Motivace bývá různá a u každého existuje odlišný způsob, jak ji podpořit. Někteří se potřebují před výkonem klepat a stresovat, jiné stres naopak sráží k zemi. Motivace však hraje významnou roli vždy.

Cesta do pekla

V současné době až chorobného sebezdokonalování může u mnohých vznikat pocit, že trpí motivačním deficitem. Kdyby mohli získat ten správný stimul, určitě by v sobě našli dost sil a odvahy, aby konečně učinili tolik důležité kroky ve svém životě – začali podnikat, založili funkční vztah, vzdali se nezdravého jídla, uběhli maraton. Pravda je ale jiná. „Jsem přesvědčený, že lidé dnes netrpí příliš malou motivací, ale přemotivovaností,“ říká známý osobnostní trenér a spisovatel Scott H. Young.

Podobně smýšlí i Jens Korz, významný kouč a poradce velkých německých společností: „Přestáváme vnímat realitu. Manažeři jsou přesvědčeni, že musí neustále vyvíjet tlak jak na sebe, tak na své zaměstnance. Vše vidí černobíle: Pokud toto nezvládnu, jsem poražený. Pokud nevyužiju tuhle šanci, kariéra je v háji. Pokud to nebude do zítřka, najdu si někoho jiného. Myšlenky ve smyslu vytrvat za každou cenu pocházejí od lidí, kteří uvízli v běhacím kole křečka a mají pocit, že kdyby z něj vystoupili, zbořil by se svět. Proto tak přibývá syndromů vyhoření. Hlášky typu ‚problémy neexistují‘, ‚zvládnout jde vše‘ jsou cestou do pekel!“

Nebezpečný posun však tento odborník spatřuje i v jiných oblastech lidského života: „Dříve bývalo přirozené, že po úmrtí blízkého držel člověk rok smutek. Dnes je den po pohřbu rodiče nucen být přítomný na jednání, aby se na něj ostatní nedívali jako na slabocha.“

Nesrovnávat se s ostatními

Motivace je samozřejmě důležitá životní dovednost. Kdyby Edward Jenner nebyl posedlý myšlenkou vyvinout vakcínu na černé neštovice, svět by pravděpodobně vypadal jinak. Pokud by Steve Jobs nebyl motivován ke spuštění Apple, neměli bychom dnes iPhony a iPady. Jenže ne každý jsme Jennerem nebo Jobsem.

Dobře to ví i Jitka Ševčíková, snad nejuznávanější česká mentorka a facilitátorka. Své klienty toužící po motivaci vede zároveň k rovnováze: „To, aby klient nebyl přemotivovaný, je v mé kompetenci – tedy ‚tlumím vášně‘ a vedu ho k tomu, aby dlouhodobě zvládl své tempo. Učím ho pracovat v dané oblasti na 60–75 procent jím očekávané intenzity. Tedy zhruba na tři čtvrtiny maximálního výkonu, a i to s přestávkami a tzv. vyklusávacím obdobím pro regeneraci a nabrání dalších sil. Únosná hranice je individuální a je dána emocemi a fyzickými dispozicemi každého člověka, kdy se ještě cítí v pohodě, má ze své cesty potěšení a zároveň nezatěžuje svým tempem okolí. Intenzita motivace přímo ovlivňuje úsilí, se kterým člověk danou činnost vykonává, kolik energie vloží na dosažení cíle. Ta hranice je proměnlivá, kolik energie aktuálně má. Veliká svoboda je však přestat se srovnávat s ostatními a přestat se ohlížet na to, co tomu řeknou ostatní. Zvolit své vlastní tempo i způsob, ovšem opět s ohledem na své blízké. Tedy s rozumnou mírou empatie.“

Motivace není vše

Že může být v současné době větším problémem přemotivovanost než nedostatek motivace, soudí i Marian Jelínek, Ph.D., sportovní trenér a bývalý dlouhodobý osobní kouč Jaromíra Jágra. „Přemotivovanost dokáže způsobovat velké negace. Když někdo motivaci nemá, v podstatě tím nikomu neubližuje, je to jeho problém. Pokud je ale někdo přemotivovaný, má to konotace etické. Například něco chce tak moc, až je schopen všeho. Následně pak může trpět stresem, existenčním vakuem, syndromem vyhoření a ještě k tomu může strádat etika a morálka.“

Přemotivovanost je zvlášť nebezpečná, pokud vychází z motivace ega. Často lidi motivujeme slovy: „Musíš být do pěti let šéfem.“ „Musíš vydělávat více peněz.“ „Musíš mít co nejdříve vlastní byt.“ Pokud zároveň nehlídáme etické hodnoty, riskujeme, že jejich motivace jim nezabrání překročit pravidla. Jak říká Marian Jelínek: „Je veliký rozdíl mezi tím ‚milovat činnost‘ a chtít od ní co nejvíce. Tahle doba podporuje v lidech to druhé.“