Na svém webu mluvíte o pocitu nepatřičnosti, když zaměníme hodnocení našeho chování za hodnocení nás samých. Můžete mi dát příklad?

Třeba když nechceme udělat něco, co si ten druhý přeje, můžeme být nařknutí z toho, že jsme sobci. V dětství jsem si myslela, že jsem špatná, protože něco nechci udělat. Hodnotili to tak dospělí. V dospělosti mám pak v podobné situaci pocit viny. To je sekundární emoce. Prvotní emoce je odpor, a s tím nás nenaučili zacházet. Proto ten pocit nepatřičnosti. Vy chcete, abych vám v neděli pomohla jít něco stěhovat, ale já se chci jít koupat. Mám pocit nepatřičnosti, vymlouvám se, ale i když řeknu jasné ne, připadám si jako sobec. Jenže rodiče mě nenaučili, že někdy když se mi něco nechce, je to normální a v pořádku. A úkolem rodiče je naučit mě jak to mám slušně vykomunikovat, nabídnout jiné řešení. Zřejmě je to nenaučili ani jejich rodiče. Takže když po mě někdo něco chce, mám pocit povinnosti to splnit. Mám pocit, že na své ne nemám právo. Pocit nepatřičnosti je to, proč se vymlouváme, nevíme, co s tím. Je to takový vnitřní konflikt zájmů.

Mám velký problém říkat ne, protože si prostě přijdu jako sobec. Jindy zase nezareaguji, když mám. Vypnu. Nepostavím se za sebe. Patlám se v cizích problémech nebo si koupím předraženou věc…

Možná jste byla trestaná Nebo hodnocena právě za odpor. Nemuseli vás bít, ale označovali to za nepatřičné. Dělej věci pro druhé, nebuď sobec. Tady paní prodavačka si s tebou dala takovou práci, ty ses ani nepodívala, kolik to stojí. Nedělej to, co se ostatním nelíbí. Snaž se, aby byli spokojení.Tahle cesta ale nepovede k tomu, že budete spokojená vy.

Byla jsem vždycky hodně usměrňovaná: nekřič, neskákej, zůstaň v klidu, sedni si, nezpívej. Moje dcera je dneska stejná a kromě mé babičky a mámy, které takhle vychovávaly i mě, už jsem s tím byla konfrontovaná i ve škole. Ano, víme, že máme problém, ale mimochodem ona vaše dcera je taková a maková…

Tam je určitě dobré se za dítě postavit. Tak jako se za vás nepostavili a snažili se vás umravnit, abyste nebudila pozornost, protože všechno, co vyčuhuje z davu, nějak provokuje. Brýle, tloušťka, krása, inteligence, všechno jsou jinakosti, které budí pozornost. Ale postavte se za ni. Ať ví, že si zaslouží aby za ni máma bojovala, je v pořádku. Mám pocit, že v generaci našich rodičů, když dítě nedělalo přesně to, co si rodiče představovaly, byl to problém. Myslím, že my jako rodiče i učitelé bychom měli brát děti spíš jako úkol než jako objekty pro naplnění vlastních představ o tom, jak by se měly chovat. Moje dnes dvacetiletá dcera přišla ve dvanácti domů s brekem, že byly s kamarádkou v parfumerii a vyhodili je, protože si tam zkoušely vzorky. S radostí jsem ji vzala a řekla jí: „Pojď, jdeme spolu a zmalujeme se, Mě už nevyhodí!“ Ten vzkaz zněl: nedej se! Musíte se za ně postavit tam, kde se neumějí bránit. To je úkolem rodiče.

Jenže co se výchovy týče, těch úkolů je obrovské množství a mnoho rodičů má pocit, že v tom jsou sami. Svých rodičů se moc ptát nemůžeme, škola říká, že to není její úkol – kam si jít pro radu?

Ano, to je problém, protože výchovné metody našich rodičů sahaly někam ke druhé světové válce, kde lidé řešili úplně jiné věci. Neprojevovaly se emoce, komunikace byla úplně jiná, bylo třeba udržet rodinu kvůli majetku. Takže to, v čem jsme vyrostli, už patří do úplně jiné doby. Už to nepotřebujeme.

