Jak dítě odmalička vést k pohybu?

Pro dítě je pohyb přirozený. Chce se opravdu odmalička hýbat. A my ho sešněrováváme příkazy: seď, tohle nedělej, umažeš se, spadneš… Takže kdybych měl být trošku přísnější, řekl bych: nebraňme mu. A pokud chceme, aby se hýbalo i později, měli bychom mu být především příkladem. Myslíme si, že šesti-, osmi-, desetiměsíční dítě nás nevnímá. To se ale velmi mýlíme. Podmínky, ve kterých dítě vyrůstá, ovlivňují i jeho vztah k pohybu a dalším zájmům. Takže pokud jste aktivní rodiče, jezdíte o víkendech na kole, chodíte na túry a vůbec se různě hýbete, vytváříte optimální podmínky pro jeho pozitivní vztah k pohybu. Stejně tak je to i u jiných zájmů a činností. Na druhou stranu musíme vnímat i genetiku a epigenetiku. Vliv genů si asi dovedeme představit. Důležitá je ale i epigenetika. Velmi zjednodušeně řečeno: svými návyky a chováním ovlivňuji svoje vnoučata a pravnoučata. Dnes je již zřejmé, že i těhotná maminka může ovlivnit vzorce chování a jednání svého dosud nenarozeného dítěte.

Mluvil jste o přirozeném pohybu a o podmínkách. Máme tedy dítěti podstrkovat míč, vodit ho na prolézačky a tím mu vytvářet vhodné podmínky pro pohyb?

U malých dětí je nejcennější formou učení pohybových aktivit takzvané implicitní učení. Vezme si například míč a objevuje kopy. To je přirozené učení implicitního pohybu. Implicitní pohyb je takový, který vychází z dítěte. Pohyb objevuje samo. Jako příklad může posloužit, když dítě leze samo na strom. Učí se pokusy, zkouší, kde se chytit, kam dát nohu. My ale častěji pro výuku pohybu využíváme takzvané explicitní učení, kdy dítěti říkáme, kam má tu nohu položit. V tom případě už neobjevuje, ale dělá to, co mu řekneme. Implicitní i explicitní učení ovšem mají svoje limity a je důležité umět obojí propojit. V dnešní době spíš převažuje explicitní učení. Implicitnost ale vytváří originalitu dítěte. Dítě objevuje pohyb, baví ho to, a proto si bere míč a jde si kopat. Prokazuje emoci. Je to úplně jiné, než když mu tatínek řekne: "Pojď si zakopat."

V září jsme přihlašovali naše děti do různých sportovních kroužků. Co si myslíte o organizacích, které zábavnou formou testují pohybové dovednosti dětí? Má to smysl?

Pokud opravdu nevím, tak jako pomocný ukazatel to smysl má. Je velmi důležité, v jakém věku se testuje. Samozřejmě je to neskutečná odpovědnost určit, pro jaký sport má vaše dítě vlohy. To, že dítě v osmi nebo dvanácti letech miluje jeden sport, určitě neznamená, že ho bude milovat i v šestnácti. V pubertě totiž děti podstupují ohromné růstové, emoční a hormonální turbulence. Vždy se rodičů ptám, co od podobného testování očekávají. Jestli chtějí vychovat šťastného kluka nebo holku s pozitivním vztahem k pohybu, může jim být jedno, jestli bude hrát fotbal, hokej nebo tenis. Pokud ale chtějí mít doma vrcholového sportovce, mělo by dítě podstoupit přesnější testy související s genetikou, typem svalových vláken a podobně. A to už je věda.

Dobře, ale jak najít ten správný kroužek pro naše dítě? Je například cesta zkoušet všechno, co je dostupné v místě bydliště, nebo spíš vybrat sport, ke kterému máme sami vztah?

Jedna cesta je zvolit sport, který sami děláte. Maminka třeba po tréninku tatínka, hokejového hráče, přivede na zimák dvouletého kluka. Tatínek ho nejdřív vozí na ledě, později mu pořídí brusličky a dnes je z něj extraligový hráč další generace. Druhá možnost je přemýšlet logicky a ekonomicky, ta je vhodná zejména pro rodiče, kteří sportu moc neholdují. Pokud nechcete být taxikářem a platit nákladné sportovní vybavení, vyberte si mezi sportovními kroužky, které jsou dostupné v okolí vašeho bydliště. A třetí cesta je kamarád nebo někdo mimo rodinu, kdo dítě ke sportu přivede. Může to být například tělocvikář, který je zároveň fotbalovým trenérem.

Každopádně by ale dítě měl vybraný sport bavit, ne?

