Od malička jsme všichni učení předstírat a potlačovat naše emoce. Slýcháme věty typu: „Dospělým se neodmlouvá.“ „Buď před dědečkem radši zticha.“ „Hodné holčičky/chlapečci se nevztekají.“ „Kluci nepláčou.“ „Poslouchej, jinak tě nebudou mít rádi.“ „Lidem nesmíš věřit, radši jim nic neříkej.“ Většina těchto doporučení je nám dávána s „dobrým“ úmyslem, aby z nás vyrostl bezproblémový, slušný člověk a nedostávali jsme se zbytečně do konfliktů. Jenže spolu s tím jsme se naučili svoje opravdové emoce a pocity potlačit a předstírat, že souhlasíme a jsme spokojení, i když to tak uvnitř necítíme. V důsledku našeho neustálého nalhávání si vedeme v dospělosti povrchní vztahy, ve kterých chybí intimita. Vytváříme si v životě situace, které s námi nejsou v souladu. Děláme práci, která nás nenaplňuje, nebo přímo ubíjí. Plníme přání a příkazy druhých, žijeme život někoho jiného, jen ne svůj vlastní. Trpíme pocity úzkosti nebo depresí. To všechno jsou důsledky násilí moralismu.


„Lhát se nemá.“


Tuhle poučku od malička slýcháme všichni od našich pečovatelů. Problém je, že dospělí k tomu přistupují z moralistického hlediska, moralizují a nepočítají s tím, že děti mají takzvaný bullshit radar. „Ten máme všichni. Díky němu vnímáme, zda to, co nám druzí říkají, je v souladu s tím, jak danou skutečnost prožívají a co činí,“ vysvětluje psycholog a psychoterapeut Sebastian James, průkopník filozofie radikální upřímnosti. Právě bullshit radar je příčinou toho, proč moralizování nefunguje. Mnohem účinnější než moralizovat je proto jít příkladem. A součástí toho jít příkladem je občas přiznat sobě i druhým, že se nám něco nepovedlo, kde jsme předstírali, nebo něco zatajili.


Schopnost předstírat se vyvíjí kolem 12. roku, kdy mozek získává schopnost abstraktně přemýšlet, to přináší vedle dobrých schopností i určité strategizování. A protože všichni přirozeně toužíme po tom být milovaní, oceňovaní, přijati svým okolím, učíme se v různých situacích předstírat a zatajovat. Abychom získali to, co chceme, bereme na sebe různé masky a role, které s tím, co skutečně cítíme nebo chceme, nejsou v souladu. „V radikální upřímnosti nejsme proti předstírání, předstírání není špatné. Veškerá hra je založená na předstírání. Jenže, co se děje spoustě z nás během dospívání, když je výchova velmi přísná nebo moralistická, učíme se při předstírání ještě předstírat, že nepředstíráme. A to už se do toho zamotáváme,“ říká Sebastian James. Ztrácíme svoji autenticitu, ztrácíme se sami sobě. Právě to může být základem různých psychosomatických obtíží, úzkostných nebo depresivních stavů v pozdějším věku. Cestou z tohoto ven je vrátit se z hlavy a toho, co si myslíme, že je pro nás správně, k moudrosti vlastního těla – k prožívání.


Naučit se říkat pravdu


Je rozdíl mezi myšlením a prožíváním. „Logická část našeho mozku, neokortex, je dnes u většiny lidí mnohem rozvinutější než spojení s tělem, našimi pocity a emocemi. A právě to je zdrojem velkého stresu,“ říká psycholog Sebastian James. Na svých workshopech Radikální upřímnosti proto učí, jak se vrátit z hlavy – toho, co si myslíme, zpět k prožívání – k tomu, co cítíme. „Prožívání se učíme přes vnímání vlastního těla, fyziologických vjemů, které jsou základem emocí. Učíme se, co, jaký pocit, vnímáme ve vlastním těle, a současně s tím, jakou emoci,“ vysvětluje James. Následně je důležité o emocích mluvit. „Každá emoce má svůj začátek, průběh a vyvrcholení. Vyvrcholení smutku je pláč, u radosti je to smích a u vzteku řev. Zdravé emoce se mají střídat,“ vysvětluje psycholog. Pro úspěšnou práci s emocemi je třeba naučit se emoce znovu nejen prožívat v těle, ale i vyjadřovat – komunikovat.


