno v kruhu, nesmí nikdo reagovat a posloucháme nejen ušima ale i srdcem. Tím se vytvoří bezpečný prostor, který poutníci opakovaně zažívají a díky tomu pak mohou pochopit, jak úlevné a příjemné je sdílet to, co se v nich děje. Často až když něco vyslovíme nahlas, nám dojde, co se v nás odehrává! A právě přijetí bez rad a hodnocení je samo o sobě velmi léčivé. Každý z nás totiž touží být viděn, slyšen, respektován a milován takový, jaký je,“ vysvětluje principy „terapie pouští“ Tereza Černohorská.
Zdroje:
Autorský článek
