Reportáž: Introvert na kurzu improvizace

Strach z vlastních chyb nás omezuje nejvíc. Kurz improvizace vám dá možnost se s ním vypořádat.
Když kdokoli z nás něco neví nebo si nemůže vzpomenout, improvizuje. Přesto si tuto disciplínu většinou spojujeme s uměním, v prvé řadě s divadlem. Mnohé proto možná překvapí, že se zhruba od devadesátých let v cizině organizují kurzy improvizace v práci a v běžném životě. Já jeden z nich navštívila. 

Blížila jsem se do bytu na pražské Pankráci a vůbec jsem netušila, co mě tam čeká. Měla jsem jen trochu strach, abych překonala trému před cizími lidmi a nepropadla už v prvních minutách panice. Moje pochybnosti se týkaly hlavně toho, zda tam já, introvert, vůbec patřím. Vždyť přece nejsem žádný komediant! Těmito úvahami jsem nevědomky přesně trefila hřebíček na hlavičku, jak dokládá lektor Robert Kulhan z univerzity ve Farm Ville v americké Severní Karolíně: „Při improvizaci se nejedná o žádné hraní. Jde tady o reakce – pokud možno co nejvhodnější a nejrychlejší.“ A ruku na srdce, kdo by nechtěl efektivně odrážet nečekané podněty, s nimiž se za den mnohokrát setká, a neuléhat večer s pocity typu „já jsem přece měl říct tohle, a ne tamto“?

Nejde o to být hercem

V hnízdečku koučky Moniky Nevolové, která kurzy vede, se nás sešlo sedm. Většinou jsme se viděli poprvé. Někdo seděl a koukal, co se bude dít. Jiný hlasitě mluvil a smál se, aby se náhodou v místnosti nerozhostilo trapné ticho. Byli jsme přátelští a ostražití. „S improvizací jsem se setkala už dávno, ale intenzivně se jí věnuji tři roky,“ vysvětluje Monika. „Začínala jsem jako návštěvník těchto divadelních představení, ale záhy se mi začala v hlavě rodit myšlenka, že se jedná o způsob komunikace, který by měl dostat do života každý.“ Nejde zdaleka o to stát se hercem. Zásadní je naučit se zvládat běžné situace. Po prvotním rozjezdu bylo jasné, že to není samozřejmostí.

Řízeně jsme obcházeli jeden druhého a snažili se získat informaci, která by nám o tom druhém prozradila to, co potřebujeme. Přitom jsme také chtěli navodit dojem, že nás ten druhý opravdu zajímá a chceme ho poznat nikoli ze studijních, ale i osobních důvodů. Umět druhého poutavě oslovit a spřízněně vyslechnout, přestože na kafe bychom spolu nešli. Zdánlivě jednoduchá věc, která ovšem v běžné praxi selhává.

Radost z chyby

Nespoutaná zábava se ovšem rozjela až ve chvíli, kdy Monika zavelela: „Radujte se ze svých chyb!“ Měli jsme daná pravidla, podle kterých bylo nutno se hýbat, mluvit a tvářit. V rychlém sledu jsme střídali to či ono. A pokaždé když to někdo spletl – což bylo skoro pořád –, musel zvednout ruce nad hlavu a radostně zvolat: „Udělal jsem chybu!“ Ostatní zatleskali a třikrát zakřičeli „hurá“. Že je to nesmysl? Možná. Ale právě strach z vlastních chyb nás v životě nejvíce omezuje. „Většinou se za ně stydíme, a proto se do spousty aktivit raději ani nepustíme. Nezkusíme to, protože chyba je pro nás něco nepřijatelného. Málokdo si ale uvědomuje, že bez omylů bychom se nikdy nikam nedostali,“ říká další ze světově uznávaných lektorek Lakšmi Balachandra. A Monika Nevolová dodává: „Jsme to my sami, kdo si škodíme. Bojíme se, že se znemožníme před ostatními a dobrovolně se pro jistotu držíme hesla ,starého psa novým kouskům nenaučíš‘.“

A tak se snažím nebát. Plácám nesmysly, poskakuju ve vymezeném prostoru, předvádím postřeleného kance i sexy sekretářku. Najednou se všichni smějeme a bavíme se. Aniž by si toho kdokoli z nás všiml, stala se z nás bezva parta. Dovádíme jako děcka a ,šéfová‘ je spokojená. „Právě tohle ,hraní si‘ je nejužitečnější. Při hře je totiž člověk absolutně soustředěný. Nejde si hrát jen napůl. Buď to děláte a jste tady a teď, anebo jednoduše ne.“ A tak si nenásilně trénujeme soustředěnost, komunikaci i schopnost spolupracovat.

