Jak jsme na tom v Česku s rovností žen a mužů? Špatně, skoro nejhůře z celé Evropy. Podle indexu genderové rovnosti jsme se ocitli na smutném chvostu mezi ostatními evropskými státy. A naše 23. místo z celkem 27 zemí není opravdu lichotivé, jsou před námi i pobaltské země.

Jakožto ženy máme sice vybojováno právo volit, rovný přístup ke vzdělání nebo možnost plánovat těhotenství díky antikoncepci, ale diskriminace v řadě oblastí stále existuje. Proč na tom nejsme ve srovnání s Evropou lépe a v čem zaostáváme?

Méně svobody, peněz i moci

Nejhůře jsme na tom v oblasti moci, tedy rozhodování. Ve vyšších funkcích je jen 20 procent žen. Přestože je více žen s vysokoškolským vzděláním než mužů, někde se nám ztrácí talenty. Dalším ukazatelem, ve kterém se rozevírají nůžky, jsou peníze. Ženy, přestože vzdělanější, vydělávají rozpočtem na hodinu o 20 procent méně než muži. A dalším zkoumaným faktorem je poměr volného času. Rozumějte tomu jako kolik svobody muži a ženy mají. Muži sice obecně tráví týdně v práci o pár hodin navíc (podle indexu jsou to 3-4 hodiny), ale ženy jdou po práci na druhou směnu, kdy se starají o domácnost a o rodinu, což zkonzumuje větší množství času. Takže ve výsledku je to muž, kdo má čas na golf nebo squash a ženy, více či méně dobrovolně, čekají doma s večeří.

Což se samozřejmě mladším generacím žen nelíbí, protože rovnost je spojená se svobodou a tak chtějí uplatnit svůj potenciál i jinak než běháním s hadříkem po bytě.

Rovnoprávnost pohlaví v praxi kulhá

Zajímavé je, že podle průzkumů se muži staví k rovnoprávnosti pohlaví pozitivně, ale v praxi to vypadá jinak. Ve výsledku je to opět žena, kdo primárně pere, uklízí a vaří. A nejsou to jen domácí práce, ale i duševní zátěž, kterou neseme. Jako „ředitelky“ domácnosti musíme myslet na to, co nakoupit, kdy jdou děti k doktorovi, pes na veterinu nebo na kdy jsou naplánované třídní schůzky. A to bere energii.

A je to také žena, která přeruší kariéru, aby se starala o dítě. A i když děti odrostou, tak pokud onemocní, je to ona, kdo zůstane doma a zruší si práci a důležité schůzky. Čímž se dostáváme do začarovaného kruhu. Funkce „pečovatelky“ je neplacená a zabírá hodně času. Nenahrává tomu ani extrémně dlouhá rodičovská dovolená. A kdo je doma, má méně peněz a horší vyhlídky na vyšší profesní post. To do budoucna znamená i horší ekonomické uplatnění. Což vede k větší polarizaci, „já (muž) vydělávám víc, tak ty budeš dělat zázemí.

“Naši politici by si sice přáli zvýšit porodnost, protože jako populace stárneme. A mladé rodiny jsou často odhodlány mít 2-3 děti. Většinou to ale ženy po prvním dítěti vzdají, když se střetnou s realitou. V nukleárních rodinách dnešního typu se matky stanou na roky sociálně izolovanými bytostmi, které žijí z almužny státu nebo z peněz partnera. Do práce se dřív vrátit nemohou, protože chybí systém předškolkové péče i kratší pracovní úvazky.

Muži nejsou chodící peněženkou

A nenahrává to ani mužům. Z těch se stane chodící peněženka, jsou pod tlakem, že musí uživit celou rodinu. Často si ještě přidají další přivýdělek a vlastní dítě nebo děti vidí akorát chvíli večer. Své rodině se odcizují, a proto také dochází k rozpadům rodin nejčastěji v první třech letech po narození dítěte.

Když se podíváme například do Švédska, tak tam jsou rodičovské i pracovní povinnosti mezi manžele nebo partnery rovnoměrně rozděleny. Oba částečně pracují a částečně se starají o rodinu. Neříkám, že náš systém nemá výhody, ale prostor ke zlepšení tu rozhodně je.

A není to jen záležitost systému, ale také kulturního a společenského nastavení. Z nějakého důvodu si hýčkáme umělé normy, kdy žena je pečovatelka. Každý zdravý člověk by měl být přece schopen si zajistit základní životní potřeby a nepotřebuje k tomu „náhradní maminku.“ A zároveň muž není chodící bankomat. Jeho role v rodině je důležitá, muži by měli být se svými dětmi intenzivně už od doby, kdy jsou jejich potomci miminka a ne až od dvou až tří let, jak se někdy mylně říká. Když jsme u genderové vyváženosti, muži jsou biti ohledně svěřování dítěte do péče. Když dojde k rozvodu nebo rozchodu, stávají se z nich bohužel jen víkendoví tatínci.

Mylné společenské stereotypy

Pokud by se role více rovnoměrně rozprostřely, ženy by získaly opravdu rovnost, a tedy i svobodu k tomu uplatnit svůj potenciál jinak, než je míchání omáčky a mytí hrnců. Nepopírám to, že ženy jsou ty, které dítě porodí, kojí a jsou na něj v prvních měsících „hormonálně vyladěny“. Ale další přesvědčení, jako že ženy umí dělat více věci najednou, proto zvládnou ke všem povinnostem i domácnost nebo že dítě potřebuje hlavně matku, jsou mylná přesvědčení. Jsou to jen společenské stereotypy o tom, jaký by měl život ženy být.Ženy jsou i ve 21. století mocenskou menšinou a přispívá k tomu i výrazná maskulinizace politiky. Sice se všichni chytají za hlavu kvůli feminizaci školství, ale tohle nikomu nevadí. Přitom právě opatření politiků, kteří jednají na základě své mužské zkušenosti, se žen výrazně dotýká. Například v současné hospodářské a sociální krizi to odnášejí právě ony. Ať to jsou matky samoživitelky nebo seniorky. „Doporučení NERV bohužel dopady nerovností žen a mužů ignorují a může se stát, že se ještě ve skutečnosti prohloubí,“ uvádí se v závěru analýzy indexu genderové nerovnosti.

Zdroj: autorský text, vlada