Vy jste řekla bavit, ale uvědomte si, že plno dětí nebaví nic do té doby, dokud mu nevytvoříte podmínky, o kterých jsme na začátku mluvili. Nebo ho baví něco, co rozhodně s pravidelným pohybem nesouvisí. Nejsem zastáncem toho, aby si dítě samo vybíralo. Od určitého věku možná. Ale je to jako s jídlem. Když dáte dítěti na výběr mezi zdravým jídlem a čokoládou, málokdy si vybere tu zdravou verzi. Spíš si dá tu čokoládu, přejí se a klidně se i pozvrací. Nemohu se spoléhat na to, že si potomek vybere to správné. Jako rodič bych měl výběru pomoci. Je to o přenosu pozitivní emoční vazby, a právě tu emoční vazbu mohu ovlivnit podmínkami, které vytvořím. V dřívější době neměly děti tolik lákadel v podobě mobilů, počítačů a televize, jako je tomu dnes. Nechtěly sedět doma a nudit se. V podstatě jim nezbylo nic jiného než jít ven. Ale dnes tomu tak není, doma se nenudí, takže co si vyberou? Zůstanou doma, kde nemusí vycházet z komfortní zóny. Protože to je nám archetypálně dáno. Komfortní zóna je nám milá a příjemná (když nelovíš, odpočívej). Ale je tam to slovo KDYŽ. Takže nesouzním s tím, aby si dítě vybíralo úplně samo, ale souzním s tím, že nějaká možnost výběru by měla být. Je to stejné jako s tím jídlem. Jakmile mě dítě přesvědčí, že si umí vybrat zdravé jídlo, mohu mu dovolit dát si čokoládu. Podle mě děláme ve výchově dvě základní chyby: bud příliš tlačíme, nebo necháváme příliš velkou volnost. Najít v tom harmonii je složité. Navíc je to u každého dítěte a také věku jiné.

Řekněme, že máme sportovní kroužek nebo sport vybraný a naše dítě se začíná účastnit zápasů, závodů, soutěží… Jak se s ním o sportu bavit, motivovat ho, aniž bychom tlačili na výkon?

Sami si neuvědomujeme, jak našimi zdánlivě neškodnými otázkami ovlivňujeme subjektivní svět dítěte. Například otázka na sedmileté dítě, které vám po zápase sedne do auta, "Jak jste hráli?" není namístě. Dítě si pak řekne, že jediné, co rodiče zajímá, je výsledek zápasu. Právě při jízdě autem máme možnost s dítětem v malém prostoru a obrazně řečeno ‚face to face‘ strávit čas, který v dnešní hektické a výkonové době nemáte. Kdo z nás si sedne na půlhodinky k dítěti do pokoje a povídá si s ním, aniž by váš potomek nesledoval počítač, mobil, a ještě se u toho neučil? Také bychom měli v dítěti vybudovat sebereflexi, aby samo umělo reálně zhodnotit svůj sportovní výkon. Nemůžeme mu lhát, že hrálo dobře, pokud tomu tak není. Nechte ho chvíli o samotě a dovolte mu prožít i neúspěch, i kdyby to mělo být třeba s pláčem. Příště bude možná také ještě plakat, ale potřetí už ne. Znal jsem maminku, která za neúspěch dceru pochválila, a navíc odměnila. Nevědomky tak vytvářela u dcerky vzorec "mně se to nepovedlo – rozbrečím se – maminka mi dá odměnu". To přece není dobře, protože jakmile přijde někdo, kdo tento vzorec naruší, bude pro dítě stresorem. Ale kdo udělal chybu, já jako stresor nebo maminka tím, že lhala?

Jsou ještě nějaké další nevhodné otázky, které my rodiče dětem v souvislosti se sportem pokládáme?

Jsou to všechny otázky, které směřují k cílovým položkám. Například: "Kolik jsi dal gólů?" Měli bychom pokládat spíš otázky směřující k činnosti. Například: "Jaký to byl pocit, když jsi týmu pomohl s přihrávkou? Projevilo se v zápase něco, co jste v poslední době trénovali? Kdyby jsi znovu nastupoval do zápasu, jak bys tu situaci vyřešil?" a podobně. Jsou to věci, které směřují k činnostem, jež má dítě pod kontrolou. To, jestli tým vyhraje, dítě často pod kontrolou nemá. Také je důležité nechat potomka mluvit. Monolog není dialog.

A jak je to s pochvalami? Kdy chválit a kdy ne?

Jsou názory, že je důležité chválit dítě téměř za všechno. O problematiku pochval se zajímám 10 až 15 let. V poslední době mě zaujala jedna studie z USA, která hovoří o tom, že chválit jednoznačně ano, ale otázka je za co. Měli bychom děti chválit za věci, které mají pod kontrolou. Například za úsilí, pokrok: „Vidím, že ses zlepšil. Vnímám, že tomu dáváš hodně…“ Určitě ne za to, kolik dal gólů. K těm gólům se totiž dítě dostalo právě díky činnostem – tréninku, úsilí a tak podobně. Studie například zjistila, že přechvalované děti se vyhýbají složitějším situacím. Jednoduše proto, že by nemusely uspět a mohly by tak přijít o svoji pochvalu. Stáhnou se a ať situaci vyřeší někdo jiný. Nejsou to typy dětí, které do toho jdou, i když se to nepovede. Další bod, který mě zaujal, je, že přechvalované děti mají větší sklon k neetickému chování. Například když měly možnost si samy vyhodnotit test, často si upravily výsledek. Vylepšovaly se, protože nechtěly mít horší známku. Nesouhlasím ani s tím, aby se medaile dávaly všem dětem. Potíráme tím ty dobré a zároveň si myslíme, že pomáháme těm horším. My jim ale nepomáháme, protože oni si pak myslí, že jsou dobří, i když to tak není. Jestliže něco neumím, měl bych to uznat a postavit se tomu, protože jednou stejně přijde někdo, kdo mi to řekne. Na druhou stranu, to, že mi nejde sport nebo jedna sportovní disciplína, neznamená, že nejsem dobrý v něčem jiném a naopak.

Zdroje:

Marian Jelínek

časopis Kondice

Kniha: Car coaching, Marian Jelínek