Příběh: Místo tréninku jsem zkusila terapii

Mentální koučink je metoda, která se původně vyvinula v prostředí sportu, odkud se přenesla i do jiných oblastí.
Jsem nervózní. Konečně jsem se totiž rozhodla postavit se čelem tomu, že ve svém životě momentálně nic nezvládám. Kvůli operaci nemůžu plnohodnotně cvičit a přijde mi, že ztrácím část svého já. Dokáže mě z toho dostat kombinace mentálního koučinku, pohybu a meditace, na kterou mířím? Jistá si nejsem, ale zkusit to chci. 

Mentální koučink využívají hlavně vrcholoví sportovci – pomáhá jim nastavit hlavu tak, aby podávali co nejlepší výkony. Stejně dobře ovšem funguje i na problémy mimo hřiště. Jde vlastně o trénink mysli, který vám pomůže najít správnou cestu, ať už potřebujete vítězit, nebo jste se prostě jen ve svém životě zasekli a nevíte jak dál. Na rozdíl od psychoterapie neřeší minulost, ale pracuje s přítomností. Představit si to můžete třeba jako cestu z bodu A (tady jsem, toto je moje situace) do bodu B (tady bych chtěla být, toto je můj cíl). 

Kouč vás při vašem putování provází a pomáhá vám najít správný směr. Centrum AUMAKUA v pražských Běchovicích, kam právě mířím, posouvá koučování ještě o stupeň výš. Propojuje totiž práci na psychice s prací na fyzické a duševní stránce. Kombinace koučinku, tréninku a meditace vás (i s plným servisem, jako je občerstvení, čistý ručník atd.) vyjde na několik tisíc korun. Počítejte s tím, že v centru strávíte přibližně 4–5 hodin. Může to fungovat? Pomůže mi to konečně se zklidnit a fungovat jinak než na výkon? 

Když to v hlavě bzučí 

Ve dveřích mě vítají usměvaví zakladatelé centra Ondřej Halama a Dan Trpák společně s trenérkou Andreou Burgerovou. Tahle skupinka se o mne dneska bude starat a já už po prvních minutách cítím, jak se moje nervozita začíná rozpouštět. 
„Když nejsou v pohodě všechny tři naše složky, tedy tělo, duše i mysl, těžko můžeme čekat, že nám bude dobře. Jenže právě na tohle lidé často zapomínají,“ říká hned na úvod Dan a Ondra mu přitakává. Hlava je podle nich přitom tím, co rozděluje excelentní sportovce i manažery od šedého průměru. Proto se ve svém centru, kam si ale klidně můžete zajít i jen tak na kávu nebo zacvičit, zaměřují zejména na ni. „Seberozvoj a sebepoznání jsou důležité nejen pro sportovní výkony, ale i v osobní nebo pracovní rovině,“ dodávají svorně. 

Moje cesta začíná mentálním koučinkem. Sedáme si s Danem Trpákem a já se cítím velmi nesvá. Pojmenovat svůj problém a hlavně si ho konečně naplno přiznat je pro mě hodně těžké. Naše sezení tak začíná asi jako pohovor na koberečku u šéfa. Ale v duchu si říkám, že to dělám sama pro sebe, a postupně se uvolňuju. Začínám Danovi vyprávět o své bzučící hlavě, o neschopnosti zklidnit se a o snaze být neustále perfektní. O svém obrovském strachu ze selhání. O tom, že neznám žádný jiný stav než být přepracovaná nebo nedělat vůbec nic. O tom, že se na mě práce valí ze všech stran a já přesto neumím říkat ne. O tom, že jedu na autopilota. A hlavně o tom, že se mi ta holka, která měla drajv a navenek inspiruje všechny ostatní, trochu ztrácí. 

Malovat vzdušné zámky 

Dan mi nic nepodsouvá, nic nesoudí. Nechává mě mluvit a jen mě provází mými vlastními myšlenkami. Pomalu spolu s ním začínám vidět důležitou věc, a to svoji neschopnost pracovat s časem a správně si ho organizovat. Dan po mně chce, abych mu popsala svůj ideální den. A tak se do toho dávám: Ráno vstanu na své chalupě, projdu se se psem, zacvičím si, udělám si čaj a potom usednu v příjemné pracovně k počítači. Tam 4–5 hodin pracuji, potom si v klidu připravím a sním oběd. Odpoledne dokončím, co je potřeba, a vydám se cvičit, dělat něco okolo domu, věnovat se rodině a kamarádům. Už ve chvíli, kdy to nahlas řeknu, mi je jasné, že nemaluju vzdušné zámky. Že můj vysněný stav je vlastně docela dosažitelný.