Vyjádřit hněv je zdravé


Velká část workshopu se věnuje i práci s hněvem, který je společně se strachem nejstarší emocí. „Hněv máme všichni, hodně lidí ale předstírá, že hněv nemá,“ říká Sebastian James. Potlačený hněv je zdrojem přílišné kritiky, svádí k pomlouvání, stěžování si, slovním útokům, kritizování či představování si toho, jak bychom dotyčného poslali k čertu. Tyto naučené způsoby nakládání s hněvem ale nefungují – nepřináší nám ani našim vztahům nic dobrého. Cestou je naučit se hněv vědomě prožít a vyjádřit. Namísto jeho potlačení.


Když vás něco naštve, je mnohem účinnější to komunikovat. „Potlačování vlastních emocí málokdy přináší něco dobrého. Když vás třeba naštve partner, že neumyl nádobí, bývá výhodnější mu to sdělit, než to celý den dusit v sobě,“ radí psycholog. Důležité je zvolit vhodnou formu, vyhnout se komunikačním faulům. Věta typu: „Vadí mě na tobě, že jsi po sobě neumyl nádobí,“ je zdravější způsob, než použít pasivní agresivitu v podobě věty typu: „Ty jsi bordelář, ty nikdy neumyješ nádobí, jsi jako tvůj otec!“ Pasivní agrese má i další podoby typu tichého mlčení, kdy je dusno v domácnosti, pomluv nebo naschválů. A to jsou mnohem horší věci, než si to, co nás štve, otevřeně říkat vzájemně. Základem vyjadřování hněvu je pochopit, že zlobit se na druhého je čas od času normální. „Je to základ savčí psychiky a pro dobré vztahy je nezbytné naučit se vyjadřovat všechny emoce. Učíme se, jak to dělat zdravě,“ říká Sebastian James. Právě zdravé vyjádření hněvu je podle něj základem odpuštění. „Lidé si občas myslí, že odpuštění je rozhodnutí. Tak to ale není. Pokud nás něco opravdu zasáhlo, nemůžeme odpustit dřív, než vyjádříme, co nás štve. Odpuštění je tělesný proces, který souvisí s tím, že hněv uznám a že ho uzná i ten, na koho se zlobím. Hněv je třeba prožít v těle a vyjádřit přirozeným způsobem. A právě to se na workshopech Radikální upřímnosti učíme,“ dodává psycholog.


Autenticita osvobozuje


Workshop Radikální upřímnosti má dvě části. Tou první je naučit se říkat o sobě i to nepříjemné, aniž bychom měli pocit, že se stane něco hrozného. „Snažíme se dotknout největších tabu společnosti, jako je zdraví, peníze, sexualita a emoce. Mluvit sám o sobě a slyšet druhé mluvit o tom samém, je osvobozujcí. My lidé máme hlad po autenticitě. Dělá nám dobře,“ říká Sebastian James. A druhá část workshopu je naučit se mluvit o emocích. „Učíme se přímočaře vyjadřovat, co je nám líto, z čeho máme strach, za co se zlobíme, z čeho máme radost a za co se stydíme. To je pět základních emocí, které je dobré naučit se vnímat a pojmenovávat. Protože mluvení o emocích lidi sbližuje, zatímco názorové při a přesvědčování se o tom, kdo má pravdu, lidi rozděluje,“ říká James.


Z ohlasů účastníků workshopu je znát, že mluvení pravdy přináší své ovoce. „Dřív jsem si myslel, že jsem nespolečenský. Přitom jsem byl akorát unavený z neustálého předstírání. Díky radikální upřímnosti jsem se naučil vnímat citlivost jako přednost. Nemusím hrát, že jsem macho, ale ani nemusím být falešně skromný. Můžu být sám sebou,“ říká účastník workshopu David Vedral, marketér a ternér boxu. Z vlastní praxe Sebastiana Jamese i účastníků workshopu se ukazuje, že zatímco autenticita sbližuje, předstírání nás od sebe oddaluje. Lidé si cení autenticity, protože z nás dělá lidské bytosti. „Radikální upřímnost pročišťuje vztahy. Učíme se, že mít konflikt je normální. Přináší vzájemné pochopení a blízkost,“ uzavírá psycholog, podle nějž radikální upřímnost není přímo životní styl, ale dovednost k níž je potřeba k ní mít přístup.


Tip

Radikální upřímnost – víkendový workshop

Vyzkoušejte, co se stane, když odhodíte všechny masky, nahradíte strach odvahou a začnete komunikovat zcela upřímně. Zkušenosti ukazují, že taková změna přináší neobyčejnou svobodu, živost a překvapivě i blízkost. Radikální upřímnost vám dlouhodobě pomůže zlepšit mezilidské vztahy i vztah k sobě samému. Termíny nejbližších workshopů najdete na www.radikalniuprimnost.cz