Můj otec mě strašně štval tím, že když jsme společně někde obědvali a moje děti odcházely od stolu, říkal mi: Jo jo, děti v Rakousku tohle nedělají! Tohle jsme měly se sestrou na talíři pořád. Potom jsem jela do Rakouska na dovolenou a zjistila jsem, že děti v Rakousku tohle skutečně nedělají! Nevypadají týraně, vypadají, že jsou spíš odpovědnější, dělají to rády, tak co ti rodiče dělají jinak? Pozorovala jsem to, začala to zkoumat, a došla jsem k závěru, že ti rodiče jsou vlídně důslední. Je tu jedna možnost a děti si na to přivyknou. Na druhou stranu, když jsem tam potom seděla v jedné hospůdce a viděla vycpané syslíky v dirndlech, říkala jsem si, že v Rakousku taky není všechno jen dobře! (smích) Takže jsem si odpustila, že i mé poslední dítě vstává a utíká od stolu. Zkrátka nejsem dokonalá matka. Nebude to rakouské dítě.

Myslím tedy, že je někdy dobré si dopřát vychovávat tak, jak to člověk cítí, a ne tak jak se to zdá být nejlepší . Myslím, že dětem dělá dobře, když cítí, že rodič je autentický, že si nenasazuje nějakou masku, která je sice správná, ale není mu vlastní..

Taky jsem přemýšlela nad tím, jak se pozná česká máma v zahraničí. Většinou tak, že je vynervovaná a pořád někoho honí. Namaž se, napij se, vezmi si čepici! Naproti tomu Italky si tak plují, je jim to jedno. Jenže když se snažím být v klidu, mám pocit, že se málo starám, zanedbávám je, proto mají pořád rýmu, jednou budou mít rakovinu kůže…

Jedna věc jsou prokázaná nebezpečí, jako kůže spálená od sluníčka, takže dokud to bylo v mé moci, dítě jsem odchytla a namazala ho. Druhá věc, kterou jsem si uvědomila během terapií, je, že dětem vytváříme paměť, pamatují si věci, které jsou spojené s emocí, negativní i pozitivní. Když dítě od rána do večera „buzeruju“, nebude to dobré. Poslechne mě maximálně ze strachu, rozhodně s odporem a to, co po něm chci, si nebude fixovat jako zvyk. Je potřeba si vyhodnotit, co je pro vás důležité, a to ostatní pustit. Pokud chcete, aby si dítě něco zafixovalo, je třeba vymyslet pozitivní motivaci. Negativní funguje jen krátce a jednorázově, rychle se opotřebuje a je známkou bezmoci rodiče. Když přijdu domů a vidím rozkopnuté boty, začne se to ve mně vařit a už slyším hlas své matky. Ale pak si uvědomím, že to nemusím udělat. Ani sobě ani jim nechci kazit náladu. Musí si čistit zuby, namazat se krémem, uklidit si občas pokoj, ale nemusím jim to desetkrát denně připomínat. Ano, je potřeba, abychom jim dávali hranice, abychom jim pomohli se věci naučit. Zároveň ale chci, aby se těšily domů, takže je dobré to nepřehánět. Když to budete pozorovat, často jde o to, že si na nich prostě vyléváme svoji frustraci – Můžete se spolehnout, že se důvod vždycky najde. Pozor, i když to děti zvládnou, ničíte si tím vztah s nimi.

Nora Vlášková (*1969) Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a později se začala specializovat na soudní psychologii a sexuologii. Následně prošla terapeutickým výcvikem a dnes se zaměřuje na práci s emocemi, vnitřní konflikty a dasein analýzu. Ačkoliv je známá především svými příspěvky o partnerské nevěře, ke které se otevřeně přiznala, jejím velkým tématem je i rozvoj potenciálu dětí a výchova jako taková.

Zaujal vás rozhovor s terapeutkou? Další zajímavá témata jsme s ní probírali v zářijovém vydání Kondice.

Zdroj: noravlaskova.cz