Jenže! Umím o něm mluvit, ale neumím ho nastolit. „Důležité odpovědi si člověk musí najít sám. Někde v sobě totiž velmi dobře víme, co potřebujeme, jen je někdy těžké to pojmenovat nebo se k tomu vůbec dostat,“ podotýká Dan. A tak od něj na závěr dostávám první úkol: najít si na sebe čas a vytvořit si vlastní ‚rozvrh‘. Jeden na den, jeden na týden a poslední na celý rok. 

Radost v pohybu 

Koučink je v tu chvíli u konce a na mě už čeká Andrea. Ladit teď pro změnu budu svoje tělo, protože tělo ovlivňuje hlavu a naopak. Forem pohybu tady využívají více, od výběhu do Klánovického lesa přes jógu a strečink až po kruhový trénink. A právě ten jsem si vybrala já. Začínáme dynamickým strečinkem. Po hodince povídání s koučem Danem mám pocit, že pohyb je přesně tím, co právě teď potřebuju. Navíc mě fascinuje, že jsem pořád ve stejné místnosti. Změnou hudby a světla se z poklidného místa pro povídání stává energický prostor pro cvičení. Cviky jsou zaměřené komplexně na celé tělo a my si je projedeme rovnou ve třech kolech. Rozhodně to není žádná flákačka. 

„To je skvělé, jak se na cvičení dokážeš soustředit,“ chválí mě Andrea, která sama srší energií. Je pravda, že soustředit se musím především proto, že takové výstupy na bednu kombinované s výpady vzad si vaši koncentraci docela vyžádají. Zatímco u prvního kola se cítím celkem zadýchaná, při třetím mě to začíná bavit tak, že bych klidně ještě pokračovala. Fakt, že jsem si cvičení užila, pro mě hodně znamená. Ačkoli mě sport živí, poslední dva měsíce mám problém najít v něm jakoukoli radost. A tady jsem po dlouhé době zažila příval euforie. To jen ukazuje, jak jsou naše hlava a tělo propojené. Dobrá kondice je totiž velmi důležitým předpokladem naší spokojenosti. Ostatně existuje řada výzkumů, které dokazují, že sport je prevencí mnoha zdravotních a psychických problémů. 

Vypnout a jenom být 

Poslední částí mé dnešní cesty je meditace. Na tu se teda vůbec netěším. Představa, že mám příští minuty strávit pohroužená do svého nitra, je pro mou bzučící hlavu zhruba stejně lákavá jako svěrací kazajka. Já potřebuju akci a pohyb. Sedět půl hodiny v jedné pozici a snažit se vypnout hlavu pro mě vždycky byl neproveditelný úkon. Tak uvidíme, jak to dopadne tentokrát... 

Nálada v místnosti se zase mění a z energické tělocvičny se rázem stává meditační místnost. Trochu mě uklidní, že si pro meditaci můžu zvolit pozici, jakou chci. Je mi jasné, že kdybych si lehla, do minuty spím, a tak se usazuju do tureckého sedu s dlaněmi na kolenou. Meditací mě bude provázet Ondřej Halama. Nejdřív mě instruuje, abych se zaměřila na svůj dech, potom na jednotlivé části těla, což odvádí pozornost od myšlenek. Poté se vracím zpátky k hlavě, vnímám hudbu, která hraje. Překvapuje mě, že ačkoli jsem se bála, že z hlavy nedostanu seznam úkolů, které mě dneska ještě čekají, mám ji najednou docela prázdnou. 

A tak poprvé v životě úplně, ale úplně vypínám, a když mě Ondra z meditace pomalu vyvádí, mám pocit, jako bych strávila několik hodin v jiném světě. Pobaví mě, když zjišťuji, že se jednalo asi o dvacet minut. „Nesnaž se v meditaci hledat pravidla a vnímej, co vyhovuje tobě. Je důležité najít svoji cestu a nenechat se při tom svazovat nějakými očekáváními,“ radí mi Ondřej, když se ho ptám, jak si k lehké hlavě můžu pomoci sama. A mně je jasné, že odteď bude v mém životě spoustu věcí jinak.

Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.