Reagovat na nechtěné

Cvičení je na improvizačním kurzu několik. Kromě těch zmiňovaných jsou důležitá cvičení, která mají za úkol člověka osmělit a zpřítomnit. Mezi ty patří hra zvaná „Ano, a…“. Sedíme v kruhu a vyprávíme společný příběh na zadané téma. Každý řekne jednu větu, druhý na něj naváže nehledě na to, že mu právě vyslovené zcela změnilo jeho vlastní zamýšlené téma. Reaguje jen na to, co bylo řečeno. Svou repliku vždy začne slovy „ano, a…“. Ty nám dávají čas na to zůstat stále v centru dění a přitom si promyslet další postup. „Člověk dostává možnost přizpůsobit se náhle vzniklé situaci, kterou nečekal, a neodmítnout ji zbrkle jako něco nechtěného,“ říká Robert Kulhan.

To, co děláme jakoby mimoděk v rámci zábavného odpoledne, se dá automaticky použít na jakékoli poradě či diskuzi s kolegy nebo partnerem. Na kurzu improvizace se lidé tak jako tak uvolní, ovšem je na kouči, aby vhodně namíchal poměr užitečného a zábavného. „Když děláme improvizaci pro večírek, je důležitá hlavně legrace. Pokud jde ale o rozvoj například kreativity nebo spolupráce, pak se volí spíše ty užitečné techniky. Humor je ale i tak často vítaným vedlejším produktem,“ říká Monika Nevolová, která sama nesedí v koutě. Do většiny našich legrácek se aktivně zapojuje a usměrňuje nás.

Neuteče ani introvert

Najednou začínám také já chápat, jak je dobře, že tu jsem. Dneska je přímo nutností být pohotový a rychle reagovat. „Člověk se nesmí nechat zaskočit. Žijeme hekticky, a kdo chce být úspěšný, nesmí v náročné situaci panikařit. Naopak je potřeba vylovit z mozku okamžitě to nejlepší řešení,“ mluví teď i mně z duše lektorka Monika. Pozoruji ji a usmívám se nad tím, jak na rozdíl od nás zvládá všechna cvičení s nadhledem.

My pořád povykujeme jako prvně podnapilí teenageři. Vlastní neschopnost odpálkujeme rychle k dalšímu v řadě a sledujeme, zda má s přihrávkou stejné problémy jako před chvílí my. Smíchem maskujeme bezradnost, ale funguje to a už nikomu nepřipadá hloupá. Koučka přece říká, že stud je nepatřičný.

Každému jedinci jde něco lépe a něco hůře. Je to dané nejen povahou, ale prvotně už třeba pohlavím. „Opravdu nejsme stejní. Muži třeba víc soutěží, ženy se lépe soustředí, když mají spolupracovat,“ usmívá se Monika. Potvrzuje, že její kurzy navštěvují lidé různého věku a stále častěji improvizace pomáhá také stoprocentním introvertům. „Základem je takové lidi hned nevyplašit. Zapojují se podle toho, jak to cítí. Ostatně jedno z dalších pravidel je: ,co nechceš dělat, nedělej.‘ A pak se náhle stane, že i ten největší stydlín předstoupí před publikum a začne vyprávět příběh. Až teprve poté mu dojde, že se ocitl v situaci, z níž má obvykle fobii, a ani to nebolelo.“ A i když pro něj pak veškerá snaha o improvizaci třeba skončí, je bohatší.

Jsem pyšná

I já odcházela s pocitem, že nejsem tak ztracená duše. Věděla jsem, že umím bezhlavě skákat po pokoji s cizími lidmi, od srdce se s nimi bavit a vysvětlit jim to, co nechápu ani sama. A že to budu moci použít i jinde. Jsem pyšná na to, že jsem se přemohla a nenechala svou věčně pochybující povahu, aby mi zavřela dveře k dalšímu poznání.

Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.