Nízké sebevědomí má mnoho žen, přičemž během posledních desítek let se ženy ve vyspělých zemích porovnávaly hlavně s muži a snažily se být rovnocenné jak na pracovních pozicích, tak platově. Ženy jsou v zajetí vlastních přísných kritérií, přitom nejde srovnávat pouze tyto dva aspekty – práci a výši platu. Žena má mnoho rolí, z nichž některé jsou brány tak automaticky, že na ně není brán ohled. K tomu patří i vykonávání neviditelné práce, v rámci které jsou ženy v domácnosti 24 hodin k dispozici nejenom dětem či manželům, ale některé z nich pečují i o seniory, vážně nemocné příbuzné nebo osoby s tělesným postižením.

Pozůstatky Československa

V někdejším Československu byla situace o dost složitější než v západních kulturách. Podle názoru psycholožky Natalie Schwab Figusch je nízké sebevědomí českých žen fenomén, který generačně předávaly tzv. normalizační matky postnormalizační generaci. Zcela typickým příkladem ženy, kterou vychovala normalizační matka a která sama vychovala v komunistickém režimu dceru, je paní Jarmila, která se nám pro článek svěřila. Od dětství ji vlastní matka podvědomě srážela sebevědomí a přistupovala k ní jako k budoucí pracující ženě za plotnou, tedy ne jako k ženě, která by měla mít nějaké ambice a touhu to dotáhnout co nejdále, být úspěšná a šťastná, plnit si sny. Generace našich matek a babiček vyrůstaly a žily částečně nebo úplně v komunismu. Zátěž pro ženy v normalizační době byla obrovská. Musely tvrdě pracovat, být údernicemi, vlastní děti dávaly po třech měsících do jeslí a do toho vykonávaly všechny domácí práce. „Ženy byly v té době v podstatě komunistickou verzí stepfordských paniček,“ říká psycholožka Natalia Schwab Figusch.

Otázka zní, jak moc jsme se posunuly od doby, kdy byly ženy v naší zemi dlouhé desítky let upozaděné a jejich názor se moc nepočítal, protože částečně tu tato dogmata a klišé stále jsou. Za hluboké totality určitě existovaly výjimky a některé ženy se výrazně prosazovaly i v tehdejší době. Bylo zajisté spousta silných žen. Ale většina žen jednoduše neměla kde získat dostatečné sebevědomí. Pro společnost byla „multifunkčním strojem“, který se nemohl nikdy cítit dokonale. Ženská přece vydrží všechno. Ženská je více než člověk, jak se dodnes mezi lidmi říká. „Každá žena chce být dobrá v tom, co dělá, a v této multifunkci dlouhodobě dokonalost udržet nelze,“ vysvětluje psycholožka. Pro výši sebevědomí jsou určující emoční rovnice, které jsme zažily od rodičů:

Máma mi říkala, že to nezvládnu.

Táta se na nás vykašlal.

Nejsem dost dobrá.

Nic si nezasloužím.

Všechno jen zkazím.

Jsem nula.

Musím bojovat pro lásku.

Mám hodnotu, jenom když podávám výkon.

Paní Jarmile zemřel otec, když jí bylo patnáct let. Do té doby ji stále zavrhoval. V jeho šlépějích pak pokračovala její matka. Jarmila pak byla od dětství náchylná k tomu, aby se považovala za smolařku, nemožnou, neschopnou a neúspěšnou ženu. Zároveň ji pronásledoval pocit, že cokoli udělá, bude stejně špatně a opět uslyší doma kritiku. Měla pocit, že její máma dělá vše správně a nikdy se jí nedokáže vyrovnat.

Paralyzující úzkost

Ruku v ruce s nízkým sebevědomím jde i strach a úzkost. Strach z odmítnutí, strach někoho oslovit, strach z neúspěchu, strach říci svůj názor, strach projevit svůj nesouhlas, strach z vystoupení před lidmi, strach z kritiky. Ženy trpí volně plynoucí úzkostí. Zdá se, že naše dětství je jako matematika. Přijímáme rovnice, ale i vzorce. Netrvá dlouho a máme to spočítané na dlouhé roky dopředu! Člověk by musel být Einstein, aby se v tom vyznal. Pokud se v tom všem poznáváte, tak hlavně nezoufejte. Sebevědomí se dá nahodit, jen je to prostě proces. Rodiče nám předávají hlavně vzorce pro přežití. „Převzaté komunikační vzorce a interpersonální dovednosti předurčují způsob, jak budeme řešit krize. Jak budeme vychovávat svoje děti, jaké postoje budou mít k morálním hodnotám, etickým zásadám. Jak se budou chovat k lidem. Je to velmi široké spektrum,“ uvádí Natalia Schwab Figusch.

Co to vše v každodenním životě znamená? Podle vzorců rodičů si určujeme, jak si koho vážíme, jak se ke komu chováme a co si nakládáme i z hlediska ženského sebevědomí. Je to začarovaný kruh. Ale i z toho lze vystoupit.

Jak z toho ven

Pro paní Jarmilu se z toho stal boj takřka celoživotní. Například vždy toužila po pochvale a uznání, ale zároveň ji nikdy neuměla správně přijmout. Stále si spíše říkala, že je nedostatečná. Měla problém i přijmout kompliment od nějakého muže a už vůbec se jí nepovedlo cítit se žádoucí a uvolněná při milostném aktu. Nedokázala si věci užít.

„Žena, která chce přerušit řetězec generačních přenosů, bude mít dost práce. Musí začít u sebe a postupně zvyšovat úroveň sebeúcty a sebelásky. Překročit a přijmout vlastní stín vyžaduje notnou dávku sebereflexe,“ říká psycholožka.

Podívejme se teď na nás na ženy v současné situaci. Koronavirus české ženy opětovně prověřil. Velmi rychle jsme se adaptovaly, samy jsme začaly šít roušky, distribuovat je, péct skvělé rohlíky a chleby… „Naběhly jsme na krizový moment, který máme v genech. Jsme pod palbou různorodých požadavků, kterých může být na jednu ženu moc, a opět musíme být multifunkční. Jdeme z role do role. Po ženě se chce, aby byla krásná, chytrá, vzdělaná, aby měla děti, do toho aby pracovala. Zátěž se na ni nabaluje tryskovým tempem a ona má opakovaně pocit selhání,“ vysvětluje psycholožka Schwab.

Milé dámy, vězte, že my ženy se absolutně nemáme za co stydět. Záležitostí kolem nízkého ženského sebevědomí je tolik, že by to vydalo na disertační práci. A tak si z toho pojďme vzít to nejdůležitější. Nemusíme být ve všem dokonalé. Stačí, když budeme dostatečně dobré. Svěřte se odborníkům, protože to, že si budete věřit, vás může zachránit od sebezničení. Zdravé sebevědomí zlepší vztah k sobě samé i vztahy, které pěstujete s jinými lidmi, a pomůže nám přijmout to, že nikdo není dokonalý, a proto ani všechno není dokonalé.